Výchova dívek v Bosně

               Výchova dívek v Bosně

   Jedno staré České přísloví říká: „Každý muž  by si měl umět  upéct bábovku.“Schodou okolností i my v Bosně máme podobné přísloví: „Každý muž by měl mít ženu,která mu upeče bábovku.“To jenom ukazuje,jak jsou malé rozdíly mezi národy.Přesto,ani Bosna není už, co bývala.

   Všechno to začalo, s mojí naprostou nespokojeností, se splečenskou situací v Bosně.V Tuzle,kde jsem vyrůstal a pořád žiju, se mnohé změnilo.Především ženy.Nerad bych byl považován za sexistu,či šovinistu.Nikdy bych svojí ženu netrýznil,neomezoval,ba dokonce šikanoval.

   Chce-li na čerstvý vzduch,necht´ dojde nakoupit.Může taky vyvenčit psa,či pro změnu děti.Nikdy bych jí nedržel jen doma.A nebo prach.Najdu-li v štěrbině trošku prachu,nezačnu hned mlátit.V klidu se posadíme a proberem to.Člověk je „stoj“ omylný.Při svých náhodný kontrolách čistoty nádoby,jsem opravdu tolernatní(i když,nesnáším fleky).Facka je jen ve vzduchu,když je na talíři zaschlé jídlo.Dej prst...

   Ale za všechno může vychova.Vnější a vnitřní vlivy ovlivňují naši osobnost.Tudíž i naší vychovanost.A to dnešní Bosně chybý.Ženám se už nedostává te správné výchovy.A to je selhání vnějších vlivů,tedý otců,bratrů a celkově mužů.Je třeba být sebekritický.Nikdy bych nezmlátil ženu na smrt,kdybych nebyl naprosto přesvědčen,že si to zasloužila.

   Toto bych vám nepsal,kdybych neměl,tak hrozivé,negativní zkušenosti.Je to,tak čtyři měsíce,co jsem se oženil.A ten den všechno začalo.Tedy,den poté.Svatební noc proběhla podle mojí režie.Tudíž neomylně dobře.Ale ten následujíci den...Není,ani třeba popisovat.Věděl jsem,že musí nastat okamžitá převýchova. První věc,co si každý muž musí uvědomit,chce-li převychovat ženu,že musí mít pevné nervy.A žádné slitování.Už jsem jí pár dnů převychovával,když přišla rozhodující chvíle.A ta vypadala následovně:

   Já,Davor Bazdarević hlava rodiny,jsem přišel domu.Naprosto unaven a vyčerpán z práce.Otevřel jsem dveře,když ke mě přicupitala moje žena.

   „K večeři máme...“

   „Počkej ženská hlavo,“zarazil jsem jí mohuntným,chlapským hlasem, „ještě jsem si,ani nesvlík kabát a ty!Prvně se snad usadím ke stolu...“

   S kroucením hlavy a nekonečně zšokovaným vírazem v tváři jsem used ke stolu.

   „A tady se nese políííívčička.Teplounká.Doufám,že ti bude chutnat.“

   Položila talíř polívky před mě.Žádný oblak dýmu,jak to u polívek býva.Ochutnal jsem.Nebyla ani teplá,ani studená.Akorát.Ochutnal jsem ještě jednou. „Acch!“zařval jsem „ta polívka je horká.Příliš horká!Polívka se má vařit v kuchyni a né tady.Do prdele.Já bych tě...Odnes to.“  

   Odnesla to.Po chvilce se vrátila a položila to přede mě.Podíval jsem se na ní.Oči mě plné slz,které taktež stékaly po jejích hezoučkých tváří. „Nebreč,“zvíšil jsem ton a barvu hlasu „hlavně nebreč.Do prdele!“ Náhle jsem vstal.Ozval se skřipot nábytku.Natáh jsem ruku a téměř ji uhodil. „Neser mě Slavice.Neser mě.“

   Posadil jsem se,abych pokračoval v jídle.Uvnitř naprosto klidný..Vzal jsem lžičku.Druhý pokus.Je třeba jít,až do konce.

   „Co to je?Děláš si ze mě srandu?Cos do toho dala?Led?!Ta polívka je naprosto ledová.Ty krávo!“A zmlátil jsem jí.

   „Odnes to,“řekl jsem klidně a vlídně. „Já vím,že to svedeš.Věřím ti.Ted to bude určitě vynikajicí.“

   Třesoucí ruce mi přinesly polívku.Byla taková,jako v první dvou případech.Delikatesa.

   „No!Bylo to,tak težké?“ Koukala nepřítomě do prázdna.Objal jsem jí a políbil.

   „A ty si nedáš?“

   Vychova je vychova.Je to životní motto.Zásada.Krédo.Je to základ.A to mi,žádný nevymluví.