Jména času

Potáhl jsem z cigarety. Plíce slastně zasípaly. Dým se vyvalil z mých znecitlivělých nozder. Vzduch kolem mě, plný dýmu, smogu a plynů zčernal ještě víc. Poslední záblesky slunce kdesi na obzoru zakryl černý mrak. Jako hnijící mrtvola plul po nekonečném bezhvězdném nebi. Seschlá, černá a beztvará tráva se vlnila kolem mých bosých nohou. Slzy už dávno zmizely - byly zapomenuty stejně jako jména vojáků, ležících jako jedinečné biologické příležitosti pro viry a bakterie na prašných vozovkách, kdysi plných tanků a obrněných transportérů.

    Potáhl jsem znovu a rozkašlal se. Třes proplul mým tělem a já padl na kolena. Vykřikl jsem bolestí. Polorozpadlé kosti mi zaskřípěly a zaúpěly. Sevřel jsem nedopalek cigarety a rozdrtil ho v ruce. Poslední záchvěv síly v umírajícím světě. Několik králíků a laň leželi přede mnou. Zápach už jsem nevnímal. Krátery v zemi byly poslední vzpomínkou na zásah lidí … Padl jsem tváří v trávu a přestal vnímat. Kalná černá, inkoustová tma se rozlila kolem mě. A já věděl, že ještě nejsem mrtvý - mrtví netrpí. Poslední vzpomínka na to, jak jsem byl člověkem … nic jiného mi v budoucnu nezbude. Myšlenky se rozpadnou jako šedé trosky mrakodrapů zapomenuté civilizace. A s nimi zmizí i vzpomínka na duši … která teď ujde jako duše pneumatik válečných džípů. Už dávno prokletí básníci, Seifert i vojáci sedmé brigády věděli, že smrt není na životě to nejstrašnější …

    Už jsem se nenadechl … chrom, vypálit chrom jako od Gibsona … jen ten chrom se rozlil mým tělem, chrom a další slitiny neznámého původu. Chemikálie, které měly nahradit krevní oběh, vylučovací a trávicí systém. Ocel. Chladná, bezejmenná ocel pokryla moje tělo. Necítil jsem ale její chlad. Zahříval mě motor, reaktor a impaktní ventilátory místo žeber. Bolest hlavy nahradilo monotónní hučení. Tiché - přesto nekonečné. Připomínalo mi Mozarta a jeho nedokončenou Violu. I já jsem zůstal nedokončený …

     O stovky let později stojím na stejném místě, dnes pokrytém železobetonovou krychlí. A pod ní se rozléhá elektronická pláň. A kdesi hluboko pod ní leží stovky let zapomenutý prach padlých vojáků. Za mnou mlčí zčernalé traverzy nekonečného města … Stroje už nevnímají smrt. A každý z nich bude korodovat na svém místě jako nejvěrnější pes … pes, slovo, které stroje nepoznaly. Mě však poslední střípky vzpomínek zůstaly a já setrval v nekonečné naději. Stejně beznadějné jako je život sám.

    Stojím, slyším jak moje motory vynechávají a sípají jako kdysi moje plíce při poslední cigaretě. Ocelová kolena zahřměla o betonovou louku. Několik jisker odlétlo z mých ramen. Rudé diody místo očí pomalu pohasly. Moje tělo rozdrtilo bloky betonu pode mnou. Obloha už dávno v té chvíli nebyla pro básníky … byla prázdná, vypálená a šedá.

    Několik záblesků jasně modrého světla a halogenová svářečka. Korodující kov zaskřípěl a z krátery pokryté planiny povstala moje postava. Proudy energie propluly mou digitální soustavou. Několik konektorů zaskřípělo, světlomety se rozsvítily, rez odnesl vítr, který přinesl koráb z hvězd. Vítr už dávno nezpíval na pláních z betonu a zašlého prachu. Teď mě znovu probudili abych sloužil. Stejně tak povstaly stovky strojů vedle mě. Nevnímáme strach, bolest ani závist. Já však stejně jako před stovkami tisíci let, čekám na konec …

    Galaxie se otevírají, hvězdy zanikají, smrt na polychromovaném oři prolétá hvězdokupou. Planety umírají. Paprsky mých děl zarážejí svou smrt do nekonečných pustin. Jsem na začátku. Jen nejsem ten, kdo umírá, ale ten kdo zabíjí. Moje neutronové, implantované orgány velikosti měst, teď společně se zbytky ostatních strojů slouží k ničení planet. Zapomněli na mě. Pluji temnotou, rozjasněnou hvězdokupou. Jsem loď s duší. Vzpomínky zahřívají moje obvody. Letím ještě dlouho …

     O tisíce let později se vznáším na stejném místě. Dnes už není beton, ani louka pode mnou.. Jenom tma, nekonečná nicota. Poslední funkce odumírají. Nepadám. Jenom se tiše vznáším v nicotě vesmíru. Hlavní počítač, můj mozek zahlásí: „Funkce ukončeny …“

     Stejně tak je ukončen vesmír. Stál jsem na počátku zániku a stanul jsem i na jeho konci. A jelikož jsem byl silný, přetrval jsem i po něm. Nicota mě nedokázala pozřít a tak mne odvrhnula zpět časem. Stanul jsem na zelené louce. Vítr tichounce propůjčoval hlas stromům. Ptáci zpívali v jejich korunách. Divoká laň se rozeběhla do nedalekého lesa. Slunce řezalo blankytnou oblohu plnou malých, bílých mráčků. Nikdo dnes neumíral …

Měl jsem všechno prožít znova … ale věděl jsem, že v osudu vesmíru se nikdy nic neopakuje znovu. Znal jsem budoucnost. Byl jsem u konce. Ale věděl jsem, že právě jeden konec byl začátkem druhého … nic nepotrvá ve věčnost, ani věčnost sama …

JÁ JSEM ČAS …