Sebe sama...

  Vezla jsem ho po nástupišti. Poslední vlak už dávno odjel a další pojede až ráno. A on se neptal, neptal se proč nebo kam jdeme, protože věděl co hledám...

Hledala jsem sama sebe.

  Od úst nám stoupala pára, ledový vzduch bodal do plic a já dýchala, pořádně zhluboka, jako bych si chtěla úmyslně ublížit, roztrhnout si plíce. Byla to moje naděje. Dýchat, dýchat s nadějí, že jednou bude líp, jednou se nadechnu a bude zase krásně.

Mě i... jemu.

  Zastavila jsem se, počkala až dozní ozvěna mých kroků a pohlédla na něj. Ten pohled z očí do očí se ani nedal popsat. Bylo v něm všechno, základ pevného vztahu, city, pochopení... Potom mě chytil za ruku a já ji stiskla. I když byla podávaná zespoda, jako by mě vytáhla odněkud ze dna.
  Usmála jsem se... chtěla jsem nějak poděkovat. A znovu jsem začala tlačit křeslo. Najednou mě zarazil pocit. Štěstí...?! Byla jsem šťastná, že ho mám. A konečně jsem našla sebe, obraz jeho osobnosti. V tu chvíli jsem se rozhodla, že on bude mým životem...

  Zhluboka jsem se nadechla ledového vzduchu a vykročila do budoucnosti.