Hrobař planety země ve Skleněném lese, část 1

„Vyrazil jsem za úsvitu, když mraky halil opar nejasného, rudozlatého světla. Tráva se zvedala a klesala v poryvech větru a její řeč se nesla kopcem a plání jako probouzející se básníci. Bál jsem se, tak jako tolikrát předtím, tak jako tolik mladíků, starců a chlapců předemnou. Tak jak se bála každá dívka, žena i stařena když kráčela tou nejistou cestičkou. Ale dnes jsem se bál jinak. Nikdy před tím jsem nedokázal projít branou. Dnes jsem byl připraven. A právě toho jsem se tolik bál.

Bylo chladno, dvanáctého listopadu roku 1896. Přijel jsem zpět do Angli, abych hledal ve stopách minulosti a poznal svůj osud. Výraz, který mě a mnoha mladíkům za války vštěpovali do hlavy nejen básníci ale nakonec i seržanti a četmistři. Osud – a já nakonec našel svět, který žil bezemě. Svět, do které jsem já už nepatřil. Ale tak jako před šesti lety, když jsem poprvé zaslechl od starce u cesty, kterého jsem potkal v bouřce pověst o místě, které je ukryto pohledům smrtelníků, stejně tak dnes věřím že konečně najdu to, co tak dlouho hledám.

Znám cestu a to někdy stačí. Vystoupil jsem na kopec a rozhlédl se. Nebe bylo roztříštěné jako bitevní pole, když ho zalijí krvavé skvrny a polibky děl. Ale já už dávno věděl že nebe je klidné a tiché, stejně jako bitevní pole. Jenom je tiché vždy, když na něj pohlédnete. Bitevní pole je tiché a klidné, jen když umíráte ...

Pohlédl jsem na západ a vyrazil po neviditelné cestě směrem ke skleněnému lesu. Tak jako už tolikrát jsem stanul před velikou branou, ukrytou zraku nevidoucích. Ten stařec mi pověděl kde přesně stojí. A když ji jednou najdete a uvěříte, najednou se zatetelí vzduch, tráva utichne, slunce zakrije mrak a před vámi se zvednou dva mohutné futrály, jež nakonec překlene dveřní klenba. Brána je čistá, průzračná jako křišťál. A nemá žádná dveřní křídla, je vždycky otevřená, ale jen málokdy se vám podaří jí projít. Když nemáte žádný důvod a narazíte na ni náhodu, jenom projdete skrz ní a vystoupíte na té samé louce v té samé době a na tom samém místě. Když k ní ale jdete s ótázkou, touhou nebo prosbou a vstoupíte do ní, najednou pocítíte hrozný strach, nejistotu a bázeň. A většinou utečete ...

Ale když projdete skrz, vstoupíte do slkeněného lesa. Vždycky jsem utekl. Bál jsem se pravdy. Dnes jsem však připraven. Ale jestli se nevrátím, nikdo z vás se nedozví co je to Skleněný les ...“

Odložil jsem zežloutlý kus papíru a podíval se skulinou ve zdi na vycházející slunce. Oslepilo mě. Sklopil jsem tedy zrak zpět ke zprávě vytržené ze starého bloku. Složil jsem ho do kapsi a zvedl se k odchodu. Venku se ozval další z těch zvuků. Slýchal jsem ho tolikrát, ale vždycky mě vyděsil. Jako když v hlubinách moří zpívají verliby, ale jejich píseň není sonetem, ani žalozpěvem ale zuřivým chorálem. Přes otvory oken se přelilo několik světel a do místnosti zavanul výtr. Prach a popel se zvedl a začal mě dusit. Rozkašlal jsem se a opřen o zeď se sesul do dřepu. Cíp šedé tuniky jsem si přetáhl přes pusu a pevně sevřal oči, ze kterých mi tekly slzy. V duchu jsem proklínal Charliho a čekal až ta jeho prokletá mašina dosedne na železobetonovou zem. Konečně ticho, vítr ustal a prach se začal usazovat. Zvedl jsem se a z rozvalin vytáhl svojí helmu. Vyklepal jsem špínu a zamířil k východu. Z uniformy jsem zklepal ten sajrajt a nervózně odkopl nějakou suť co mi stála v cestě. Venku stála CH-15 a zastřené slunce se odráželo na její metalízované karosérii. Vrtule už se netočila a z trysek se vypařovaly zbytky horkého plynu. Charli se opíral o čelo kabiny a šklebil se na mě tím svým nenapodobitelným způsobem. Věděl jsem že mě mohl zabít, ale v kapse jsem měl něco, co jsem hledal možná celý život.

„Našel jsi něco Same ?“ Zaskřehotal mutant a prohrábl si pěšinku šedočerných vlasů. Byl sice potomkem nového světa, ale dalo se mu věřit víc, než většině starých ...

Píše se rok 3085 a lidé, přesně tak jak všichni čekali vypálili oblohu a zami. Obrovské korporace se rozhodli že už na mrtvé planetě nebudou žít. Vypálili jim hnízdečka, tak odletěli jinam. A zbytek lidstva zůstal v prachu a popelu jejich vlastních rozmarů. Ale to už je hrozně dávno. A kdybych vám o tom vyprávěl, určitě bych všechno neřekl tak jak tomu doopravdy bylo. Slyšel jsem že kdysi lidé psali knihy a dokonce vyprávěli o své vlastní minulosti. Dnes už minulost nemáme a knihy teké nepíšeme. Jsem jeden z málo co dovede číst starý lidský jazyk. Učil mě můj děd, který nějakou zázračnou náhodou přežil víc než padesát svých let. Lidé už dávno nemají budoucnost. Víra již dávno zmizela, protože bůh nás zde zanechal a odešel jinam. Ano i o tom jsem slyšel, že kdysi dávno lidé věřili v někoho, jehož existence nikdy nebyla přímo dokázána. Jsem velice vzdělaný člověk. Ale je mi to naprosto k ničemu. Jeden můj dobrý přítel kdysi řekl: „Lidská rasa bude žít tak dlouho, dokud bude mít co hledat ...“ A už není moc věcí na hledaní. Jediná věc nás, hledače žene dál – legenda o skleněném lese ...