JEDNO RÁNO PŘED POŠTOU

Všude bylo bílo. Přes noc napadlo několik centimetrů sněhu a vanoucí vítr dával tušit, že další mraky se přiženou. Jiří Kovář pevně svíral v rukou volant a poněkud znechuceně se ušklíbl, když spatřil budovu pošty.

„Zatraceně! To zase dneska bude den,“ pomyslel si a jeho pozornost náhle upoutal velký stojící sněhulák. V prvním okamžiku nevěřil svým očím. Sněhulák svíral v jedné ruce trumpetku a to v takové poloze, že to vypadalo, jako když troubí. V druhé měl vlaječku s nápisem ČESKÁ POŠTA.

„Hrome! Vypadá jako živej!“ řekl si v duchu a užasle s pootevřenými ústy se na něho zadíval, když jej míjel. Zcela se přestal vjenovat řízení a za okamžik vjel autem do hustých houštin. Za okamžik se ozvalo velké množství nadávek, načež se přidalo praskání větviček. Po chvíli po čtyřech vylezl z houštin a rázným krokem si to namířil ke sněhulákovi.

„Zatracenej sněhuláku! Kvůli tobě jsem zahučel do křoví!“ rozkřikl se a pravou nohou kopl do jeho spodní části.

„Co do mě kopete!“ ozval se náhle hlas vycházející ze sněhuláka.

Kovář vytřeštil oči a zůstal zkoprněle zírat.

„Já jsem váš vedoucí! Nějací parchanti mě přepadli v noci, když jsem šel z hospody a udělali ze mne sněhuláka!!“ promluvil opět sněhulák a Kovář si ukazováčky rukou zajel do uší.

„Nečumte tak blbě! To jste nikdy neviděl sněhuláka?“ zeptal se ho vedoucí Robert Stehlík, který se ve sněhuláku skrýval.

„Já vás nepoznal,“ vysoukal ze sebe Kovář.

„Nějak ten sníh na mně přimrznul. Budete mne muset dotáhnout na poštu. Tam roztaju.“

„Ano, pane vedoucí.“

  O chvíli později bylo snahou Kováře táhnout sněhuláckého vedoucího k poště. Ve stejný okamžik k poště autem přijížděl Aleš Macháček a jemu se naskytl pohled na postavu, která táhla přes ulici sněhuláka. Zamžikal překvapením očima, a než se nadál rozpoznal ve světelných pruzích předních světel svého kolegu Kováře. Ač za včas sešlápl pedál od brzd, tak auto jelo dále a za okamžik mu seděl nadávající kolega na kapotě. Opět další automobil zmizel v houštinách,  ze kterých zanedlouho vylezly dvě nadávající postavy. Jedna z nich svírala v rukou stěrače.

„Ty pitomče! Jsi snad slepej!?“ rozkřikl se Kovář.

„Co to tady vyvádíš s tím sněhulákem?“ vyhrkl na něho Macháček.

„To je náš vedoucí!“

„Tobě spadnul na hlavu nějakej balík, ne!“

Ve stejný okamžik se ozval od sněhuláka zvuk, který připomínal troubení na trumpetu. Macháček jen otevřel dokořán ústa a v jednu chvíli to vypadalo, že mu to zůstane.

  K poště ve stejný okamžik přijížděl Jan Mráček, za jehož autem byl napnutý provaz, za který se držel Jan Maršík, jenž jel na lyžích. Mráčkovi se málem panenky očí dotkly předního skla, když uviděl uprostřed ulice vrávorat sněhuláka troubícího na trumpetu. Prudce strhl za brždění auto do strany. Přitom zadní nárazník, za který byl přivázán provaz, se utrhl a rozjetý Maršík byl mrštěn do strany. Zatímco už třetí automobil mizel v houštinách, tak Maršík se velkou rychlostí obtáčel kolem sloupu pouličního osvětlení dokud se provaz zcela neobtočil.

  Dispečer Josef Novák velkou rychlostí přijížděl k poště a v pouličním osvětlení uviděl zadní části tři aut v křovinách. Též spatřil trojici, jemu známých postav.

„Amatéři! Neuměj ani smykovat. Já vám předvedu, jak se to dělá!“ pronesl a schválně uvedl automobil do smyku. Přitom postřehl postavu sněhuláka, která na něho mávala. Vytřeštil oči a to mělo za následek vyjetí ze silnice. Pak přejel okraj menšího svahu a auto vletělo do obřího billboardu, v němž zůstalo trčet.

  Následně sílící vítr a hustě padající sníh způsobil něco, co připomínalo vánici. Občas bylo slyšet výkřiky a kvílení brzd dalších přijíždějících pošťáků v autech. Když sněhová vánice přešla bylo možno před poštou vidět povícero bílých postav, které připomínaly sněhuláky a jen podle trumpetky se dal poznal jejich vedoucí.