SPECIALITA ŠÉFA KUCHYNĚ

Detektiv Sádlo se zabořil do křesla u okna. Odněkud vytáhl tlustý doutník a sirky. Zapálil si. Namodralé obláčky tabákového kouře se v kruzích vznesly ke stropu. Přemýšlel o dvou případech, na kterých v posledních dnech pracoval a které ještě neuzavřel. Jednalo se o pohřešování dvou dělníků ze zdejší továrny. Dosavadní vyšetřování toho moc nepřineslo. Mezi oběma muži nenašel žádnou souvislost. Oba žili spořádaným životem. Jen jediné, co se jim dalo vytknout, byla občasná návštěva hospod toho nejhrubšího ražení.

Sádlo se prohraboval spisy rozházenými po stole, až našel ty, které hledal. Zběžně je prolistoval. „Myslel jsem si to...“, zabručel si pro sebe.

Hospoda „V Zapadáku“ byla kousek za městem na křižovatce dvou silnic. Měla sice nade dveřmi napsáno: „Hostinec Na Křižovatce“, ale zdejší ji nazývali výstižněji „V Zapadáku“. Byl to nevzhledný patrový dům obestavěný různými přístavky a kůlnami. Jinak tu v okolí nebyla nic, jen pole rozmoklá podzimními dešti.

Sádlo stál na protější straně silnice a pozoroval omšelé zdi hospody. Byla zima a pršelo. Zachumlal se hlouběji do svého baloňáku. Voda z klobouku mu stékala za krk. Stmívalo se. Ani tak ho hospoda nelákala. Znal spoustu lepších podniků, kde by chtěl strávit dnešní večer. ‚Vlastně i ta nehorší hospoda ve městě je lepší, než tahle jedová chýše.‘, uvažoval Sádlo. ‚Co ti dva tady pohledávali?‘ Zadíval se na budovu hospody pátravým pohledem, jako by to mělo být napsáno v její šedé omítce.

Náhle se otevřely dveře a v nich se vztyčila postava. Byl to jeden z hostů. Rukama se rozepřel mezi zárubněmi, aby hned neupadl. ‚Stejně upadneš.‘, prorokoval mu Sádlo. Než si to stačil v duchu říct, muž skutečně upadl a ležel tváří v kaluži před hospodskými dveřmi. ‚Snad se neutopí, opilci mívají štěstí‘, povzdechl si nehlasně.

Opět pozoroval dům přes silnici a tentokrát se snažil na něm objevit něco pěkného. Jediné, co ho zaujalo, byla černá tabule napravo od vchodu. Byl na ní křídou napsaný nějaký nápis. Ale déšť ho z valné části smyl. Detektiv Sádlo přistoupil k tabuli a četl:

NABÍDKA DNE:

SPECIALITA ŠÉFA KUCHYNĚ

Vlastně to byl nicneříkající nápis. Sádlova vrozená zvídavost, která ho zavedla také na dráhu soukromého detektiva, opět zapracovala. Doufal, že specialita bude lepší, než podnik ve kterém je podávána.

Vešel do lokálu. Bylo zde poměrně dost namodralého tabákového kouře. U pěti stolů se zapranými ubrusy seděli stálí hosté. Jen malý stolek u okna byl volný. Detektiv se posadil tak jak byl,v plášti i v klobouku. Snad to tady rychle vyřídí. Dá si specialitu, ukáže hostinskému fotografie zmizelých mužů a půjde domů.

„Co si dáte?“, přišel k němu hostinský. Ten chlap byl stejně neupravený, jako všechno okolo. Byl neoholený, na tváři několikadenní strniště vousů.

„Tu vaší specialitu.“, zabručel opovržlivě Sádlo.

Za chvíli před ním stál talíř s gulášem a pěti knedlíky.

„Tohle má být ta vaše specialita?“, chtěl se zeptat. Nepřátelské pohledy stálých hostů ho nedůvěřivě sledovaly, proto raději mlčel a dal se do jídla. Nechtěl tady budit zbytečný rozruch.

Když dojedl (a dokonce mu to i docela chutnalo), přistoupil k němu opět hostinský.

„Neviděl jste tady tyhle dva?“, vytáhl z kapsy promočeného kabátu obrázky zmizelých.

„Tak vy jste od policie?“ zeptal se místo odpovědi hostinský.

Sádlo zas cítil ten podivný pocit způsobený těmi protivnými pohledy.

„Od policie opravdu nejsem.“, ujistil ho detektiv a hostinskému se viditelně ulevilo.

„Ne,tak tyhle jsem nikdy neviděl.“řekl hostinský, když se podíval na fotografie a rychle dodal: „Já si totiž obličeje moc nepamatuju. Zkuste se zeptat kuchaře. Ten se tady pořád motá a má dobrou paměť.“

‚Ten chlap očividně lže. Oba dva tady byly naposled viděni. To vím spolehlivě. A co by to bylo za hostinského, kdyby si nepamatoval tváře.‘, přemýšlel Sádlo.

Kuchyň byla malá zšeřelá místnost. Byl to tu stejně nevzhledné, jako v celé hospodě. Dvě okna a jedny další dveře a neskutečný nepořádek. Nikdo tu nebyl. Vzal za kliku. Nebylo zamčeno. Vyšel ven do noci.

Už nepršelo, ale přesto bylo lezavé podzimní počasí. Všude byl klid. Houstnoucí mlha, hnána lehkým vánkem, jakoby pomalu stékala z horní části dvora. Nevýrazná zář měsíce dodávala okolí tajuplný ráz. Přesto různá zákoutí zůstávala temná a zlověstná.

Na detektiva Sádla padla podivná tíseň. Ne, nebyl to strach, byla to tíseň z něčeho neurčitého, čemu se nedá čelit. Z kapsy promočeného baloňáku vytáhl doutník a sirky. Na sirky si dával pozor. Vždycky je dobře schovával, aby mu nenavlhly. Vlhký doutník se mu podařilo zapálit až třetí sirkou. Kouřil, aby se uklidnil. Zkoušel rozpoznat jednotlivé obrysy přístavků a přístěnků po obvodu dvora. Najednou se do ticha ozval podivný zvuk.

Šššvik-šššvik.

Tenhle zvuk mu připadal jaksi povědomý.

Šššvik-šššvik.

Nemohl si ale hned vzpomenout, co by ho mohlo vydávat.

Šššvik-šššvik.

‚Tady někdo brousí nůž na ocílce.‘, napadlo ho pochvíli.

Šššvik-šššvik.

Sádlo čekal, co bude dál, ale dál bylo jen ticho. Dokouřil doutník, ale na klidu mu to moc nepřidalo. Žhnoucí nedopalek odhodil kamsi do tmy. Ani on sám nevěděl, na co tady ještě čeká. Mělo to být něco důležitého k případu, který právě řešil? Možná, možná ne. Najednou se v nejvzdálenějším koutě setmělého dvora rozsvítilo světlo. Skrz mlhu se zdálo rozpité, rozmazané a neostré.

Detektiv Sádlo zvolna vyrazil tím směrem, odkud světlo vycházelo, jako by to bylo smluvené znamení, na které celý večer čekal. Tápal po temném dvoře, až na jeho nejvzdálenějším konci narazil na dřevěnou kůlnu. Z jejího malého okénka se do tmy linula mdlá záře. Opatrně nahlédl dovnitř. Petrolejová lampa, zavěšená u stropu, spoře osvětlovala celou místnost. Nebylo tam nic zajímavého, jen na stole ležel kus krvavého masa.

Najednou ho polil studený pot. ‚Proboha!‘,zděsil se Sádlo, ‚To není obyčejný kus masa, to je lidská noha!‘ To bylo poslední, co viděl. Rána tupým předmětem do zátylku ho překvapila, až podklesl v kolenou. A druhá a další...