Kniha druhá, kapitola pátá, verš třetí

Kniha druhá, kapitola pátá, verš třetí

  Otočil klíčem. Ostré cvaknutí zámku ukončilo jeho pobyt v zádveří. Pomalu obrátil tvář k tušenému cíli a vykročil. Do zad se mu nejistě opíralo ranní slunce. Zvolna míjel nespočetná betonová žebra chodby. Stěny koridoru, směřující v nezměněném úhlu až do šedivé nerozeznatelnosti narušovala v pravidelných intervalech okna prapodivných tvarů, odhalující části krajiny vně. Procházel kolem bílých a zamlklých ploch dveří, které snad ani dveřmi nebyly, neboť představa, že by se za nimi mohlo cosi skrývat, zdála se mu zcela nepatřičná. Zvuk jeho kroků se odrážel od betonu podlahy, nesčetnými odrazy se tříštil o žebroví chodby a vytvářel zvláštní, cizokrajně složité rytmy.

   Zastavil. Hudba šlépějí se zvolna vytratila v šedavé dálce chodby. Stál před jedním z pravidelně rozmístěných oken a pozoroval krajinu za sklem. Pravidelnost mírně zvlněné travnaté plochy, jejíž zeleň umocněná ranním sluncem ostře kontrastovala se zašedlou plochou zdí, občas narušil osamělý strom. Na obzoru přecházela krajina v nízké pahorky utápějící se v mlžném oparu.

Vždy, když se dal opět do chůze, pohlédl krátce k místu, odkud vyšel. Velké okno na počátku chodby bylo už pouhým světelným bodem. S přibývajícím časem i vzdáleností se zvolna měnil ráz krajiny, viditelné teď již čím dál tím méně četnými průzory.

   Chýlilo se k poledni. Svěží zeleň travin byla vystřídána nekonečnými lány jakéhosi obilí sytě zlaté barvy. Občasní ženci, ztraceni uprostřed žlutého oceánu, stírali pot z čela a občerstvovali se ze svých plechových lahví. Slunce stálo vysoko nad přímkou obzoru. Znaveně usedl na podlahu proti oknu a zvolna jedl. Po chvíli, vychutnávaje poslední zbytky nakyslé chuti chleba, vydal se opět na pochod.

Cíl jeho cesty byl  stále ukryt v neurčité šedi perspektivní zkratky. Ničím nenarušená pravidelnost betonového skeletu chodby zpochybňovala, jak se mu zdálo, jakýkoliv postup, proto spěšně pohlédl k místu, odkud vyšel. To už se jevilo jen jako sotva viditelná světlá tečka.

   Po několika hodinách chůze se opět zastavil u jednoho z podivně tvarovaných oken. Byl poněkud překvapen, když zjistil, že se mezitím ráz krajiny zcela změnil. Průzor odhaloval mírně kopcovitý reliéf, na obzoru přecházející v jakési pohoří. Úbočí pahorků pokrytá borovicemi, ozářená těžkým světlem pozdně odpoledního slunce, strměla v pozoruhodně ostrém úhlu k obloze. V místech, kde byly hory zbaveny své tkáně, bíle prosvítaly jejich kořeny obrostlé vápencové obratle. Mírně udiven exotickým, dálně orientálním rázem krajiny, kterou spatřil, vykročil na další cestu.

   Šel s očima upřenýma k tušenému cíli. Neměnný obraz nekonečného koridoru se mu vyryl hluboko do tkáně mozku. Nezmizel ani když se mu únavou zavřela víčka. Monotónní zvuk jeho kroků a stále se opakující scenérie cesty mu dovolily upadnout do jakéhosi mělkého spánku. Když opět otevřel oči, s údivem si uvědomil, že skutečně spal. Po několika minutách chůze spatřil další okno a zvědavě k němu přistoupil. Stále ještě ospale mžouraje, pohlédl na karmínově zbarvenou krajinu před sebou. Záře zapadajícího slunce barvila koruny teď již listnatých stromů pokrývajících strmé svahy hor do všech odstínů červeně a nachu. Paprsky světla pronikající sklem zažehly protější zeď, takže vzplála rudým plamenem. Naplněn radostným smutkem s obtížemi překonával teď již nesnesitelně velké vzdálenosti mezi okny a nedočkavě napínal zrak k dalším kaleidoskopickým požárům na zdech proti oknu.

   Chodbu naplnilo šero jen občas přerušované čím dál útlejšími svazky barevného světla. Po chvíli se setmělo téměř docela. Teď již kráčel raději poslepu, neboť obraz koridoru vypálený v jeho mysli skýtal daleko větší jistotu. Opět upadl do lehkého spánku. Když se probudil, byla již noc a temnotu chodby přerušovaly jen sinavé klíny měsíčního světla pronikající okny. Krajina vně získala vysokohorský ráz. Ze svahů řídce porostlých klečí vyhřezly ostré štíty vrcholů, v měsíčním světle kostlivě bílé. Zastavil se u jednoho z průhledů a znaven nekonečnou chůzí ztěžka usedl na zem. S pohledem upřeným na přízračnou noční scenérii pomalu usnul.