Vděčná neznámá

Zahalená do tmavomodrých snů,
s odlesky not namísto bot,
s účesem z oblázků,
s úsměvem z pavučin,
kráčí si po kraji chůzí vánku.

Na rukou září jí sedmikrásky,
neptá se nikdy na cestu,
kráčí jistě
po koberci pestrobarevných diamantů,
pod její chůzí
taje smůla.

Až vám jednou
tiše zaklepe na okno
a tichou melodií
neznámého autora
požádá o nocleh,
nezavírejte před ní dveře.

Zkuste najít kousek místa
pro tu zvláštní dívku
s úsměvem z pavučiny.
Nežádá moc,
však dává mnohem, mnohem víc.
já vám to můžu beze strachu říct.

Já ji nabídla jen lůžko ze strachu -
ona mě nechala na růžích spát.
Já jí nabídla jen pár vlídných slov -
ona mě vlídností nechala zasypat.

Až jednou odejde po lůžku z leknínů,

nebudu jí lát.

Vrátí se...

Jednou...

Možná...

Snad...

O hosty z pavučin musí se pečovat...