Jestřáb a hrdina

Muž který vypadá jako hrdina z pověstí zachrání dceru velmože. Ale pochmurnému muži s Runou na spánku se světlovlasý svalovec z nejakého důvodu nelíbí....

 

 

Kočár jedoucí k městu Dorslov byl tažen šestispřežením bílých koní a chráněn skupinou osmi vojáků v kyrysech se znakem poštolky. Sališa, dcera vévody Medrowskiho pohlížela znuděným zrakem z okna a její ruka si líně pohrávala se stříbrným náhrdelníkem. Dnes měla mít narozeniny a současně ji měl otec představit Plaskovy Kurkonovovy, jejímu nastávajícímu manželovy. Její bohatá představivost jí ukazovala silného, světlovlasého mládence s jasným úsměvem.

Děsivý řev, který se venku ozval ji vytrhl ze snění. Kočár sebou prudce trhnul a koně řičeli. Zasvištěli tasené meče a rozlehl se křik vojáků.

„Bacha Kulatej! Na pravo!“

„Ber ho hajzla!“

„Nééé!“

Vystrčila hlavu z okénka, její vyděšený zrak uviděl jednoho z vojáků, stárnoucího veterána Borise, jak se kácí ze sedla, hruď roztrženou. Koně vyrazily, Sališa vyjekla, dvířka povolila a ona vypadla z kočáru na kamennou silnici. Přeskočil ji kůň, bok mu krvácel. Řinčení zbraní, hrůzostrašný řev.

Obrovská mantichora skočila na dalšího jezdce. Hřbet nebohého koně povolil pod její vahou a čelisti nestvůry se sevřeli na hlavě jezdce. Jeden z vojáků zaútočil jeho meč se mantichory ani nedotkl. Rána ostnatého ocasu jej zasáhla do hrudi. Z čelistí lvu podobné stvůry tekla krev a zbytky mozku. Zemřel další voják. Kočár se převrátil a koně padali k zemi. Bylo slyšet jejich zoufalé řičení a praskání kostí. Sališa se tiskla k zemi. Mantichora se vrhla na posledního muže.

Mladý Harold, nováček. Najížděl na ni s koněm. Mantichora se vrhla do předu jako blesk, ocasem rozervala koni hruď a Harold těžce dopadl na cestu. Vzápětí nestvůra skočila. Mladík nastavil meč a útočící nestvůra zařvala bolestí. Obrovské, dlouhé drápy drásali Haroldovo tělo a jeho řev byl strašlivý. Ale brzy utichl. Sališa se třásla a sledovala zoufalým pohledem mantichoru. Její zlatavá srst se leskla   ve slunci.

Náhle zazněl dusot kopyt a po cestě se blížil bílí kůň, obrovské zvíře s hrudí krytou koňským brněním. Válečník sedící na něm byl vysoký a zlatovlasý. V jedné ruce svíral velký štít a v druhé těžký meč třpytící se ve slunci. Otěže svíral v zubech. Pobídl koně. Bílá hříva vlála ve větru a od kopyt koni létali kamínky. Mantichora se jim vrhla vstříc. Skočila, válečník v poslední chvíli strhl koně, a udeřil mečem. Srst nestvůry zrudla krví a k nebesům se nesl její řev. Kůň zaútočil kopyty a válečník opět ťal. Těžká zbraň pronikla hluboko do masa. Další a další rány se nesly na mantichoru. Pokoušela se útočit trny na ocase, ale kůň se k ní natáčel tak, aby jí útok znemožnil. Třikráte se zuby nestvůry sevřeli na koňském pancíři, než rytíř zasadil smrtící ránu.

 

Hostina na hradě Dorslov byla v plném proudu. Slavila se záchrana vévodovy dcery a její zásnuby s Plaskovem Kurkovovem. Krby hřáli, svícny vydávali spoustu světla a za okny zuřila prudká bouře. Smích hostů, jejich křik při hádkách, vtipy šašků a kousky kejklířů, to vše bylo znamenité. Lepší bylo jen jídlo a pití. V čele stolu seděl vévoda Medkowski a polohlasně se bavil s mužem v černém plášti. Muž vydatně popíjel a i přes to, že se jeho úzké rty snad nikdy nezkřivili do úsměvu, bavil se.

Sališa seděla o kousek dále, vedle ní byl válečník Sebastien, ten který ji odpoledne zachránil. Po levé ruce seděl její nastávající. Od Sebastiena se lišil jak noc ode dne. Nebyl nijak velký a spíše hubený. Napomádované vlasy a úzký knírek mu dodávali vzhled městského šviháka. Jeho paže byli o více jak polovinu slabší, než Sebastienovy, jehož pohledná tvář  byla stále otočena k Sališe a výborně se bavili. Plaskov je sledoval zamračeně a několikrát se pokusil zavést hovor na vlastní hrdinské skutky. O jeho sedadlo bylo opřeno téměř dvoumetrové kopí, o kterém stále mluvil.

„Pohleďte Sališo na tyto runy. Ty do něj vyryl trpasličí kovář Gran Studenokov za časů mého prapraděda. Je kouzelné……“

Bohužel, vévodova dcera se na něj vždy jen prchavě usmála a věnovala se dále Sebastienovy.  Plaskov se zachmuřeně odvrátil a jeho pohled se střetl s mužem v černém plášti. Bylo na něm něco podivného….

„A nyní si připijeme na Sebastiena, neohroženého válečníka, který zachránil mou dceru!“ zahřímal vévoda a všichni povstali. Vévodův krok byl lehce vratký, když se přiblížil k Sebastienovy a nabídl mu pohár s rudým vínem. Sebastien jej uchopil a vzápětí s potlačeným výkřikem jej upustil. Těžký kov udeřil o desku stolu a víno vytvořilo rudou louži.

„Promiňte pane“ Sebastien zrudl a kopl do psa, který se dostal vedle něj. „Lekl jsem se“ ospravedlnil svoji  chybu. Natáhl se po svém mosazném poháru a nechal si jej naplnit od sluhy. Vzápětí jej pozvedl k přípitku. Když si sedal, ucítil upřený pohled. Vzhlédl. Černě oděný cizinec okamžitě sklopil zrak a natáhl se po dalším víně.

 

Jestřáb stiskl rty. Nechtěl na sebe takhle upozorňovat. 

„Pověz mi Jestřábe, co je pravdy na tom, že město Toll připadlo Císaři?“

„Je to tak“ kývl Jestřáb souhlasně a sledoval kejklíře s šesti ostrými dýkami. „Nebylo to pěkný, spousta krve. Naprosto zbytečně.“

Oba muži pokračovali v hovoru a hosté se postupně dostávali do opilého stavu. Hlasy zesílili a vtipy byli čím dál více nevybíravé. 

„Kde máš dceru?“ upozornil Jestřáb po chvíli vévodu, kterému chyběl do naprosté opilosti jen krůček. Jestřáb ukázal na osamoceného Plaskova který drbal za ušima velkého psa a druhou rukou mu nabízel velký kus masa. Pes jej oddaně sledoval.

„Ten Zlatovlas“ zachrčel vévoda a vstal. „Stráže! Do komnaty mé dcery!“

Jestřáb se zvedl také. Cítil množství vína které vypil, jeho krok nebyl tak jistý, jak by měl být.

Desítka mužů, s vévodou v čele už dusala do schodů.

 

Sebastienova ústa klouzala po dívčině štíhlém hrdle. Ta spokojeně zavrněla. Náhle sebou válečník trhnul a oddálil ústa od jejího hrdla.

„Pokračuj“ poprosila chraplavě dívka.

„Sundej si ten řetízek, nerad bych, kdyby se roztrhl a ztratil.“

Sališa splnila jeho přání a odložila šperk na stolek. Vzápětí ji opět objal. „Miluji tě“ zašeptal jí do ucha.

Dveře se otřásli prudkým nárazem. „Sebastiene, jestli tam jsi, vyjdi ven!“ hlas brunátného vévody zněl zle a Sebastienova tvář nabrala nepříjemného výrazu.

„A kdo mě donutí!“

Dveře se rozletěli a dovnitř vpadl první voják. Sebastien mu skočil vstříc, pěstí jej udeřil do hrdla a rozdrtil hrtan. Oběma rukama vyhodil dusícího se muže dveřmi, chytil Sališu a vyskočil i s ní na chodbu. Zaútočil na něj další muž. Čepel jeho meče minula o vlásek obličej Sebastiena, ten ukročil chytil muže za zápěstí. Jediným pohybem mu je zlomil, chytil padající meč a vrhl se na další vojáky. Vystříkla krev a zazněl křik. Ocel skřípala o ocel. Sebastien se uvolnil z tlaku a natáhl ruku ke komnatě. Namodrale zářící scimitar mu vlétl do ruky. Odrazil neohrabaný výpad, byl mnohem rychlejší než vojáci. Další z nich zemřel.

Chodba byla plná mrtvol a v chladu z nich stoupala pára. Sebastienův scimitar zamířil na vévodovo hrdlo, ale smrtící úder byl sražen a vzápětí jej do břicha zasáhl bezohledný kop. Jestřáb se vrhl do prudkého útoku, plášť kolem něj vlál a čepel jeho katany se matně zaleskla ve světle několika pochodní. Sek koleno, levý bok a vzápětí kolmo na hlavu.  Sebastien se ubránil bleskovému sledu spíše se štěstím. Jestřáb prodloužil v bod. Sebastien ukročil, zbraně zaskřípali a válečník se dostal obratem vedle Jestřába. Udeřil jej pěstí do tváře a okamžitě jej sekl přes hruď. Jestřáb se nouzově kryl dýkou, která mu vklouzla do dlaně z předloketního pouzdra. Vystříkla krev, Jestřáb stihl ještě včas ustoupit a Sebastien jej mrštil na kamennou stěnu. Jestřábovy zcuchané vlasy odhalili Runu vypálenou na jeho levý spánek.

„Já zabiju posledního z čarodějů!“ zařval Sebastien a napřáhl se k závěrečnému seku.

„Áááááá!“ Plaskov útočil, dlouhé kopí napřažené a běžel co stačil. Sebastien se bleskově pohnul ku předu. Hlavice kopí jej minula, válečník přikročil a téměř opovržlivě udeřil mladého hejska do tváře. Z rozraženého rtu vytryskla krev a mladík se zhroutil. Jestřáb se vrhl v před, Sebastien hladce uhnul Skryl zbraň a levou rukou za běhu uchopil Sališu, bledou a vyděšenou.

„Mám co jsem chtěl!“ Zazněl Sebastienův hlas, když s třeskotem skla, vyskočil ven do bouře. Čaroděj přiskočil k oknu, krvácel, ale rány si nevšímal. Sebastien s Sališou padali deset metrů volným pádem. Náhle se okolo nich utvořila mihotavá mlha, z níž vyrazil pár obrovských, kožnatých křídel. Několika mávnutími křídli nabrala nestvůra výšku a zmizela i v dívkou.

Jestřáb se zhroutil.

 

„Doveď mi ji“ požádal vévoda Jestřába sedícího na svém černém koni. Nádvoří hradu se utápělo ve tmě rušené jen světlem z oken a občasnými blesky. Déšť padal v silných provazcích vody a ta se rozstřikovala na kočičích hlavách, jimiž bylo nádvoří vydlážděno.

„Udělám co bude v mích silách“ hlesl Jestřáb, stále bledý ze ztráty krve. I přes sílu svých léků, nebyl zcela v pořádku. Pobídl koně k padacímu mostu a jeho pohled ani nezavadil o desítku lidí, kteří jej šli vyprovodit. Ozval se dusot dalších kopyt a Jestřába na mostě dohonil Plaskov. Na sobě měl rudý kabát kryjící fialovou halenu a žluté, jezdecké kalhoty. V levačce svíral nezbytné kopí. „Pojedu s tebou čaroději. Sališa je moje snoubenka“ prohlásil vážně a jeho pohled byl plný očekávání a jeho tmavý knír byl mokrý od deště. Jestřáb si jej prohlédl s cynickým úsměvem.

„A zachránil jsem ti život“ prohlásil Plaskov.

Jestřáb zavrtěl hlavou. „Tak pojeď“ řekl a pobídl koně.

„Vyjíždím vstříc deštivé noci!“ zvučně prohlásil Plaskov a kopl koně.

„Drž hubu“ zavrčel Jestřáb.

 

Jeli deštivým počasím den za dnem. Kopyta koní čvachtala v blátě a neustálí déšť lezl na nervy. První tři dny byli vyplněny neustálím Plaskovovým chlubením , otázkami a úvahami o tom, kdo Sebastien ve skutečnosti je. Čtvrtý den jej znudilo, že Jestřáb nemluví a část jeho zachmuřenosti přešla i na něj. Celý týden se Jestřáb často zastavoval a mumlal si pro sebe divná slova. Osmí den, po odjezdu z malé vesnice se už zdálo, že ví, kam jet. Nyní jeli rychleji a desátý den přejeli hranice Gurnského království. Jejich cesta vedla stále na západ a kraj se stával divočejší. Dvacátý den cesty se Plaskov konečně dozvěděl cíl cesty.

Porderside.

„Ale to jsou jen povídačky pro děti“ zašklebil se jeden večer u ohně Plaskov. „Bájný hrad upírů……ti už dávno vymřeli“ dodal zasvěceně.

„Já tam byl“ poprvé po dlouhé době promluvil Jestřáb. „Byl jsem v Porderside a viděl prastaré malby znázorňující dějiny jejich rasy. Četl jsem jejich knihy psané v temném, dávno zapomenutém jazyce.“ Jeho hlas zněl dutě. „Ale i já udělal chybu a považoval je za vymřelé.“

„Sebastien je upír?“ hlesl Plaskov, ale ihned se vzpamatoval. „Tohle kopí je účinné proti upírům“ prohlásil záhy. „Už můj praděd jím zabil tři takové…..“

„Žádná lidská zbraň neublíží upírovy.“

„Ale…..“

„Drž hubu.“

 

 

 

Na cestě byli pět týdnů.

Občas zpoza mraků vysvitlo slunce. Útrapy cesty pozvolna Plaskova zocelovali. Jestřáb jej naučil vrhat a bojovat nožem. Po večerech Plaskov vymýšlel příběhy a svěřil se mágovy, že vždy chtěl být básníkem.

„Myslíš, že je z ní upír?“ Zeptal se jeden večer Plaskov.

„Nevím“ přiznal Jestřáb.

„Kde se tady vlastně upíři vzali?“

„Před několika tisíci lety“ začal Jestřáb tiše „existovalo pět bohů. Některé uctívali lidé, jiné elfové, skřeti či obři. Ale byl i šestý. Temný bůh jehož jméno se nesmělo vyslovit. Pro všechny byl prostě Bezejmenný. Tajemnými obřady  a četnými oběťmi si vykoupili jeho uctívači nesmrtelnost a nezranitelnost. Naučili se čarovat a jejich moc rostla. Zmutovali a vznikla nová rasa, Orizinus, v překladu Sající.  V těch dobách, říká se, že bohové chodili po Zemi, nemohli však nabít větší moci. Byli zde mágové a jejich smrtící kouzla. Trpaslíci kovali stovky kouzelných zbraní a vznikl kult Bílá duše a ti se zabývali lovem Orizinus. A jejich rasa upadla do zapomnění. Během dalších stovek a stovek let vymírali.“

Jestřáb se ušklíbl. „Přitom, ne všichni byli zlí. Oni nepotřebují k životu lidskou krev. Ne. Mohou jíst maso i zeleninu. Mohou pít vodu i víno. Ale krev, krev je pro ně droga. A když je popadne – do gasta verniasum – krvavá touha, unesou jednoho či více lidí a vysají je. Trvá to dlouho, velice dlouho…..“

 

Minuli Země knížat a v době, kdy přišel první sníh, dosáhli cíle. Jehličnaté lesy zde byli hlubší a vesnice se vyskytovali stále řidčeji. Ve vzduchu se snášel příslib prvního sněhu. Vesele praskající ohýnek sem nepatřil. U něj seděli dva zamlklí muži. „Zítra tam můžeme být“ řekl Jestřáb. „Půjdu se ještě rozhlédnout po okolí.“ Zvedl se a tiše zmizel v okolní tmě. Plaskov si přitáhl kopí na dosah ruky a začal klímat.

Náhlí výkřik a zapraskání větviček jej vytrhlo ze snu o záchraně Sališi. Prudce se vymrštil, kopí mu vklouzlo do ruky a Plaskov strnul v bojové m postoji. Jeho oblečení už dávno nebylo přepychové a lesklé. Nyní vypadal spíše jako nějaký žoldák.

Na mýtinu, do kruhu světla vběhla……Sališa.

 „Plaskove“ hlesla, jak jej poznala. Potrhané oblečení, ve tváři výraz naprostého vyčerpání.

„Utekla sem. Pomoz mi!“ prosila zoufale a v očích se jí leskly slzy.

Plaskov se ani nepohnul. Jeho oči kmitali po   mýtině a hledali, odkud může přijít útok.

Sališa se přibližovala, kolena se jí třásla.

„Pomoz.“ Náhle se zhroutila a Plaskov s tichou kletbou přiskočil, aby ji podepřel. Zachytil ji do náruče a kopí dopadlo na zem.  Sališino křehké tělo se otřásalo vzlyky. Konejšivě ji objal. „Už je to dobré drahá“ zašeptal a ona spokojeně opřela hlavu o jeho rameno. „Dovedu tě do……“

Náraz mu ji vyrazil z náručí. Sališa proletěla metr vzduchem a z hlavy jí trčela černá katana……

Jestřábův stín byl v mihotavých plamenech děsivý a odpudivý.

Plaskov strnul, ale jen na vteřinu. Ohnul se pro kopí, mrštil je a vzápětí skočil kupředu. Jestřáb kopí chytil před svou hrudí, hladce uhnul útoku a přetáhl ratištěm Plaskova ze zadu přes nohy.

„Hlupáku!“ zahřměl. „Sáhni si na krk! Podívej se na svou milou!“ Jestřáb vytrhl z lebky Sališi katanu a ukázal Plaskovovy dva dlouhé špičáky. „Byla upír.“

„Zabiji ho.“ Řekl chladně Plaskov. „I kdyby to mělo být poslední, co vykonám!“

 

„Porderside“ řekl Jestřáb a ukázal na ponurý hrad tyčící se na kopci. Pobídli koně. Cíl byl na dosah.

 

„Kdo jste?“ zeptal se muž na věži vedle brány.

„Jestřáb a Plaskov Kurkonov“ řekl zvučným hlasem čaroděj.

Brána se otevřela a oba jezdci vjeli na dlážděné nádvoří. Obloha byla zatažená a způsobovala, že tohle místo působilo pochmurněji, než kdy jindy.

Jeden vychrtlí muž jim odebral koně a zavedl je do stájí. Další dva muži jim oznámili, že jejich pán je chce vidět. Kráčeli temným hradem. Kroky Jestřába a ostatních se rozléhali kamennou chodbou. Dva strážní, kteří je provázeli, vypadali ostře a nebezpečně. Jestřáb cítil temnou atmosféru, která útočila na jeho mystické smysly.

Za chvíli se rozhodne.

Nečekal však, že Sebastien tady bude mít tolik lidí.

Vstoupili do hlavního sálu. Jestřáb tu již před desítkami let byl, ale stejně jej sál uchvátil. Obrovská síň podepíraná desítkou silných, mramorových sloupů, nádrž s tmavou vodou, vysoká, obrovská okna a klenutý strop. Namalovat na něj všechny ty obrazy muselo trvat tak patnáct let.

A na trůnu, na trůnu seděl Sebastien. Vypadal stejně skvěle, jako kdysi na Dorslově. Mimo něj tu bylo tak sto dalších osob a Jestřáb pochyboval, že by všichni byli lidé. Část budou asi šlechtici z okolních krajů. Možná Sebastien řídil nějakou vzpouru……

Sebastien sestoupil z trůnu. „Áá, čaroděj a chabák“ prohlásil jasným hlasem. „Zdá se, že má milá vás nezastavila.“ Sebastien k nim kráčel plavným krokem. U pasu mu visel scimitar.

„Budu vás muset nechat zabít“ prohlásil téměř s lítostí a otočil se k nim zády aby dal pokyn svým mužům.

A v té chvíli Plaskov zaútočil.

Tři rychlé kroky a bod kopím. Sebastien hladce uhnul a z tasení ťal rubovou stranou meče. Paskov klopýtl a zhroutil se na zem. Kopí hlasitě zařinčelo na mramorové podlaze.

„Hlupák“ utrousil upír. „Ještě se s ním pobavím.“ Sebastien skryl zbraň zpět do pochvy.

„A teď ty čaroději“ Sebastien se k němu otočil. „Nechceš se ke mně přidat? Slyšel jsem o tobě mnohé a vím, že tě lidé nenávidí. Bojí se tě. I když si to nepřiznáš, jsi téměř stejný jako já.“

„To se mýlíš Orizinusi“ řekl Jestřáb jazykem této, téměř vyhynulé rasy. Sebastien na sobě nedal znát překvapení.

„Tak to jsi byl ty, kdo tady slídil? Tím lépe. Naposledy Jestřábe, přidej se…….“

A v té chvíli Jestřáb zaútočil.

Mávl levou rukou, prsty složené v předepsaném znaku a seslal Kletbu FJEED. Ne do Sebastiena. Do jednoho ze sloupů. Bílí mramor se rozletěl na tisíce kousků. Síní se rozlehl řev těch, které zasáhli úlomky. Sloup se rozletěl a horní část se utrhla od stropu.  Čaroděj mávl rukou znovu a Kletba zahučela sálem. Další ze sloupů vybuchl.

Panika.

Krvácející a umírající lidé.

Jestřáb skočil po upírovy a sekl z tasení. Sebastien uhnul a vzápětí musel krýt další útok. Oba soupeře od sebe oddělil proud zpanikařených lidí. Upírovy bojovníci se pokoušeli dostat k mágovy a ostatní chtěli jen utéct. Jestřáb využil chviličku oddechu a vykřikl zakletí MOIR. Mezi lidmi, tam kde tušil nejvíce bojovníků, vzplála ohnivá koule a sálem se nesl zápach páleného masa. Na Jestřába zamířil bílí záblesk světla. Mág levou rukou vytvořil obrazec který blesk zadržel. Pokračoval v pohybu a planoucí stěna se rozšířila po půlce sálu.

Sebastien řval vzteky a pokoušel se dostat k mágovy. Další Kletba a třetí sloup padl, přímo do davu utíkajících. Na Jestřába zaútočil bojovník s kůsou. Jestřáb nechal ostří zbraně, aby jej minulo, reverzem je srazil ještě níže a při úkroku ťal muže čistě přes hrdlo. Byl v pohybu, krev z tepen jej minula. Uhnul tanečním krokem úderu mečem, protočil se v piruetě a znovu sekl. Otáčel se jako tanečník, byl rychlí a nezasažitelný, podoben černému stínu. Každý, kdo se k němu přiblížil, zemřel.

Vrhl čtvrtou Kletbu, rachot padajícího sloupu. Sál byl poloprázdný.

Další praskot, to se v klenbě objevili první trhliny.

„Zemři mágu!“

Jestřáb skočil do boku a po zemi se odvalil. Ohnivá koule jej minula jen těsně a tam, kde dopadla na zem, kámen se roztekl.

Jestřáb ze země vyslal proud ledu, kterému upír saltem snadno unikl. Rozběhl se na ležícího čaroděje.

Ten před ním vytvořil stěnu z ohně. Upír ji přeskočil. Jestřáb se kotoulem vzad dostal na nohy a kryl sek kolmo na hlavu. Upír pokračoval, sek na bok. Jestřáb jej kryl a vymrštil čepel jeho zbraně do výše. Otočil se a kopem z otočky kopl upíra do břicha a donutil jej couvnout.

Oheň v sále dohasínal a zranění buďto zemřeli, či padli do bezvědomí. Jediným zvukem v sále byli rychlé kroky dvou soupeřů, zvonění čepelí a praskání stropu. Sebastien ťal opět po mágově hlavě, ten přikročil, otočil se a v jediném okamžiku stál po upírově boku. Malíkovou hranou dlaně mu vyrazil scimitar. Sebastien sevřel mágovo zápěstí, ten syknul bolestí a katana zařinčela o zem. Vzápětí Jestřáb téměř prokopl Sebastienovy koleno. Ten Jestřába pustil a odskočil. Jestřáb po něm šel dál. Odrazil se levou nohou, skočil nůžky. Upír zakolísal, Jestřáb pokračoval, přešlápl a rotačním kopem zasáhl upíra do hlavy. A dalším. Plášť vlál kolem čaroděje jako černá křídla.

Upír skočil. V kotoulu sebral scimitar a katanu. 

 

Jestřáb ztuhl. Na zpocené tváři mu ulpíval prach ze zničených sloupů a praskající klenby. „Ničíš mi mé plány“ zasyčel vztekle Sebastien a jeho pohledná tvář byla zhrůzněná zlostí. Skočil po Jestřábovy. Ten se vrhl k zemi a převalil se přes jednoho z mrtvích bojovníků. Sebral jeho meč  dostal se do kleku.

Upír se blížil klidným krokem, jeho boty drtili mramorové odštěpky. Před mágem klopýtavě povstal Plaskov, tvář plnou krve, šaty uválené a levá ruka mu vysela nehybně podél těla.

„Lidské hračky mě nezastaví!“ zaječel Sebastien a vrhl se na Plaskova.

Ten bodnul.

Sebastien strnul uprostřed pohybu a scimitar s katanou dopadli na kamennou podlahu.

„Horbleskovo kopí upíre“ zachrčel Jestřáb, když hlavice, pokrytá krví, vyjela upírovy ze zad. Runy tajemně pláli. „Vyrobené trpaslíky pro zkázu tvé rasy.“

 Klenba zapraskala hlasitěji. Jestřáb vrhl vzhůru jen jediný pohled.  Zatřásl strnulým Plaskovem, který zíral na své kopí a vyrval zbraň z umírajícího upíra, sebral katanu a rozběhl se k oknu. Za sebou táhl Plaskova. Ze stropu vypadl první velký kámen a za ním desítka menších. Pláštěm si kryl obličej, když proskočil sklem. Vykřikl jediné slovo a kouzlo oba odklopilo. Z desíti metrů dopadli lehce na špičky, Paskov upadl a Jestřáb ztlumil dopad kotoulem a hvízdl na svého koně. Někdo se jej pokusil na zběsilém útěku vzít sebou, ale kůň jezdce shodil a čekal na Jestřába. Ten se vymrštil do sedla jediným skokem, Plaskova vytáhl za sebe a za chvíli už je kůň nesl pryč.

 

 Jestřáb se kývnutím rozloučil s Plaskovem, který vykřikl pozdrav a se vztyčeným kopím ujížděl k rodnému hradu. Jestřáb jej chvíli s úsměvem pozoroval a poté pobídl svého koně severním směrem.

Jel sám, jako vždy a někde v dálce na něj čekaly další boje s temnotou.

A možná že i vítězství.

Ale spíše smrt.

 

 

 

 

 

 

 

---