Agiar - vlkovo prokletí I.

Začalo to dávno. Když se Agiar narodil, bylo již rozhodnuto o jeho osudu. Doba vyžadovala silné muže i ženy. Každé prvorozené dítě bylo od raného dětství vedeno k tvrdé práci a boji se zbraněmi.

Severská Aghria byl tvrdý kraj. Společenství horských kmenů lidského plemene se teprve nedávno spojilo s Ivrií, zemí, jež byla obývána elfy.

Vůdce kmene Ikari – barbarian Znor – sjednotil kmeny v Aghrii a podpořil Ivrii, když se bránila útoku černých kočovníků z Istmiry, kteří vládli své pouštní zemi daleko na jihu. Společně s posilou Aghrijských barbarianů Ivrijští elfové rozdrtili početné vojsko Istmiřanů. To byla památná bitva na polích Ilbiadu, kde se vyznamenali právě Aghrijští, jejichž zuřivost obrátila na útěk většinu nájezdníků. Avšak ani po této bitvě Istmiřané neumdlévali v dobyvačných choutkách. Po dobytí Asmiru – největšího města Ivrie, udeřili na Seniar, město čarodějů – chloubu Ivrijských stavitelů. Jen díky mocné magii elfů a včasné pomoci Aghrijských válečníků se podařilo zabránit zničení dalšího města. Istmiřané byli vyhnání, ale přesto se elfové dlouho vzpamatovávali ze zničení Asmiru. Díky Aghrianům, kteří byli nejen skvělí válečníci, ale i zdatní kováři a rolníci se podařilo obnovit zničený Asmir.

A tak vzniklo silné spojenectví mezi Ivrií a Aghriou. Znor byl poté uznán za Velkého kmenového vůdce. Sjednotil zbylé znesvářené kmeny a spolu se svým přítelem – vladikou Ivrie Halmenienem –vytvořil mocnou říši, která spojovala Ivrii a Aghriu.

Kočovníci z Istmiry se stále pokoušeli dobýt Ivrii. V bojích jim pomáhali nelidé z prastarého vlčího plemene – lykantropové, kteří na svět přišli z vůle stvořitele Kirsana ještě dříve než elfové a lidé. Jelikož jich už v době příchodu elfů bylo málo, byli elfy vytlačeni do hlubokých lesů. Jejich schopnost proměny ve vlka, stvůru mezi vlkem a člověkem a člověka porostlého srstí místo vlasů a vousů, elfy děsila. Proto vlčí plemeno – tak je sami elfové nazvali – vyhnali z Ivrie, jak tuto úrodnou krajinu lesů a pastvin nazvali.

Stvořitel Kirsan ponechal věcem volný průběh, když pak poslal na svět dvě rasy lidí. Sever – Aghria – se zalidnil vysokými zachmuřenými lidmi světlé pleti a jih – Istmira – se zaplnila štíhlými temperamentními lidmi tmavší pleti.

Agiar se narodil v Aghrijském kmeni Ikari, odkud pocházel slavný Znor. Lidé tohoto kmene žili v blízkém sousedství s Ivrií na úpatí Henamijských hor, které se táhly téměř celou Aghriou. Agiar od počátku splňoval předpoklady Ikarijských barbarianů. Jeho otec Gweir jen nerad podporoval jeho válečné nadšení, protože Agiar byl to jediné, co mu zůstalo po milované Atrys, která zemřela záhy po porodu. Jelikož Gweir svou ženu miloval nade vše, už se podruhé neoženil. O to více se upnul na svého syna, kterého vychovával spolu se svou matkou.

Když Agiar dovršil osmi let věku, přišel do vesnice Karm, kde Gweir pracoval jako kovář, Símonei – barbarianský šaman kmene Ikari, aby byla naplněna Gweirova povinnost – dát své prvorozené dítě k výchově bojovníkům – barbarianům. Agiar se však – poslušen hlasu svého srdce, neboť svého otce a babičku velmi miloval – vracel domů a pomáhal otci v kovárně. Postupem času mu na tyto návštěvy zbývalo stále méně času. Často se doma neukázal celé měsíce.

Mezi barbarianskými adepty vynikl svou silou a pro seveřana nezvyklou trpělivostí. Nikdy toho moc nenamluvil, ale o to více naslouchal.

„Agiare, už posté ti říkám, že meč je tvá prodloužená ruka. Dýka v druhé ruce je dobrá na nenadálé bodnutí, ne jako nástroj na poli!“ promluvil nevysoký barbarian s prošedivělými podlouhlými vlasy, které mu vlály neposlušně okolo hlavy. V levé ruce svíral těžký meč se širokou čepelí.

„Já vím Lištvi,“ pokýval Agiar hlavou a otřel si hřbetem předloktí zpocené čelo.

Oba muži byli vysvlečeni do půli těla a stáli bosi na udusaném sněhu mezi skalami nedaleko výcvikové vesnice.

„Myslím však, že s dýkou se má bránit případnému útoku, který by mohl kdykoliv přijít,“ dodal pak.

„Nemáš přemýšlet! Máš útočit tak, aby se soupeř k útoku nedostal! Znovu!“ zařval Lištvi.

Agiar pokrčil rameny a přenesl rychle váhu z jedné nohy na druhou. Byl ve střehu. Lištvi zakroužil svým mečem výzvu k dalšímu boji. Agiar strnul na místě a rychlým spodním sekem zaútočil na soupeřovy nohy. Zároveň se přiblížil k Lištvimu a pravou rukou, v níž držel dýku, udeřil na soupeřův obličej. Lištvi kroužením vykryl seknutí. Čepele zazvonily a síla střetu zbraní vyrazila Agiarovi meč z ruky. Než Lištvi uhnul úderu na obličej, kopnul levou nohou na Agiarovy slabiny. Ozvalo se několikero křupnutí. Agiar totiž lehce zdvihl levou nohu a srazil Lištviho kopnutí kolenem. Silný náraz zlomil pár kůstek Lištviho nártu. Agiar rychle odskočil a skrčil se s dýkou v pravé ruce do obranného postoje. Lištvi ještě v pádu bodl svým mečem. Agiar se hbitě protočil kolem svištící zbraně a udeřil levou rukou padajícího soupeře do spánku. Nastalé ticho prolomilo jen zachroupání sněhu, když na zem dopadlo bezvědomé tělo. Agiar rychle sebral ze země svůj meč a pomalu se přibližoval k ležícímu nehybnému Lištvimu a chvilku kolem něho kroužil. Během několika okamžiků se Lištvi probral a posadil se.

„Velmi dobře Agiare,“ pronesl přiškrceně.

„To by pro dnešek stačilo. Podej mi ruku, půjdeme se najíst.“

Agiar zasunul meč do pochvy u pasu, dýku přehodil z pravé ruky do levé a pravici pak podal Lištvimu. Ten poté co vstal, uložil meč do umně vypracovaného dřevěného pouzdra a opatrně našlápl na levou nohu.

„Půjdeme,“ řekl stroze Lištvi.

Oba pak odcházeli pomalou chůzí do vesnice, která se Agiarovi stala druhým domovem posledních devíti let.

„Agiare,“ oslovil ho Lištvi při večeři v jediném kamenném domě ve vesnici, který sloužil jako kuchyň a jídelna zároveň. Právě dojídal svou porci guláše a nechal si masírovat od barbarianské léčitelky zraněný nárt.

„Ano Lištvi?“ zamumlal Agiar dopíjející medovinu z koženého pohárku.

„Jediná věc byla chybná v dnešním cvičení. Nedržel jsi svou zbraň dost pevně, to se ti nestává často. Ale na každý pád jsi dnešním dnem úspěšně dovršil zkoušku Akarmin.“

Agiar se pousmál, sklonil hlavu a položil si pravou pěst na levé rameno.

„Děkuji mistře.“

„Ještě se máš stále co učit, ale to už nebude výcvikem,“ usmál se Lištvi a poklepal ho po rameni.

„Akarmin je dlouhá zkouška a tys ji zvládl docela rychle,“ dodal ještě.

„Zítra tě seznámím s Gurnem skřetobijcem. Včera se vrátil z bojů v ledovém Kaisaru.“

Agiar zalapal po dechu. Pozná slavného barbariana, který se proslavil pobíjením bytostí stvořených Sithasem – bohem temné strany Stálého plamene, věčným Kirsanovým protivníkem.