Muž, který...

Listoví v lese tiše ševelí. Jak listy listované knihy. Sluneční závoj skládá své ohyby mezi větvovím. Bučiny dřímou. Po úbočí mírného svahu, kmen za kmenem tvoří rozlehlý les, jasný, prostorný. Ptáci zde mají dostatek místa pro volný let, stromy jsou vysoké a zdravé, po zemi se rozkládá zlatě hnědý koberec. Je jaro, zeleň sytá, docela mladá. Tu a tam se pne břečťan, tu a tam se bělají narovnané kmeny. Les patří lidem.

Les patří lidem a lidé jej milují. Cítí v něm cosi, co je přesahuje a zároveň objímá. Cítí v něm klid a věčnost, cítí v něm vlastní skrýš. Do bučin chodí na procházky s malými dětmi. Děti skotačí, manželé jdou zvolna po pěšině. Nikdy z ní nesejdou, dokud z okolních stromů bude sestupovat mír. Ale mír je tu věčný a lidé jej hltají plnými doušky.

V lese žijí také divoká prasata. Hrabou a ryjí v černé zemi, polykají bukvice. Bukvice polykají i mufloni a srnky. Po stromech lezou drobné veverky, ve skulinách se ukrývají myši. Po myších slídí lišky. Vychytralé lišky s pěknou srstí. Lišky se však bojí lidí a nyní utíkají, neboť jeden člověk právě sešel z cesty.

Kolem jeho těžkých bot listí víří jako oceán. Vlny se melou a šustí, až je to nepříjemné. Muž stoupá po úbočí vzhůru. Jde dlouhým rozhodným krokem. Les kolem dříme dál. Muž opakuje stejnou trasu už po několikáté, dobře se orientuje. Bez rozmýšlení mění směr u velikého dubu.

A pak náhle se les kolem něj mění. Jakoby tu přišel podzim, stromy vadnou. Lisí se snáší k zemi. Muž se usmívá a sedá na padlý kmen. Usmívá se ještě víc, ale je to stále docela obyčejný muž, jakých po světě chodí tisíce. Není mladý ani starý, jen možná trochu nehezký. Teď se hluboce nadechuje a přivírá oči. Pryskyřičná vůně mu plní nozdry. Les okolo v agónii umírá.

Je to velice zvláštní místo. Buky okolo padlého kmene jsou tu zle poraněné, krvácejí mízu z četných ran. Jakoby je někdo úmyslně posekal mačetou. Jakoby je někdo mučil. Rány nejsou smrtelné, jen tu a tam mělký řez. Řezy jsou však děsivé ve své hojnosti. Míza přetéká mízu. Lepkavá smůla zasychá v pramenech. Při bližším ohledaní si nelze nepovšimnout, že rány nejsou stejně staré. Ty nejstarší, pokud nebyly znovu otevřeny,se již takřka zahojily. Mladší se hojí hůře, nebo vůbec. Stromy pomalu usychají a uprostřed jara ztrácejí listí. Muž zatím vdechuje pryskyřičnou vůni a naslouchá. I v mírném vánku slyší vyčítavé vrzání. Samotné stromy však nehybně čekají, beznadějně připoutané k zemi a nastavují holé kmeny, paže vztyčené k obloze.

Nyní muž vstává ze svého místa a přistupuje k jednomu z poraněných buků. Hřbetem ruky i dlaní přejíždí po jeho znetvořeném kmeni. Cosi přitom neslyšně šeptá. Strom mlčí a muž vytahuje z brašny jednoduchou pilku. Pak přikládá její list na šedou kůru. Okamžik vyčká, než ve vteřině napjatého ticha, obrněn tváří soustředěného člověka, přitahuje paži a nechává ocelové zuby zakousnout se do své potravy. Droboučké piliny padají vzduchem, zuby zdolávají kůru a pokračují hlouběji. V tu chvíli dřevo zapraská, dlouze a žalostně a muž propuká v šílený smích. Ještě několikrát prudce přitahuje pilku, pak jí pouští a vrhá se na zem. V záplavě dosud jen mírně nažloutlých listů na okamžik utichá, aby vzápětí vybuchl znovu. „Ano! Ano! Slyším!“ Křičí smyslů zbavený. Chytá se za uši a rve si je i vlasy. „Bolest! Bolest! Slyším ji!“

 Ještě dlouho se muž zmítá v epileptických křečích a řve šílený blahem, zatímco z čerstvé rány, kapka po kapce, vytéká čerstvá míza. Smích nyní pomalu doznívá ve vyčerpání a okolní stromy jen mlčky přihlíží. Muž se listím plazí zpátky a škrábe se na pokácený kmen, kde konečně popadá dech. Tváří se spokojeně, koutek mu škube úsměvem. „Slyším,“ sýpe ještě.

Jak již bylo řečeno, okolní stromy tu trpce hynou. Řez vedle řezu, zničené k nepoznání a uprostřed nich zjevně obyčejný muž, strůjce jejich neštěstí. Ale pravdou je, že jest to muž nepochybně docela všední, v běžném životě i nenápadný, muž běžných starostí i radostí, který má zkrátka jen jednu prapodivnou vlastnost: Nenávidí totiž stromy. A nenávidí je tak hluboce, že mu činí neskonalou radost působit jim bolest,umocněnou o to více, že jsou proti ní docela bezbranné. Je mu požitkem vědomí vlastní svrchovanosti a neomezené pravomoci při udílení života a smrti, kterou tu využívá a zvrhlost v kterou se tato pravomoc obrací není mu mnoho proti srsti. 

Nyní vstává, odpočatý před cestou a stejným krokem se vrací zpátky na pěšinu. Na kraji lesa potkává rodinku s dětmi a dvěma svahilskými psíky. U krajnice startuje vlastní automobil a vrací se bezstarostně domů. V práci ne něj druhý den čeká už jen dvě stě padesát devět tisíc dřevěných briket, což se v praxi rovná zhruba šedesáti osmi tisícům pohybů lopatou, nahoru a dolů.