Nebe, peklo, ráj III (9. 2. 2004 – 14. 2. 2004)

* Je pondělí a tím pádem nový týden na krku… V půl osmé vyjekne telefon pod náporem přijaté zprávy a já si nadávám, že jsem si nevypnula zvonění. Banka mi odečetla peníze, a tak je má hořkost nad vzbuzením o to větší. Samozřejmě už neusnu, a tak se válím v posteli a po chvíli usoudím, že bych mohla vstát. Vyrážím do školy, kde se přesvědčím o své schopnosti vyjádřit svou neskonalou potřebu po kartě na kopírování. Protože zjistím, že v každém domě je extra karta na místní kopírky, usoudím, že je to na nic, a tak se na to vykašlu… (pozn. red. Škola sídlí v bývalých kasárnách, takže všechny fakulty spolu se Studentskou unií a všemi potřebnými budovami jsou na jednom místě, což má svá velká pozitiva)

* Další zkušenost mě čeká ve chvíli, kdy se rozhodnu poslat první várku pohledů. Podle instrukcí od zlaté české dušičky od nás ze školy, která tu studuje rok a půl, a co nám tu pomohla v prvních nelehkých dnech, vejdu do obchodního centra ve městě a po jezdících schodech sjedu do suterénu, kde se nachází pošta. Odvážně se vypravím k okénku. Paní za sklem na mě chvíli nechápavě kouká, když jí vysvětluji, že chci poslat pohledy, ale briskně mě odkáže o patro výše, tj. do přízemí, odkud jsem přišla či spíše sjela po schodech. Tak tohle mě trochu vyvedlo z míry, protože jsem mylně žila v domnění, že pošta by tu mohla fungovat jako u nás, tj. že u okénka na poště se dají poslat poštovní zásilky a vyřídit vše, co s poštou nějak souvisí. Tohle však byl „poštovní“ omyl číslo 1. Ten druhý přišel zanedlouho poté… V „českém“ domnění, že všude tam, kde se prodávají noviny a přijímají sázkové tikety, zamířím k novinovému obchůdku a požádám o čtyři známky. Paní mě laskavě opět odkáže o dům dál, tentokráte vlevo za roh a já se děsím, co mě čeká tam. Chvíli bloumám po krámku, abych si po pár minutách všimla znaku švédské pošty a zamířím k pultíku, kde se konečně dočkám vytoužených známek (pozn. red. jedna do ČR přijde na 10 SEK).

* Do úterní výuky skočím rovnýma nohama v osm, kdy mám další cvičení z CADu. Hřeje mě vidina toho, že v poledne končím. Jaký to byl omyl… Ve tři se vydáváme na první hodinu švédštiny pro zahraniční studenty a je mi hned jasné, že absolvování téhle hatmatilky mě bude stát hodně úsilí. Pokud bude při mně stát štěstí, budou to kredity k dobru, což je přeci jenom dost dobrá motivace. Aby toho dnes nebylo málo, tak nejen že ve škole strávím celý den – od osmi do osmi, ale navíc Tom při odchodu ze školy začne postrádat své klíče od koleje. Ještě v půl deváté večer prolézáme všechny budovy, do kterých jsme během dne zavítali a že jich nebylo málo! Celou cestu běduje, kde je mohl ztratit, ale nakonec se naštěstí ukáže, že je nechal ležet v kuchyni na rohu stolu…

* Zbytek volného času do konce týdne trávím nad okopírovanými stránkami s textem z knihy „Systems Thinking, Systems Practise“ a snažím se pochopit, oč v nich jde. Vedle toho dodělávám seminárku o cyklostezkách v Ústí nad Labem, což pro mě jako mimoústeckou je trochu tvrdý oříšek a nebýt internetu, byl by téměř nerozlousknutelný…