Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSrdce sněženek
Autor
Helga
„Haló, chlapče, kde je tady ta půjčovna srdcí, prosím tě?
„Támhle za rohem, slečno.“
„Děkuji ti.“
„Dobrý den. Chtěla bych si půjčit jedno srdce, ovšem dlouhodobě, je-li to možné.“
„Samozřejmě, poskytujeme takovéto služby. A na jak dlouho by to mělo být, slečno?“
„Přibližně na dobu jednoho života. Tedy již zkráceného o něco málo přes dvacet let. Je to dárek, chápete.“
„Ano, rozumím. To by neměl být problém. A jaké srdce byste si představovala?“
„Co mi můžete nabídnout? Víte, nemám zcela jasnou představu. Tedy mám, ale nejsem si jista, na kolik byste byli schopni mi ji splnit a já bývám nerada zklamána. Nechám si raději nabídnout a uvidím, zda si vyberu.“
„Jak je libo, milostivá. Tak máme tu srdce citlivá, mírumilovná, jemná, poetická,…“
„Ano, jistě, ale chtěla bych něco; něco…“
„Něco ostřejšího? Jistěže máme i srdce neoblomná, arogantní, chladná, ba přímo zlá, nenávistná,…“
„To také není ono…“
„Pak bych se tedy raději zeptal, k jakému účelu jej potřebujete. Jestli na celý život, tak to bude chtít trochu pečlivější výběr.“
„To máte zajisté pravdu. Chtěla bych jej pro jednoho svého přítele...“
„A přítel má snad pro svůj život srdce nevhodné?“
„Neřekla bych nevhodné pro život, spíše nevhodné pro naše přátelství. Ano, chápu, zní to zvláštně, ale… Nevím, jak bych to popsala. Jeho srdce je správné, hledat celé nové asi není až tak zcela na místě. Jde mi o obal jeho srdce. Zdá se mi příliš hladký, jestli mi rozumíte.“
„Chápu-li dobře, pak je Váš přítel navenek příliš jednoduchý a Vám to přijde nevhodné.“
„Ne, ne. To ne. Myslela jsem tím, že jeho srdce má hloubku, ale pro příliš hladký povrch se po něm city jen sklouznou, pouze jej ovinou a do samého nitra neproniknou.“
„Nedokáže milovat?“
„Ale ne. Dokáže milovat. Pane, Vy mě vůbec nechápete. Nejde o lásku, ale o přátelství.“
„Ach tak, aha.“
„Tedy jde o to, že city se nemají o co zachytit. Pouze se ovíjejí a jeho srdce nedokáže nalézt jejich podstatu, ony se nedokážou zachytit na déle, proniknout hlouběji. Víte, to je můj pocit z našeho přátelství. On mě má rád, ale neuvědomuje si, čím mi ubližuje. Či spíše si to uvědomuje a dělá to schválně. Mám pocit, že má radost, když vidí, že mě něčím rozčiluje. Snad se rád kouká na to, jak se rozčiluji; zkouší, co dokáže. Ale … ale mě bolí, když je na mne zlý. Ráda bych to nějak změnila, abychom byli šťastnější oba.“
„Hm…“
„Pane, Vy nejen že mě nechápete, Vy mě ani neposloucháte. Nu co, alespoň jsem si ověřila, že Vaše služba je nějaká zvláštní. Půjčovna srdcí, jedna velká absurdita, že. Ach jo. Děkuji vám a nashledanou.“
„Dobrý den, prosila bych jeden svazeček sněženek.“
„Jistě, slečno. Tady jsou.“
„Děkuji vám.“
„Nesu Ti dárek. K narozeninám. Co Ti připomínají sněženky?“
„Sněženky? Sněženku pod okapem.“
„Vidíš. Není silnější kytičky, než té, co se probojuje přes sněhy, není něžnější, než té, která se první usměje po zimě a není pomíjivější, než té, která se po nočním mraze schoulí zpět k zemi. Každý máme svou sněženku. Tou mou jsi Ty. Rozumíš mi?“
„Nevím.“
„Jsi mi silnou a něžnou sněženkou, jejíž síla a něha je pomíjivá podle mrazu, který ji obchází. Tak se těším na jaro a teplé sluneční paprsky. Jenže na jaře sněženky vadnou, je na ně již příliš teplo. Jsi mi sněženkou, ke které bych chtěla vonět a která by mi dělala radost.“
„Plácáš nesmysly.“
„Vidíš. Ta sněženka právě přešla mrazem. A tak mi budeš stále jen sněženkou, ke které patří mrazy, tak, jako do teď. Protože jsou věci o kterých jsem si uvědomila, že nemá smysl přemýšlet, že by mohly být někdy jinak. Protože všechna srdce mají hladký povrch a všechny sněženky alespoň jednou přejdou mrazem. Krásné narozeniny, příteli…“