Depky z řepky

Depky z řepky a o tom je celý svět. O bolesti co stále hoří v těle. O ohni co bolí na duši. A co s tím zmůže človíček, když je takto postižen? Zatím se jen trpce usmívám. Nic, snad jen smrt. Leč dnes nechci umřít já. Ať umřou všichni kolem mě. Stejně už duševně mrtví jsou, tak co. Jen je pohřbít na jeden velký hřbitov, bez náhrobků- jsou to mrtvoly beze jmen. Jen malé ploužící se stíny, co jsou v mé realitě. A co s tím? Hodit na ně hlínu, třeba to pochopí. Ať chcípnou! Všichni do jednoho! Vždyť pod hvězdami jako jsou dnes večer se leží nejlíp, ne? Jo je to tak … tak… idylické. Idyla je pro zbytečné romantiky. A romantik je jen výmysl choré duše. A taky unuděného mozku se smyslem pro kýčovitost situace.

  Smrti! Ty realito všedního dne!

Ty chcípáku! Proč nejdeš? Zrádče, zradila… zradila jsi jako všichni okolo a  stejně jako oni i ty se už stáváš jen pouhým šedým stínem mezi ostatními. A dál? Kdo zbyl jako naděje? nikdo! Už pomalu a jistě propukám v šílený smích, který je  však zoufale beznadějný.

můj světe, že by ses konečně vylidnil? Jak ráda bych, aby to byla pravda … Ani ta Naděje tam být nemusí, vždyť c to je? Není přece v co doufat. není třeba, co chci buď dostanu a nebo taky ne. a je to vlastně jedno… A za tím je prostě tichá tečka. Zbytečná touha co ničí a užírá duši, to je ta Vaše NADĚJE! A když ty naděje zemřou tak si je alespoň zahrabte, když po čase začnou smrdět… Já je cítím. Umírající naděje. Víte co to je? Když se jen svíjí pod nánosem přání a tužeb, když naříká a žadoní ať se jich vzdáte, těch svých vznešených přání? Že to bolí a moc? Mor na vás s vašima věčnýma přáníma! Co je horší než naděje která umírá ? Vy sami. Tak úžasně malicherní veských hovorech, co si vzít, co zrovna letí co je in a co vlastně udělat aby si mě všimnul ON?Aby se hvězdičky otáčely podle mého a bylo by to! Tak tohle je ten váš úžasný svět? Děkuji, nechci! Radši sama proti vše, než s vámi, ve vašem světě, co neumí být vděčný za ráno co přichází, když já se každý večer bojím,aby slunce znovu vyšlo. Váš svět, co je tak vyblejskaný a dokonalý, abyste se mohli zhlížet ve svých zrcadlech… KRÁSA…Abyste se večer klátili chodbou skoro jako malé šedé stíny ve svých zkomolených postavách. skoro nepoznáni. Matné ploužící se postavičky, co neví co by. je to dost… hm… sexy? Wau! Fakticky vás nestíhám! asi jsem spadla z těch chladný hvězd shora, proto jsem tak ledová. z hvězd, který jsou od sebe tak daleko a přece se ti zdá že jsou vedle sebe úplně namačkaný. Tak..? Nechci si vás pustit blíže k tělu, jste jen komety. Zářivý, oslnivý, ale pálíte. A taky jen prolítáváte a zas zmiznete. Já jsem hvězda zasněná, na jednom místě. Já vám o vaše rychlé průlety nestojím. Dáváte rány pod pás v dobách míru. Když vám věřím, chci se opřít tak jen zazáříte a zmizíte pryč. A propadnu se níž než jsem byla. Nestojím o vás. Co po vás zbyde? Oslněné oči a prázdný člověk. Takže chci být sama. bez vás je mi líp. Hledám hvězdu, co je stálá a neopouští. Ne komety, co mizí v dálce…