Dopis Karlovi (Na lovu)

Drahý Karle

   Odpusť mi, že jsem tak dlouho nepsal, nicméně až ti objasním proč tomu tak je, proč jsem strávil posledních několik týdnů v alkoholovém opojení, určitě to pochopíš. Mám totiž velký problém a musím se ti s ním svěřit. Jedině k tobě totiž ještě chovám důvěru. Ale přejděme k věci. Jak jistě velice dobře víš, jsem vášnivým myslivcem. Toto povolání se mi však stalo před nedávnem osudným.

   Sedím takhle zhruba před měsícem za rozbřesku na posedu a vyhlížím s flintou v ruce kance. Náhle vidím, jak cosi běží z lesa přes obilí. „To bude výstavní kousek!“ konstatuji nadšeně a začínám střílet. Potvora se ještě chvíli kymácí v poli a za chvilku lehne. Běžím se tedy rychle podívat na ten svůj kapitální úlovek, vlezu do obilí a polije mě horký pot. Ačkoliv odmítám uvěřit svým zrakovým vjemům, spatřím zastřeleného chlapa. Ale znáš mě Karle, jako vždy jsem zachoval klidnou hlavu a začal uvažovat, co s chlápkem provedu. Zvolil jsem zřejmě nejlogičtější cestu. Vzal jsem ho za nohy a odtáhl ho do lesa, kde jsem plánoval zakopání dotyčného do země. Nikdo se nic nemusí dozvědět a všem tak bude dobře. Potěšení z dobře vymyšleného plánu však netrvalo příliš dlouho. Při cestě lesem mě totiž zarazil další hrůzný pohled - chlap s useknutou hlavou! Velmi mě to znepokojilo, ačkoliv jsem se snažil utěšovat faktem, že tentokrát ubožáka nemám na svědomí já. O to více mi však vrtalo hlavou, kdo jiný to mohl být. Mé myšlenky však přeruší pravidelné prudké rány. Nechám prozatím ty dva ležet ve křoví a vydávám se za oním zvukem. Po chvíli spatřím statného dřevorubce, kterak zatíná sekyru do stromu. Okamžitě mi dojdou souvislosti. Dřevorubec, sekyra, chlap s useknutou hlavou. Člověk přeci nemusí mít moc velký detektivní talent, aby mu tohle došlo. Rozhodnu se plížit k tomu vrahovi a přemýšlím,  jak ho za jeho krutý čin potrestám. Očividně se jedná o chladného profesionála. Usekne chlápkovi hlavu a pak si tady celkem v klidu ještě kácí strom. Napadá mě, že nyní se ocitám v bezprostředním nebezpečí i já. Kdyby mě zahlédl, zřejmě by se příliš dlouho nerozmýšlel, jak se mnou naložit. „Kdepak, vrah si zaslouží jen smrt!“ řeknu si odhodlaně a jedinou ránou ze své flinty toho parchanta skolím, čímž potvrzuji svoji pověst nejlepšího střelce mysliveckého svazu naší vsi. Poté ho odtáhnu do křoví, kde leží ti dva. V tu chvíli mě zarazí maličkost, které jsem si doposud nestačil povšimnout. Ten s useknutou hlavou má totiž dosti čistý a hladký průsek, který by šel jen sotva provést tak tupým nástrojem, jako je dřevorubcova sekyra. Napadá mě šílená myšlenka. Chlap, kterého jsem zastřelil v obilí měl na zádech batoh. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost, avšak nyní se jeho obsah stal předmětem mých nejčernějších myšlenek. S velice špatným tušením jsem ten batoh otevřel a má zlá předtucha se bohužel ukázala jako opodstatněná. Objevil jsem v něm totiž velký řeznický nabroušený sekáček. Abych se přesvědčil, že právě to je onen vražedný nástroj, zkusmo jsem jím prosekl chřtán dřevorubci. Průsek byl naprosto totožný Karle! Všechny tři jsem samozřejmě zakopal hluboko v lese, ale ačkoliv se snažím na tuto smutnou příhodu zapomenout, nejde to. Mívám neklidné spaní, jídlo mi nechutná a vůbec nic mě nebaví. Na posed jsem od té doby rovněž nevylezl a obávám se, že to již nikdy nedokážu. Nejvíc mi leží v hlavě ten dřevorubec. Vrah si moji kulku zasloužil a koneckonců jsem ho zabil omylem, kdežto do chudáka nevinného dřevorubce jsem to našil úmyslně a při plném vědomí. Ty si, Karle, jediný, kdo o tom ví. Byl bych ti vděčný, abys za mnou přijel a promluvil si se mnou o tom. Ale spěchej, ať mě zde ještě najdeš živého. Děkuji!

S pozdravem Ignác