Hrobař planety země ve Skleněném lese, část 2

Usmál jsem se na Charliho a sáhl do kapsi. „Máme to šmejde, máme cestu ke Skleněnému lesu.“ V sutinách starého bunkru jsem našel vakuové pouzdro a v něm dva listy papíru. Na jednom byla nejasná mapa a na druhém nejasná zpráva. Jisté bylo že povídačky ze starých časů o tom že lidé staré rasy, kteří zůstali na mrtvé zemi nakonec najdou les ze skla a v něm poznají svůj další osud, nebyli jen povídačky. Indicie, stopy v minulosti, které věřil jen málokdo dávaly nám – hledačům naději. Charli zavrtěl hlavou. „Další mapa ? Same, vím že je to proti naším zásadám, ale já už přestávám věřit.“ Narazil jsem ho na čelo helikoptéry. „Nikdo nepřestane věřit, dokud nezemře, po něm přijdou další a budou umírat tak dlouho dokud skleněný les nenajdem !“ Procedil jsem mezi zuby a pustil jeho uniformu. Sklopil jenom zrak a omlouval se: „Sorry Same, já už jenom nevím jakej to má všechno smysl. Všichni mluví o skleněnym lese, ale nikdo ho nikdy neviděl. Všichni už potkali toho staříka, všichni se ho ptali na cestu, ale nikdo z nich skleněný les nenašel.“ Zvedl jsem mu hlavu. „Charli, potkal jsi ho také že?“ Přikývl: „Ano, jasně, všichni už ho potkaly ... víš přece v bouřce, ten chlápek v plášti s kapucí ..“ „Ano vím,“ přerušil jsem ho. „A když jsi se ptal na cestu, nepřišlo ti na tom něco divnýho ?“ Charli se zamyslel a potom zavrtěl hlavou. „Na tohle se ptám každýho kdo přestane věřit. Protože Charli ty jsi tomu staříkovi bez zaváhání věřil. Tak jako každej. A věřil jsi mu natolik že bys mu klidně dal vlastní zbraň. Dneska nikdo nevěří nikomu šmejde, ani já nevěřim tobě a ty nevěříš mě. Ale jemu – jemu jsme věřili všichni.“ Charliho to neuklidnilo. „V tom je ten zasranej paradox mutante, dával lidem po tisiciletí nejasný zprávy o místě, jehož samotnej název zní jako hrozná blbost. A lidi těm kecům uvěřili jako by to byla nová bible ... víš to je ta knížka co jsem ti říkal. Knížka který věřila obrovská masa starých a přitom mluvila o lidech a místech který nikdy nikdo neviděl.“ „Proč nám teda neodpověděl Same, proč nám neřekl kde je ?“ Dusil v sobě vztek a já věděl že je hrozně unavenej i když to na sobě nikdy nedával znát. A když se takhle zlobil, potřeboval se vyspat. „On ti to neřekl Charli ? Mě to ale řekl – řekl mi – leží přesně tam, kde ho musíš najít ! A já ho do hajzlu najít hodlám !“ Charlí začal křičet: „To je mi teda kurva platný že je tam kde ho musim najít, ten magor nás celej život jenom vodí za nos !“ A já věděl že právě teď přichází krize a že musím udělat to co dělám vždycky. Vrazil jsem Charlimu pravej hák, až odletěl stranou a hlavou narazil o beton. Teď záleželo jenom na něm. Než se stačil vzpamatovat srazil jsem ho znova a hlaveň kalibrovanýho koltu VH-15 jsem mu zarazil mezi zuby. V očích měl slzy. „Charli, zeptám se tě jenom jednou – přestal jsi věřit ?“ Strnul. Věděl proč se ho ptám a věděl co udělám když přikývne. A tak zavrtěl hlavou. Zvedl jsem se z něj a pomohl mu na nohy. „Ten zasranej stařík je mezi lidma už tisíce let a kdysi lidem vyprávěl o tom co je Skleněný les a jak se do něj dostaneš. Ale teď ho musíme hledat, protože se sakra něco posralo. On tu byl když nexistoval Hyperkorp, Egiptian a další zkurvený korporace a já věřim že tehdy měl v lidech něco jako důvěru.“ Charli se svezl k zemi, hlavu mezi koleny. Tyhle mutanti byli vždycky přecitlivělý ...

Vyspali jsme se v helikoptéře a probudili se až v noci. Noc je jediná doba kdy slunce nepálí jako rozžhavená pec. Místo na mapě nebylo vlastně tak daleko. Docela mě překvapilo že jsem to hned poznal. Dnes mi moje znalosti starého světa hrozně pomohli. Charli ani ráno nepozdravil a bez váhání rozpálil naši helikoptéru. Po nějaké chvíli když jsme se vznesli do vzduchu se mě zeptal: „Co se psalo v té zprávě Same ?“ A tak jsem mu jí znova přečetl. Zdálo se že se opravdu vzpamatoval. Sám dobře poznal že tahle indicie je jiná než všechny ostatní.

Najednou se ozval ten nejhnusnější zvuk. Kabinu zaplavilo červený světlo a alarm ječel. Na radaru blikala zelená tečka. Očekával jsem F-13, nebo podobnýho zmetka, asi takový to mělo rozměry. Charli aktivoval zbrojní systém. Mraky měli barvy šarlatu a hvězdy nad nimi se leskly jako maličký diody. Pak to do nás našili. Už zatraceně dlouho jsem se nesetkal s dalekonosnejma raketama. Charli nestihl nic. Kabinu zaplavily jiskry a palubní deska několikrát zablikala a potom zhasla. Motory zachřestily a umlkly. Naštěstí nám ještě zůstaly trysky, ale bez vrtule se dlouho neudržíme. Nikde jsem ho neviděl, musel letět pod mrakama. Přeletěl naši polohu, ale otáčel se. Další podobnej útok by byl konec. Rychle jsem sáhl po vysílačce a řval na všechny vlnový délky: „Znám cestu do skleněnýho lesa ! Přestaňte útočit !“ Věděl jsem že je to ještě horší než se nechat zabít, ale najednou jsem měl staženou prdel. Ozvala se odpověď: „Přistaňte na 15, 26 – jestli se pokusíte utéct, okamžitě vás zlikvidujem.“ Spojení se přerušilo. Charli na mě hleděl jako šílenej. „Co ... co jsi to skara ...“ „Drž hubu Charli, přistaň an 15,26.“ „Ale ... můžu opětovat palbu, sakra je to stíhač ...“ „Ne nemůžeš, máme většinu systémů v háji a není to stíhač.“ „Co tim myslíš že to není ...“ „Je to Gargoyla Charli a já mám zvláštní nutkání pro dnešek žít ...“ Charlího oči se rozšířili v hrůze. „Co to plácáš magore, gargoyli jsou ...“ „Já vím, elitní lodě Hyperkorpu, já vím Charlí – ale bojoval jsem s nima deset let, poznám je ...“ Už nic nenamítal, věděl že Hyperkorp mě připravil o všechny přátele a zbytek rodiny. A taky dobře věděl že už přes patnáct let se nikdo z korporace nevrátil. Ale teď to nic neznamenalo. Jenom mě překvapilo že projevili zájem o Skleněnej les, nikdy těm báchorkám nevěřili. Přistáli jsme na souřednicích a vypnuli trysky. Naše CH-15-ka byla výborná mašina a většinou se dokázala vyrovnat se vším. Ale Gorgoyla, to bylo něco jinýho.