Tak to sam nevim...:o)

oheň hoří, do výšky se zdvyhá dým,

umírá noc, k moci se hlásí den,

na vojáka padá prapodivný splín.

Tělo napůl nahé, voják se probouzí,

všude ticho, jen lesa lehký šum,

voják vstává, vzdává bohům hold

a ptá se, kdy konec bude jeho dnům.

Žaludek prázdný, ke slovu se hlásí hlad,

chápe se voják rezavého nože,

v blízkosti se plazí netušící had

a jak chutná... Skvěle, ó můj bože.

Válečník vstal a sbalil svoje věci,

popadl meč, odvahu a trochu vody,

pomalu vyrazil, jen netušil kam,

snad kamsi, kde nebude tak sám.

Vrátil se voják k armádě,

pozdravy a vševědoucí pohledy,

pár rozkazů, poznámek a pak klid,

pochod do neznáma, budem se bít.

Pochod se táhnul celý den,

dorazili až na hranice světa,

vše jak prapodivný sen,

kdy po kráse a klidu bude veta?

Čekání, dlouhá chvíle a nervozita,

čas věnovat se vlastním myšlenkám,

zapomenout na svět a přemýšlet,

oddat se snění a vzpomínkám.

Vzpomíná voják na svou rodinu,

milenka, žena, pár neposedných dětí,

vzpomínky na osudnou tu hodinu,

kdy staly se z nich moru oběti.

Jejich kůže tak tmavošedě bledá,

smrt v každém ze dvou očí,

co se to děje, něco strašného, ó běda,

smutek, nenávist a vztek hlavou se mu točí.

A pak ten prapodivný pohřeb,

hromada těl na dřevěné hranici,

hrstka kněží s hořící pochodní,

poslední pohled na tu štvanici.

Pochodeň blížila se k hromadnému hrobu

a sílil řev, pláč a bolestný ryk,

trvalo to dlouhou dobu,

pak vzplanulo to cosi... A zemřelo 100 duší.

Oheň šlehá do nebeských výšek,

hustý kouř, smrdutý a štiplavý ten dým,

pláč a smutek nese se do dálek,

pach spáleného masa a smích jednoho blázna.

Pocit, ten pocit naprostého prázdna,

zoufalé pokusy o milosrdné zapomění,

zbytečné útěky před sebou samým,

večery u ohně, myšlenky věnované milovaným.

Dlouhé dny a noci beze snů,

toulal se zoufalec krajinou,

duši smutkem spálenou,

všechno sobě sával za vinu.

Hledal se týdny, možná měsíce,

kruté souboje srdce a vyprahlého rozumu,

touha najít rozřešení,

touha najít důvod dál a znovu žít.

Krutá nenávist k sobě sama,

proklínání Satanů i Bohů,

za co ta života krutá rána?

Srdce stává se kusem ledového kovu.

Vrátil se zpátky do té vesnice,

sebral pár kožešin a zanechal pár vzpomínek,

soulož s lehkou děvou bez tváře,

a ta... v něm vykřesala plamínek.

Místo peněz za rozkoš jen rozhovory,

násilá a absolutní bezcitnost,

dívka s jizvami na těle i na duši,

proč to všechno, to ta kurva netuší.

Sebral bídák pár svých grošů,

navštívil místního umělce,

za bronz ocel v smrtonosném tvaru,

MEČ ať mu kovář vyrobí.

Čekal dlouhou noc a krátký den,

vyrazil za mistrem svého řemesla,

dostal meč, chladný jako sen,

tak ty bytost si ho s sebou odnesla.

Zrodila se v hlavě spásná myšlenka,

jak svůj život se ctí ukončit,

vydal se hledat a našel armádu,

jen u zkoušek jak hlupák neskončit.

Zkouška hodná muže a výborného válečníka,

pot, špína a všude zaschlá krev,

podřízl krk nevinného nešťastníka,

rozezněl se světem triumfální řev.

Stal se vrahem z povolání,

za pár doušků vody a tvrdý chléb,

je mu povoleno mordování,

tak vybíjel své zoufalství a vztek.

Stovky zabitých mužů, žen a dětí,

spalování vesnic a živých obětí,

znásilňování a smích vítězů,

na rukojeti miliardy zářezů.

Tak se táhnul čas až do věčnosti,

litry prolité krve,

smrad z mrtvol a hrané nevinnosti,

a nic není, jak bývalo prve.

Slunce umírá za nerovným obzorem,

je konec vzpomínkám na šednoucí minulost,

hlt zplesnivělé vody a vzdech,

čekání na útok proradného nepřítele.

Vítr utichl, ptáci ztratili své hlasy,

uši rvoucí ticho a prapodivná předtucha,

do copu svázané nestříhané vlasy,

nastal čas zvýšit svoji koncentraci.

Tisíce vojáků tu leží v trávě,

slyšet každý tep zkamenělých srdcí,

vstříc zatracení nebo slávě,

Strach? Slovo bez významu..!

Sevřel voják vražedný svůj meč,

oči upřené tam, kde očekával nepřítele,

jakoby svět sevřela neústupná křeč,

čas stojí... a nehýbe se...

Stromy, jak páni veškerého tvorstva,

shlíží na tu ironickou scenérii,

tma obejmula strnulý svět,

čeká se jen na tu strašnou tragédii.

Ticho, to bohapusté ticho,

vše protkané neskutečným napětím,

jen probodnout nepříteli břicho,

před bohem války vítězně se zaskvěti.

ŘEV! POVYK! A nenadálý shon,

vyrazily davy ze skrýší a zákopů,

spoustu lidí čeká nelítostný skon,

smrt se chystá na nevídané hody.

Bčinčí ocel, prostorem se nese řev,

zhasínají životů tu plameny,

všude teče rudá krev,

probodnutá srdce, probodnuté kameny.

Voják bez výrazu v očích

a s úšklebkem v obličeji,

máchá mečem, seká hlavy,

vysmívá se hynoucímu nepříteli.

Bolest a utrpení vládnou světem,

spousta mužů umírá,

někteří nedaleko k dětem,

svět před nimi se navždy zavírá.

Voják oddaný jen sám sobě

a své zplesnivělé duši,

vraždí a přitom se usmívá,

klid přírody utichající vřava ruší.

Vrah, ruce potřísněné krví,

bitva ustala, nocí vládne šum,

rozhlíží se po bitevním poli,

stojí sám a opuštěn...

Rozhlíží se a kouká na tu zrůdnost,

tisíce useklých končetin a hlav,

z živých stal se smrti dav,

on tu stojí poražený, jako vítěz.

Zařval do dálek zemřelého světa,

ruku s mečem k nebi zdviženou,

po nepříteli je prostě veta,

a co mu bude odměnou?

Potoky krve, vzduchem se nese smrad,

bolestné skučení nemrtvých,

vbodl meč do ležícího těla,

a šel o pár kroků dál.

Klekl, probodl mečem zkrvavenou zem,

vzhlédl k tmavomodré obloze,

tisíce narudle zlatých hvězd,

ruku sevřenou má v pěst.

Náhle zezadu se ozval řev,

rychlé kroky a těžký dech,

ocel zasvištěla vzduchem,

tiché křupnutí... Hlava padla k chladné zemi.

Zemřel voják s překvapením ve tváři,

zděšení a strach zrcadlí se v mrtvých očích,

slunce ani hvězdy od teďka už nezáří,

hlava se válí vedle zhrouceného těla.

Poslední myšlenka... Spokojenost,

vrací se ke své ženě a mrtvým dětem,

zemřel, je konec jeho dnům,

už nemusí se vláčet nesmyslným světem.