Zelené šustění

Zelené šustění

     Byla tma. Romana strašně bolela hlava. To byl zase den. Jen matně si vzpomínal jak se sem vůbec dostal. Muselo mu být hrozně špatně. Konečně v kapse nahmatal krabičku sirek. Ruce se mu třásly. Otevřel pomalu krabičku, přesto mu pár zápalek nešikovně upadlo na zem. Myšlenky se rozbíhaly do všech stran, ale ta jedna jediná přetrvávala - bude muset rozsvítit, možná se mu pak podaří najít alespoň něco na ten zpropadený žaludek. Tmou prošlehnul malý záblesk světla. Opět tma.

     A znova záblesk - sirka nejistě zapraskala. Stíny okolo se daly do tance. Slabý plamínek nezřetelně ozářil místnost. Ono místnost nebylo asi to to správné slovo - protože všechno kolem připomínalo spíše prales. Ovšem prales, jak jste jistě měli možnost důkladně si ohmatat z různých vyprávění, je plný rostlin, milých žravých zvířátek, zvuků a zápachů (vůně tomu prostě nelze říkat ani při nejlepší vůli). Sem doléhalo jen jakési temné hučení a zvířátek zde nebylo, snad s výjimkou podkanů, patrně tak moc - jenom těch rostlin, těch bylo až, až - zkrátka přehršel. A opět tma. Žhavá zápalka Romana nepříjemně popálila do konečků prstů a pak se sykotem zapadla někam do hlíny. Za několik vteřin se opět ozvalo šrtnutí a v bledém světle Roman rozeznal lístky fazolí. Celé plantáže fazolí. Teprve teď si uvědomil, že vlastně překvapeně, s pusou dokořán (aniž by mu bylo zcela zřejmo, kde vlastně ony příslovečné Kořány ve skutečnosti na mapě leží), stojí uprostřed obrovského skleníku.
"Tak stojí nebo leží ?" pomyslel si.
"Ne, nikolivěk !" rychle se rozhodl.
On totiž opravdu raději leží... (i když v tomto případě ne zrovna na mapě), takže nakonec přece jen na chvíli opustil vzpřímenou polohu a tiše se sesunul k zemi.

     Teprve po chvíli pomalu a po čtyřech vykročil kupředu. Opatrně, aby nezakopnul. Po čtyřech totiž zakopnete jako nic. A nic bylo taky to pravé, slušné slovo pro to, co právě kolem sebe, krom černé, neprostupné, skoro dechberoucí tmy, viděl. Hmatal po podpěrných sloupech a hledal nějaký vypínač. Po kolenou prolezl takových dobrých 50 metrů, než ho to přestalo bavit a zase se postavil. Raději teď pro změnu začal přemýšlet. Konečně si  vybavoval některé okolnosti, za nichž se sem dostal. V hlavě se mu zjevovaly nestvůry jako z těch nejhorších nočních můr. Byly zelené, samá chapadla a jakoby na nich rostlo listí. Začal tedy brzy li(s)tovat, že si s tím přemýšlením vůbec něco začínal. Chtěl před svými myšlenkami někam utéct a kdyby byl měl kbelík s pískem, určitě by dobře věděl, kam schovat hlavu, jenže takhle ? Čím usilovněji na tu hrůzu nechtěl myslet, tím více podrobností se mu, k jeho nelibosti, vybavovalo. Stonky, květy, lusky. Jenže jaké lusky ? Obrovské asi jako průměrný gauč a plné zelených fazolí - jako zubů - už, už se na něj vrhaly, když tu ztratil vědomí.
"Takhle se to tedy přihodilo !"
Poslední věc, na kterou si pamatoval, byla, že jej pálila žáha, šel do kuchyně pro krabičku zažívací sody a pak už měl před očima pouze zeleno. Rychle sáhl do kapsy a nahmatal krabičku. Měla vroubkované stěny a cítil, jak se v ní přesypává nějaký bílý prášek.

     O tom, že je prášek bílý, nemohlo být nejmenších pochyb -  a neptejte se mě, jak k této utajované informaci Roman přišel. Opravdu nevím jak vám to rozumně vysvětlit... Napadají mě pouze dvě zcela očividně nesouvisející slova "slepý" a "housle". A ani kdyby Romanovi někdo nabil, sám si nebyl jist, kde svou nezměrnou jistotu nabyl. Z toho všeho navíc skoro logicky, téměř tragicky a hlavně úplně špatně usuzoval na sodu bicarbonu, kterou před tím sebral ze skříně. Teď ji křečovitě svíral v ruce. Opatrně, stále se chvějící rukou, krabičku otevřel a trochu prášku si nasypal přímo do úst. Obličej se mu zkřivil odpornou chutí, přesto polknul. Po chvíli se cítil o něco málo lépe. Spíše si to však jenom namlouval (ostatně jako vždycky), i když žaludek se naoko pomalu vzpamatovával a mírně slaná, ale hlavně až příliš hnusná chuť Romana docela probrala z podivné mrákoty.

---
"No tak protentokrát měl náš hrdina výjímečně štěstí..., příště mu už ale provedu fakt něco nepěkně hnusného," pomyslel si autor a alespoň si spokojeně zamnul ruce, hlavně ať už konečně něco šustí, když to celé má vlastně být o šustění a s tou hloupou sodou (ve skutečnosti s kdovičím ?) mu tak nešťastně zklaplo.
---

     Zelená - samá zelená. Roman se opět přistihl, že přemýšlí nad posledními okamžiky svého, zatím ne příliš úspěšného, života ředitele jedné veledůležité, zkrachovalé, ale hlavně nejmenované finanční instituce (že by finanční úřad ?), před tím než stačil ztratit (s)vědomí. Ale to se teď mělo všechno úplně od základu změnit. Začal si vybavovat další detaily a podrobnosti. V uších mu zněl silný, hluboký, šustivě-sípavý hlas: (no tak jsme se toho šustění konečně dočkali oddychli si čtenáři)
"Hej, pozemšťane, byl jsi vybrán - my, rasa vesmírných Fazoláků, jsme tě určili pro velice čestný úkol. Budeme tě zkoumat a různě i jinak testovat, abychom zjistili, ésli a zda se lidé dají použít jako vhodná potrava pro náš stále hladový, věčně zelený národ. My jsme velice pokroková banda. To brzy sám poznáš. Máme silně vyvinutá různá vědní odvětní aji ty... no... dichcípliny a to hlavně proto, že naše doprčicheslo zní: 'Prozkoumat a sežrat !' ...a teď jsem si ke všemu ještě ze samé zlosti nalomil stonek."

     Pak hlas umlknul a oslepující paprsek sebral Romanovi vědomí. Teď stál, vlastně už zase ležel* (*nejapná pozn. autora), potmě - v obrovském skleníku - mezi samými fazolemi. (Hele to o tom ležení na mě ale nepráskněte, kdyby na to Roman přišel, třeba by nám potom z příběhu utek kajsik pryč a něpočitejtě s tym, že za nim polezu do kajjakej ďury.) Ve skleníku se pomalu začínalo dělat světlo. On Roman by snad byl řekl, že se rozednívá, ovšem zelená barva se mu se slovem svítání v hlavě příliš nesrovnávala, tak raději vzpomínky na ranní rozbřesk rychle zapudil a jednoduše zůstal u 'dělání světla'. Intenzita toho světla sílila a sílila, až úplně zesílila a za okamžik bylo tak jasno, že si Roman musel oči zakrýt dlaněmi a přesto stále viděl zeleno. Bylo to zvláštní. Nikdy, ani za nejintenzivnějšího slunce jím paprsky nepronikaly tak, jako nyní - skoro jako by jeho ruce nebyly silnější než tenké, sytě zelené, fazolové listy všude okolo. Fazole začaly pomalu ožívat, ovšem Romana ze silného světla zase rozbolela hlava a opět ztratil vědomí.

     Neuvědomoval si, jak dlouho v bezvědomí byl. Když se však probudil, kolem nebyla úplná tma, jako když se probral poprvé. Ležel na zemi a v kruhu kolem něj hořely svíce. Pohnul se. V tom samém okamžiku se tmou ozval šustivý hlas:
"Hej, pozemšťane, byl jsi vybrán, ...jo aha, to už jsem říkal... Jak se zdá, naše výživné světlo ti nedělá příliš dobře, ty bílá chudinko ! Teď už se nedivím, že nejsi ani pořádně zelený. Proto my, Fazoláci, jsme ti tady připravili alternativní svíčkové osvětlení. Navíc jsme z pozorování zjistili, že lidé - nebo alespoň  tobě podobní tvorové, kteří ovšem chodí po dvou, a ne po čtyřech, se živí různými zajímavými, kulatými předměty, například tepelně předzpracovanými vajíčky jistých kvokavých, nelétavých opeřenců. Podařilo se nám jedno takové, jak vy - pozemšťané, říkáte, natvrdlé vejce ukořistit. Právě v tomto okmažiku se replikuje. Až jich bude přesně třicettisíc, replikaci ukončíme. Budeš tedy mít dostatek potravy na dostatečně dlouhou dobu po kterou tě budeme testovat, nebo do doby, než tě sníme, podle toho, který jev nastane dříve - samozřejmě. Ovšem nyní není čas k jídlu. Teď je čas na pokusy !"
Hlas se krátce odmlčel.
"Přineste elektrody..." a Roman omdlel.

     O pár okamžiků později jej probralo nesnesitelné pálení na spáncích a svíjivé křeče svalů, nepochybně způsobené silným elektrickým proudem. Když pokus skončil, měl už skutečně namále. Hlas se opět ozval:
"Výborně, tohle jsem skutečně nečekal ! To byl opravdu skvělý pokus ! Tak zábavné reakce jsem ještě nikde neviděl. Takové pokusy budeme odteď dělat každý den dvakrát. Ne ! Raději třikrát !" a Romanovi se udělalo před očima ještě zeleněji.

---

     Za okamžik prošla kolem něj zelená olistěná postava. Na podnose nesla asi třicet vařených vajec.
"No výborně, alespoň něco" pomyslel si na pokraji kolapsu z vyčerpání.
Z posledních sil jedno vejce oloupal a vstrčil jej celé najednou do úst. Žvýkal. Moc mu nechutnalo. Nikdy neměl vařená vajíčka příliš v lásce a tohle bylo navíc ke všemu skoro nesnesitelně plané, páchlo zkaženinou a... a jinou výmluvu si už náš hrdina nestačil vymyslet, protože měl fakt obrovský hlad. Ale řekl si, že musí vydržet stůj co stůj. Oloupal a snědl ještě jedno a druhé. Pak zavřel oči. Cítil se hrozně.
"Rozhodně musím něco udělat" opakoval si neustále, jako by počítal před spaním ovečky - probudila jej opět až pálivá bolest na spáncích a cukání celého těla. Jako velice špatný vtip mu potom přišlo, když znovu uslyšel známý hlas velkého Fazoláka:
"Ha, ha, ha..., no to je teda švandááaa ! Před tím, než vás sníme, užijeme si ještě spóóooustu legrace. Když do vás pustíme trošinku elektrického toho ... ehm, jak se to jenom... řekne ?"
"Proudu, Vaše zelenosti" ozvalo se zpoza buku (ve skutečnosti zpoza fazole).
"Jistě - když na vás pustíme malou elektrickou hroudu, strašně bezva tancujete, ha, ha ha... Teď mu dejte další vajíčka. A trochu mu s tím pomozte, nějak mu ta lahůdka příliš nejede."
Odkudsi se vystrčilo zelené chapadlo. Roman zavřel ústa a jenom zuřivě vrtěl hlavou.
"Nechtěl bys místo vajíček raději kyselou okurku ?"
Roman chvíli přemýšlel a pak mlčky přikývnul. Okurky měl oproti vajíčkům naopak vždy velmi rád.
"Vaše zelenosti, chtěl jste asi patrně říci nakládačku... !?"
"Ale ano, samozřejmě, ...nakládačku ...zmydleteho, co se do něj vleze, snad už potom konečně dostane rozum..."

     Roman se nemohl vůbec bránit. Jedny fazolové úponky se mu ovinuly okolo nohou, jiné okolo pasu a rukou a další mu vyprašovaly důkladně kožich, ač byl jenom ve svetru. Zároveň se našlo ještě dost zelených liján, které mu násilím rvaly  do pusy stále nová a nová, celá, natvrdo uvařená, neoloupaná vejce. A další, a další,
"a ještě jedno za maminku... a ještě jedno za tatínka... a za tetičku strýčka švagrové z matčiny strany..."
Chtě, nechtě, musel kousat. Tvrdé skořápky opravdu velmi nepříjemně křupaly mezi zuby - polykal ta vajíčka pomalu celá. Jindy tak zdravý a prospěšný vápník (no možná tam byla i trocha toho kalcia) jej škrábal v krku a z ďásní mu začínala téct krev. Myslím, že se tomu říká kurděje !

     Jen... nikdy by si nebyl pomyslil, že má tak početné příbuzenstvo... Asi po patnáctém vejci sevření povolilo. Oči se Romanovi hrnuly z důlků každé jiným směrem, bolela jej čelist, měl rozedřený jícen, anebo to čím se polyká (tím jícnem si totiž nebyl tak úplně jist) i jazyk a bylo mu strašně špatně od žaludku. V kapse opět nahmatal hranatou vroubkovanou krabičku s modrým víčkem. Odsypal si z ní asi hrst sody na dlaň a polknul. Ta výrazná a nezaměnitelná chuť bez konzervačních látek s přírodně identickým aroma by teď již patrně asi nikomu z nás téměř nevadila - i on ji zkrátka přestal vnímat. Přesto se mu udělalo temno před vypouleným očima. Anebo možná zhasly ty svíce kolem - skoro nic už vlastně nevnímal. Snažil se pouze odpočívat, jenže po chvíli se vtíravý hlas ozval znovu:

"Pozemšťane, ty toho asi moc nenajíš, viď ? Ale vidím, že s sebou máš nějaký suprový koření nebo snad přísadu na dobré trávení, či co, která by ti mohla snad konečně trochu zlepšit apetit. Vždyť ty skoro nic nepapáš... cha, chá" A zelené chachá-papadlo vytrhlo krabičku jedlé sody Romanovi z rukou.
"Neboj - jen tu přísadu třicettisíckrát zreplikujeme a dostaneš ji zase zpátky v množství více než hojném. Uvidíš, to se ti bude líbit !"
"To by se ti hodilo, šmejde zelenej, no to ti věřím..." zamumlal si Roman pro sebe a už jen při tom pomyšlení na takový kopec sody se mu zvedl žaludek. Déle však už takový psychický teror vydržet nemohl a docela nahlas zařval:
"Tak proč si taky nezreplikujete to svoje oblíbené Fazoláčí žrádlo, a proč mi musíte stále otravovat život vajíčky, a proč mi pořád dáváte sodu - vlastně chcete dávat ?" ...už se mu to chudákovi pletlo...

     Ve skleníku to chvíli šustilo, jakoby letní vánek rozpohyboval tisíce a tisíce lístků kolem. Pak se ozval hlas:
"...hmm, no přece... protože... neboť... abychom... PROTO A BASTA ! Naše replikátory totiž nedokážou zreplikovat nic živého. Respektive z replikátoru vyleze živá věc jenom jako pečená anebo natvrdo uvařená. A to už ve většině případů, kromě Aldebaranských angorských koček, které se stejně nedají skoro jíst ani za syrova, už moc živé nejsou. A my, Fazoláci, jsme děsně hrdý národ ještě děsnějších labužníků. Co se nám zkrátka nehýbe či alespoň trochu nevrtí na jazyku, ...ehm... tedy na lusku, to nám prostě vůbec, ale ani trochu, ...no kdyby... aspoň..., jenže ani to ne, ...a ne, a nechutná..."

"Jestli to přežiju," pomyslel si Roman, "už nikdy nebudu jíst nic, co se by se mi mělo kdy hýbat na lusku, ...ehm... vlastně na jazyku" ...už se mu to chudákovi pletlo - tohle je podruhé - měl by se nechat vyšetřit, jinak špatně skončí a dobře mu tak.
A pak si ještě pro sebe natruc dodal "...a nadosmrti už nikdy nechci vidět žádné vajíčko."
Ale z myšlenek jej opět vyrušily elektrické šoky a hurónský šustivě-sípavý smích.
"...a po 'elektroléčbě' bude zase jídlo neboli dlabec, ha, ha, ha..." a chapadla už mu opět cpala vajíčka a tentokrát i celé krabičky se sodou do pusy.

     Skořápky už Romanovi skoro chutnaly, ale umělou hmotu, kterou mu podávala ta téměř uměle inteligentní zelená bytost, nebyl schopen rozžvýkat a z nepochopitelného, avšak náhlého, nedostatku žaludečních kyselin ani pořádně natrávit. Proto jednu, napůl rozkousanou, krabičku prostě vyplivnul. Dopadla přímo na zelené chapadlo. Ozvalo se zasyčení a strašlivé fazolákovo zavytí:
"Jaúúuuu...vajs - nemůžeš dávat pozor ? Vždyť ti tu ještě uschnu !"
A jak řekl, tak i udělal. Chapadla okamžitě povolila sevření a vzápětí, jako švihem kouzelného vrbového proutku, skutečně uschnula. Roman pochopil, že se situace celkem sympaticky vyvrbila (normálně by řekl obrátila, ale když měl ten vrbový proutek...), aniž by předtím vůbec kdy došla řeč na míchání, natož obracení karet. Právě nyní přišla jeho chvíle. Vzpřímil se, vytrhnul podnos ze zelených úponků a otevřel první sodovou krabičku. Začal bílý prášek zběsile rozhazovat po okolí. Ze všech stran se ozývalo syčení, jako když z plného hrnce ukápne polívka na rozžhavenou plotnu. Majitelé plynových či elektrických sporáků a mikrovlných trub snad prominou (a ten trubka Roman možná taky). Po zemi se válely fazole, zelené pařáty lítaly skleníkem horem-dolem, teplota uvnitř rapidálně rostla nepřiměřenou úměrností (alespoň Roman by to tak jistě řekl), atmosféra houstla, že přes ní nebylo lze skoro srze viděti a uschlých rostlin dál dost (ne)utěšeně přibývalo (podle toho, komu právě sympatizujete).

     Za hodinu snad už ve skleníku nebylo zeleného lístku. Všude hořely vatry suchých fazolových rostlin.
"Do uzavřeného skleníku nevstupujte s otevřeným ohněm !" hlásal dodoutnávající nápis... S krabičkou sody v jedné ruce a se sirkami ve druhé, Roman vesele skákal přes ohně. Bujará nálada jej přešla asi až teprve za dvě hodiny, kdy už z Fazoláků zbyl jenom téměř nedýchatelný čmoud v celém prostoru skleníku, pár kupek popela a asi třicettisíc tun fazolí. (No ono to ve skutečnosti bylo asi o dost míň, ale Romanovi se to číslo tak nějak, (jakoby dětinsky) líbilo, takže jej raději při té představě necháme, kdo ví, co by nám tu jinak ještě ztropil za virvál.)

     Ták... a teď měl konečně spoustu času na přemýšlení. Jenže si s hrůzou uvědomil, že nyní zůstal ve vesmíru úplně sám, v cizí kosmicko-skleníkové lodi, téměř udušen kouřem a patrně nadosmrti bude muset jíst jenom nenáviděná vařená vajíčka, syrové, zelené fazole, ne příliš jedlou sodu (o bicarboně nemluvě) a v případě nouze nejvyšší může ohlodávat přibližně asi dvacetdevěttisíc devětsetpadesátdva zbývajících svíček v plechovém kelímku, které mu tu ještě po Fazolácích zbyly. (Zápalek měl jen asi pět, tak to se už teď vlastně mezi potraviny nepočítá, že ?) Utěšoval se tím, jak by teď mohlo být celkem fajn chovat holuby - popela a fazolí by na to  přebírání měl celkem dost - a s touto skoro uklidňující představou ulehl k téměř zaslouženému odpočinku. Tentokrát, doufal, bude jeho spánek snad konečně o něco klidnější... (I když my o tom můžeme se skoro zaručeným úspěchem tiše pochybovat.)

     Přesto Romana docela nečekaně, a až vcelku překvapivě, velice záhy opět probudila čísi zelená paže.
"Vstávejte, vstávejte ! Tady máte prášek. A vytáhněte ten prst z toho nosu pane holubáři ! Bohnice totiž nejsou holubník..."

(C)  2004 +0x