Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKniha
Autor
Červený_vrch
Kniha
Když jsem vešel skleněnými dveřmi do chodby, která spojovala několik kanceláří, na první pohled mě zaujala dvě stará křesla. Stála tady u malého stolku a sloužila zřejmě lidem, kteří čekají na vyřízení svých záležitostí v tomto komplexu.
Poněvadž bylo zrovna kolem poledne, celá chodba i kanceláře byly opuštěné, přišel jsem ve chvíli, kdy se veškerý život z těchto prostor přesunul kamsi do jídelen a restaurací. Celý trakt ve mně vyvolával představu opuštěného ostrova, jakoby se zde zastavil čas. Ani ruch ulice do těchto míst nedoléhal, ticho bylo takřka hmatatelné.
Byl jsem v náhlém pokušení, usednout na ty stará křesla a vychutnávat si zdejší mír. Zabořil jsem se hluboko do měkkého polstrování a otevřel Knihu. Brzy jsem se dostal díky tomu naprostému klidu do vzácného rozpoložení, kdy nevnímám nic než řádky, přestanu zkoumat okolní svět, vlastně žádný v tu chvíli neexistuje.
A tak jsem ani nepostřehl, že kancelářský život s návratem všech pracovnic během okamžiku zabředl do svých starých kolejí. Mnoho lidí za tu dobu prošlo kolem mě, avšak jak už to bývá zvykem, nikdo si mě nepovšiml, každý si hleděl svých vlastních úkolů. A já jsem zase neměl sílu, abych zvedl oči od Knihy. Časem kanceláře opět ztichly, hlavní však bylo to, že zářivky se na chodbách nechávaly rozvícené nastálo, nic jiného jsem nepotřeboval.
A čas běžel dál, později všechny místnosti opět ožily čilým ruchem, pak na okamžik znovu umlkly, znovu ožili, aby potom umlkly na delší čas a poté se celý kolotoč opakoval. Těchto malicherností jsem si nevšímal, ani těch stovek lidí, co kolem mě za ten čas prošlo, jen jsem se časem mimoděk seznámil se všemi zdejšími úředníky. Znal jsem je však pouze podle jejich vůně, zvuku, který vydávaly jejich podpatky při styku s velikými dlaždicemi. Nikdy jsem s nimi nepromluvil, ani jsem nikdy na nikoho z nich nepohlédl. Neměl jsem sílu na to, abych odtrhl oči od Knihy. Nevím, zda registrovali oni mě, ale myslím, že ano. To však pro mě nebylo podstatné, neboť jsem se musel zabývat Knihou. Ani mě nikdy nenapadlo, co si o mě myslí, nepovažoval jsem za nutné o tom přemýšlet, byl jsem dosti myšlenkově zaměstnán tím, co se psalo v Knize.
Jen jedinkrát jsem vybočil ze svého proudu myšlenek, kterým bylo unášeno celé mé vědomí. Jedna úřednice, kterou jsem již důvěrně znal a dokázal jsem si ji představit podle těžkého a výrazného zvuku jejích podpatků a pomalé, líné chůze, mě totiž vylekala až k smrti. Když procházela jako tisíckrát předtím kolem mě, zvuk jejích podpadků se najednou ustal. Velice jsem se ulekl, bylo to poprvé, těžko říci po jaké době, kdy jsem se dostal na okamžik ze své zdánlivé životní letargie. Srdce se mi zastavilo při pomyšlení, že by ona žena snad chtěla nahlédnout do Knihy. Jistě by pak dopadla stejně jako já - nikdy by se od ní již neodtrhla. Avšak ostatní úředníci by toto u své kolegyně jistě nenechali bez povšimnutí a já bych z toho měl jenom nepříjemnosti, které by mě rušily při četbě. Žena zalila květinu, která rostla před naproti stolku pod oknem a opět odešla.
Nevím, zda na mě za tu dobu někdo mluvil, snad ano, neměl jsem však ani pomyšlení na takové záležitosti, byl jsem plně zaměstnán Knihou, ničemu jinému nebylo možno přikládat význam.
Když Kniha zmizela z mých očí, měl jsem pocit, jakoby mi někdo rval srdce z těla. Nadechl jsem se, poprvé od mého příchodu jsem spatřil něco jiného než Knihu, totiž muže, který Knihu zavíral, potom mě uchopily čísi ruce a nesly mě pryč. Uvědomoval jsem si pomalu, že se kolem změnilo prostředí, bylo mi to však lhostejné, byl jsem plně zabrán do svých úvah a myšlenek, avšak Kniha zmizela v nenávratnu. Bylo mi velmi zle.
Probudil jsem se v sněhobílém pokoji, nahý v sněhobílé posteli. Nic jsemsi neuvědomoval, všechny mé myšlenky byly pryč. Jediné, co se ozývalo, byla touha po něčem neurčitém. Silná touha. Nebo spíše stesk po mých myšlenkách, kterými jsem byl kdysi opojen. Bylo to asi hodně dávno. Brzy jsem si vzpomněl na Knihu, nebyl jsem však schopen ničeho, co by mi mohlo pomoci k jejímu znovunalezení. Po psychické stránce jsem byl zničen, fyzická pro mě nebyla důležitá. Někdo vešel. Díval se na mě. Bylo to zlé.
"Museli jsme vám chemicky přivodit totální ztrátu paměti, nebyl jste vůbec ničeho schopen," řekl ten člověk. Byl také bílý jako vše kolem. "Nyní začnete se vším odznova. Přivezli jsme vás z kanceláří před třemi dny, zůstanete tady, jak dlouho jen bude potřeba."
Náhle jsem se velmi ulekl něčeho, co mi lezlo po hrudi. Zbytečně, byly to vousy. Vždycky jsem chodil hladce oholen, muselo uběhnout moře času...
"Kniha... Kde je Kniha?" řekl jsem a sám jsem se toho hlasu z mého nitra děsil. Nepromluvil jsem již možná několik let.
"Pamatujete se na ni?! Neměl byste se na nic pamatovat!"
Mlčel jsem, nechápal jsem příliš zřetelně, co ten pán říká.
"Na co si ještě vzpomenete?"
"Na Knihu."
"Pouze na ni?"
"Nic jiného neexistuje," říkal jsem automaticky, bylo mi hrozně zle.
"S ničím podobným jsem se ještě nesetkal..." říkal muž zamyšleně.
"Doktore, nikdy ji neotvírejte."
Muž zvedl překvapením oči: "Neměl byste vědět, že jsem doktor, ani si na nic vzpomenout, chápete to?"
"To jen díky Knize."
"Co je ta vaše Kniha, proboha..."
"Kniha je vyšší myšlenka."
"Odpočívejte, ještě přijdu," řekl smutně muž a pomalu odešel.
Dnes již vím, že onen lékař mě tehdy neposlechl. Našli ho v jeho pracovně s Knihou v ruce a když mu ji odebrali, zhroutil se. Nevím, jaké další cesty Kniha po světě urazila, kolika lidem její čtení obrátilo jejich dosavadní život i myšlení naruby, jisté je však jedno. Dostala se do rukou nakladatele, který Ji, aniž by Ji kdy četl, vydal v mnohasetmilionovém nákladu.
Nevím, zda dnes ještě existuje na světě někdo, kdo Ji nečte. Jsem jediný člověk, který to přežil, ostatním už nyní nemá kdo pomoci, když všichni čtou. Dříve jsem zkoušel několika lidem pomoci a Knihu jsem jim odebral, ale zemřeli během několika následujících hodin, myslím, že naprostým vyčerpáním organismu.
Myslím, že poslední člověk se narodil zhruba před dvaceti lety. Lidé čtou a při četbě zemřou. Žiji v lesích, protože města jsou pod úplnou nadvládou krys, vše, co dříve lidé potřebovali, v čem a pro co žili už dávno nefunguje, všude se tam válí mrtvoly těch, kteří četli až do smrti. V domech jsou ještě miliony lidí, kteří stále čtou a budou číst, dokud tam nezemřou.
Ale lidské vědomí stále existuje. Ale ovládá ho Kniha. Lidský svět existuje, ale v Knize. V realitě, z které není úniku.
Chodím světem a doufám, že ještě najdu ženu, která nikdy nečetla. Byl by to však zázrak. Společně bychom tak ještě mohli zplodit děti, které bychom mohli před existencí Knihy uchránit a záhuba lidského pokolení by snad mohla být oddálena.
Pokud bych vám mohl sdělit, co v Knize je, řekl bych vám to. Avšak tak prostá věc, jako jsou slova, na to nestačí. Snad jen nejsem schopen takovou akumulaci vjemů reprodukovat. Mohu jen s určitostí řici tolik, že při čtení Knihy se dostáváte do zvláštního stavu, kdy máte pocit, že se dotýkáte nejvyšší pravdy, nejvyšší myšlenky, absolutního dobra. Nemáte při tom pocit beznaděje, zbytečnosti a marnosti, který můžete zažívat, ebo přímo musíte zažívat při čemkoliv, co na světě konáte, čím se zabýváte, na co myslíte. Čtení Knihy vás bezezbytku naplňuje.
Nepřestávám doufat. Sbohem.
--------------------