Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se1. část
Autor
Playwithfire
Vždycky jsem chtěla být slavná. Jako malá jsem toužila stat se celbritou, ale postupně se tento nereálný plán zcvrkl na pouhé přání být alespoň jednou v televizi, nejlépe ve zprávách.
Dělala jsem pro to všechno: skočila jsem ve škole 4x z okna (v přízemí) – nic, jen dvojka z chování. Snědla jsem myš – opět jsem zůstala nedoceněná a jen jsem se pozvracela. Po několika dalších neúspěšných pokusech jsem se rozhodla, že to zkusím na demonstracích…
.
- - - - 1. - - - -
.
Snad každý druhý civilizovaný člověk někdy zkoušel držet protestní hladovku. Já jsem se rozhodla pro opak – pro protestní žravku. Sedla jsem si s igelitkama nacpanýma všemožným jídlem na Národní před Tesco a pustila se do toho. Ze začátku mi to šlo skvěle – jedla jsem dort a zapíjela ho colou. Po čtvrt hodině, kdy jsem se cpala rybím salátem a rohlíky, mé počáteční nadšení pomalu odpadalo, zato ale kolem stojící hlouček turistů se zvětšoval. Postarší Japončíci s digitálníma kamerama si mě nadšeně natáčeli a ti chudší si na mně alespoň ukazovali prstem.
Po hodině, kdy jsem vystřídala sladké, slané, kyselé, hořké i pálivé mi došly síly. Hodiny v posilovně byly ztraceny a ani své kdysi ploché břicho jsem nepoznávala, místo něj jsem kolem pasu měla cosi rozkydlého, v čem neustále kručelo. Ale všechno to úsilí se vyplatilo. Večer, když jsem to vzdala a dávno ležela doma, jsem při přepínání mezi jednotlivými programy narazila na jeden o tom, jak se projevuje „začínající“ blázen. Dálkové ovládání mi vypadlo z ruky a z očí mi kanuly slzy štěstí – JSEM V TELEVIZI!!! Opravdu, byl tam na mně snad minutový záběr!
Jak jistě víte, sláva brzy stoupne do hlavy a člověk chce brzo víc, takže hned další den ráno jsem seděla na tom samém místě a držela protestní hladovku....