SETKÁVÁNÍ

Jarní

Na jaře je Strom zahalen čistým, přímočarým a přitom měkkým světlem – jako mladá dívka, která se dychtivě chce seznámit se vším kolem sebe a vším se ochotně nechává poznamenat a nestará se o to, jestli je to navždy.

A Slunce jej zdobí a povzbuzuje, mateřsky ho vede k jeho budoucí kráse, a Strom se jako marnivá slečna mnohokrát převléká, je přece tolik barev, které musí vyzkoušet, barvy pupenů, květů, tolik odstínů zeleně ….

… až se nakonec pro jednu rozhodne. Ale přesto je to nevinné jako hra na dospělost a Slunce, které to ví, přece jen nechává své paprsky projít jakousi clonou, aby ten výsledný dojem byl poněkud rozmazaný, neurčitý, kdo ví, jaká žena vyroste z marnivého děvčátka …?

A tak Strom roste a krásní na jaře a na samém jeho konci dostane závoj ranních oparů, jako závoj nevěstin před svým vstupem do stálosti.

Letní

Strom si už vybral, co uznal za nejlepší, a teď přišel čas ukázat Slunci, co v něm je. Je to čas vzájemných zkoušek a plného odhodlání, nasazení téměř sebevražedného bez ohledů na následky.

Strom je ve žhavém letním slunci téměř fotograficky obnažen, zbaven tajemství, hrdý ve své stálosti. Zeleň listoví je přímá a otevřeně jakoby říká,“Tady jsem, jsem to já, Strom,  jen se dobře podívej a přijmi mě takového, jaký jsem!“

Čelí paprskům Slunce, jeho pohledům, obdivným i zničujícím, drzým, neomaleným, plným neskrývané přímočarosti. Někdy je z toho i unaven, to když je toho Slunce už příliš, ale stačí málo a s novou svěžestí a silou hrdě stojí a tváří v tvář hledí Slunci znovu vstříc.

Je to souboj, ale ne kdo z koho, souboj rozpoutaných vášní vrcholící extází.

Podzimní

A s koncem léta ubývá tomu souboji zuřivosti a síly. Jsou nahrazeny smířením a vzájemnou úctou.

Světlo Slunce se stává velmi lichotivé a s respektem si prohlíží Strom, toho skvělého soupeře, teď už partnera, milovaného přítele. S láskou a nekonečně něžně odhaluje na něm každičký detail, každou konturu lístku, po období mlh a dešťů se znovu a znovu vrací k tomuto objevování a je to vzrůstající štěstí z opakovaných setkání s milovanou bytostí.A neustálá touha znovu a dál a víc poznávat všechnu tu zjevnou i ukrytou krásu.

A Strom se snaží v tom světle předvést co nejlépe, vděčně přijímá láskyplné paprsky Slunce připraven kdykoli i na krátký okamžik ukázat vše ze své krásy. A znovu se zdobí, ale už ne tak marnotratně, uvážlivě vybírá, jako dáma, která už velmi dobře ví, co jí padne nejlépe.

A v těch opakovaných šťastných shledáních je i respekt a úcta a také smíření a vědomí konce a láskyplné držení se za ruce, když sil už ubývá a je čas jít si odpočinout.

Zimní

Z ticha a klidu odpočinku po tom všem, po jarní dychtivosti, letní vášni a podzimním zrání, Slunce se probouzí jako první a zkoumavě obhlíží Strom. Je to doba těšení se na nové zrození, zaujetí sochaře před surovým kusem mramoru, pocit ženy, jenž pod srdcem nosí nový život – co je v něm skryto ? A co z něj lze dostat ?

I Strom je ve stavu očekávání a ví, že i na něm záleží, proto ukazuje beze studu své nahé já, svou podstatu, aby mohla být posouzena a správně rozvíjena k budoucímu.

Nevinný a nepopsaný si zatím schovává mnohá tajemství své krásy, ale dává tušit tu energii skrytou ve svém nitru a jak přibývá zájmu paprsků Slunce o něj, Strom nabývá dychtivosti a netrpělivosti a celý se chvěje napětím, kdy už to znova začne ..