Cesta vůle - část šestá: Ocel

Vzal do ruky katanu a několikrát s ní zkusmo máchl ve vzduchu. Držel ji v ruce po třetí v životě, ale šlo to jakoby samo.

Sedl si na zem před postel a zkřížil nohy do tureckého sedu. Pokoušel se sice o polohu lotosového květu, ale nepovedlo se mu to.

Ladnou ocelovou krásku položil před sebe a chvíli hypnotizovaně pozoroval její čepel.

Pak ho to přestalo bavit a tak si sáhl za krk a odepnul si z šíje řetízek s matně se lesknoucí zlatou mincí s dírou uprostřed. Řetízek položil vedle sebe, ale pak se mu to nezdálo, takže si ho dal do kapsy.

Pohlédl na hodinky a řekl si, že je to snad škoda, že odchází někdo tak skvělý. Co všechno ještě mohl vykonat! Kdyby ho napadlo něco hodně dobrého, tak by to snad něco změnilo, ale takhle ho napadaly jen věci, které už stejně někdo vymyslel. K čertu s těmi, kteří tato slova řekly před námi! vzpomněl si na jeden oblíbený citát.

Docela ho začaly bolet nohy a tak si sedl na paty. Bylo to o mnoho pohodlnější a navíc byl již zvyklý.

Opět do rukou uchopil jílec své katany a tentokrát ho pevně sevřel. Žádné máchání. Ne. Tentokrát už ne.

Na hodinkách se ručičky už téměř stočily do správného úhlu. Zbývalo už jen pár chvil.

Nadechl se a pak si před očima promítl několik příjemných obrazů. Pak nechal uzounkou čepel zlehka proniknout svým tělem. Přesně podle pravidel. Nikdy si nepomyslel, jak těžké může být to ostří vytáhnout.

Krvavě rudá ocel tichounce zazvonila na holé podlaze, doprovázena tupým těžkým úderem.