Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDopis
Autor
Kandelabr
Posadil se na židli a vytáhl čistý list papíru. Vzal do ruky do špičky ostrouhanou tužku, poškrábal se na bradě a začal psát, velice pomalu, pečlivě sterilním hůlkovým písmem
DRAZÍ
Zarazil se, jestli to oslovení není příliš hloupé a nepatřičné, ale dospěl k názoru, že ne, že je to v pořádku a tak znovu nasadil
špičku tužky a pokračoval
DRAZÍ RODIČOVÉ,
Spokojeně se usmál, písmena byla pěkná, jedno jako druhé, hezky srovnané a úhledné. Z vedlejšího pokoje hrálo rádio, píseň poznal po pár tónech, byla to jeho oblíbená, už pár let ji neslyšel a tak byl rád, podupával si bosou nohou pod stolem, pokyvoval hlavou do rytmu, na půl úst brumlal text a o něco kostrbatěji připsal
JESTLI JEŠTĚ
Odfrknul si, protože se slovem JEŠTĚ byl vyloženě nespokojen, bylo roztřesené a obzvláště Ě vypadalo nehezky. Protože byl ale v dobré náladě, jen se ušklíbl, sáhl po gumě a JEŠTĚ vymazal. Začal si zpívat nahlas a pokračoval
JEŠTĚ NĚKDY
Odněkud se ozývalo tlumené vzlykání. Nevěnoval tomu pozornost.
CHCETE
Podíval se z okna. Den byl smutný a šedivý. Venku bylo šero, přestože před chvílí bylo poledne. Jistě je jen pár stupňů nad
nulou. Naštěstí v pokoji bylo zatopeno. Už zase myslel na moře.
SPATŘIT
Je tak krásná. Moc se mu líbila. Nejraději by si ji nechal jen pro
sebe.
TOHO SVÉHO
Záměrně užil mužského rodu. Hrot tužky zadrhnul, zaváhal
FAKANA
Anděla?
POLOŽTE KOŽENOU TAŠKU
Ta její pleť, nádherně jemná
S
Zarazil se a přemýšlel, nervózně poklepával koncem tužky do stolu, pak mávl rukou, vynechal kus místa na sumu a pokračoval
V PÁTEK PŘESNĚ V POLEDNE KE SLUNEČNÍM HODINÁM V PARKU.
Uvolněně vydechl a celou zprávu si znovu přečetl, spokojeně pokýval hlavou, poškrábal se na čele a zadíval se na prázdné místo. Rychlými tahy načmáral šesticiferné číslo, popřemýšlel jestli se má nějak podepsat nebo připojit ještě nějakou výhružku, oboje zavrhl, přeložil papír, vložil jej do obálky a přihodil malou dětskou náušničku. Olízl obálku a zalepil ji. Adresu již napsal dřív. Na známce byl malý psík s přehnaně velkýma ušima.
Pokoušela se klást odpor, ale byla tak slabá...
Pak se oblékl a vyšel do studeného dne, odjel vlakem do vedlejšího města, aby hodil dopis do schránky.
Myslel na moře a slunce a vítr ve vlasech, byl spokojený, tiše si pohvizdoval tu písničku z rádia a usmíval se na kolemjdoucí.
Někteří jeho úsměv opětovali.