Sbírka motýlů

Sbírka motýlů

Mám kamarádku Zdenu. Studovaly jsme společně v Praze. I po letech se stále navštěvujeme, i když jsme každá z jiného konce republiky.

Pořádáme takové dámské jízdy vždy jednou za čtvrt roku - na celý víkend. Scházíme se celkem čtyři. Jsme taková sehraná parta. Akci nazýváme “Operace YDYKSEB” podle naše oblíbeného filmu “S tebou mě baví svět”. S tím rozdílem, že na výlet nevyrážejí muži, ale ženy, a děti nechávají doma hlídat manželům. Pravda, naše drahé polovičky se nám naše dýchánky snažili různě zkomplikovat, ale nedaly jsme se. Naši muži občas mívají strach, že se navzájem “kazíme”. Že si navzájem doporučujeme různé rafinované taktiky při zacházení jak s nimi, tak s případnými milenci. Nejsou daleko od pravdy, ale asi nikdy nepochopí, jaký relaxační účinek naše setkávání mají.

Zdena byla provdaná za Petra. K jejich sňatku došlo po dlouholetém kamarádství. Měla pocit, když on láskyplně naléhal, že se to tak patří. Rozuměli si. Téměř ve všem. Vzorně vychovávali dcerku. Zdena svého muže vždy chválila. Jen v určitých okamžicích se jí ve tváři objevoval chmurný stín. To, když jsme se bavili o sexu. Společně jsme objevovaly dosud neprobádané techniky a vedly o nich vášnivé diskuse.

“Já ho ale nemůžu vzít do úst....,” posmutněle líčila Zdena. “Prostě na to nemám chuť!”

“Třeba to po čase ještě přijde,” radila Veronika. “Já si to v sedmnácti taky nedovedla představit. Říká se, že tomu ženy přicházejí na chuť až kolem pětatřiceti.”

“Blbost,” kontrovala jsem. “V pětatřiceti nás prý začnou zajímat mladší kluci.”

“To s tím může souviset,” přidala se Pavlína.

“Ale nesouvisí s tím spíš to, jak nám ten který chlap chutná?” Rozvíjela jsem dál svou teorii. “Prostě si myslím, že s Petrem má Zdena jiné priority, než ty biologicko-erotické...”

..................

Jarní dámský dýchánek skončil.

Byla to ještě dřevní doba, ve které neexistovaly mobily a maily a my si psávaly dlouhé dopisy, dokonce vlastnoručně.

Přišel dopis od Zdeny:

“ Jani, jsi jediná, komu se mohu svěřit. Potkala jsem bezvadnýho kluka. Na abiturientském srazu. Představ si, že jsme si po těch letech teprve řekli, že jsme do sebe byli oba tajně zamilovaní! No, ale tím to skončilo. Nevím co mám dělat. Hárá to ve mně. Vím, že bych se s ním chtěla aspoň jednou pomilovat. MUSÍM! Jinak se asi zblázním. Co s tím? Poraď. Mám mu to takhle napsat? Je mi všechno jedno.”

Odepsala jsem. Nevěrná jsem již byla, tak se Zdena nemohla obrátit na nikoho povolanějšího.

“Nemůže ti být všechno jedno!” začala jsem káravě. “Jak jsem správně pochopila, jde ti jen o sex a v tvém zájmu je neohrozit své rodinné štěstí. Poradím, ale pamatuj si, že v případě úspěchu jde o třaskavou nálož. Bereš to?”

Brala.

“V žádném případě mu to neříkej ani nepiš na rovinu. Mohla bys ho vyplašit. Zavolej mu, že jste si na srazu príma popovídali a že by jsi se s ním chtěla někdy sejít, až zase přijedeš k rodičům do rodného města. Na tom nic není. On patrně navrhne nějakou restauraci. O čem se budete první dvě hodiny bavit je úplně jedno. Pak vám stoupne hladina alkoholu v krvi a zábrany se rozmělní. Je svobodný? Príma. Má vlastní byt? Není co řešit! Pokud s tebou vydržel par hodin, nejsi mu lhostejná. Ale nečekej, že tě odvleče k sobě a zmermomocní. Na to jsou slušní chlapi srabi. Musíš ho dostat do stádia, kdy tě pozve na “Sbírku motýlů”, respektive, necháš se na ní pozvat, projevíš zájem, že bys jí ráda viděla. Muži se bojí odmítnutí. Ale zároveň chtějí mít pocit, že oni jsou ti lovci. Mě to taky občas nebaví hrát, ale rituál to bohužel vyžaduje. Tak se ho vyptávej na jeho koníčky, nová cédéčka, začni mu tvrdit, že právě tuhle muziku jsi nesehnala a moc ráda by sis jí právě teď poslechla...”

Tak se stalo.

Následoval telefonát:

“To snad ani není možné. Proběhlo to, jak jsi psala. Jen byl nesmělejší víc, než se čekalo. Vystřídali jsme tři restaurace, kolem třetí už nebylo kam jít. A on pořád nic. Žádný neslušný návrh! Přitom na mě mohl oči nechat. Tak mě šel doprovodit k rodičům. No a na křižovatce mezi našimi bydlišti jsme prohovořili další hodinu. Vystřídala jsem všechna témata, co jsi mi poradila. Došlo i na cédéčka. Ale nakonec úplně roztál, když jsem projevila zájem o poslech nejstarší klasické desky Beatles. Co ti budu povídat. Vůbec jsme si jí nestihli pustit.... A nakonec mi řekl, že se hrozně bál, že bych s ním domů nechtěla jít.”

První fázi Zdena zvládla. Jak jsem ale varovala, nálož explodovala. Do půl roku se stěhovala do nového domova a já trpěla lehkými výčitkami viny hada z pomyslného RÁJE . Petr – její manžel byl mým kamarádem. Had jim rozkošnickou radou pomohl rozbít manželství.

Ale jsem fatalistka. Věci se prostě odehrávají jako deus ex machina ....

Dnes je Zdena podruhé a šťastně vdaná a problémy s orálním sexem ani jinak nemá.

Vzpomněla jsem si na knihu Dr. Plzáka “Klíč k výběru partnera pro manželství”. Píše se tam, že partner pro nás musí být sexuálně přijatelný. Pokud nás samozřejmě oba sex zajímá. Zažila jsem jednu životní situaci, kdy jsem se na pokraji deprese v jednadvaceti letech doplazila do manželské a předmanželské poradny a vylíčila přítomnému sexuologovi svůj problém: “Mám hodného chlapce, rodiče i kamarádi mi tvrdí, že je to ideální a perspektivní vztah. Rozumíme si. Ale abych se ním mohla milovat, musím si před tím nalít dva velké fernety.... Životní omyl byl naštěstí zažehnán a rozešli jsme se. Včas. Zdena trochu později.

Po čase jsem Petra potkala. Překonala jsem plíživé výčitky svědomí. Zašli jsme na kávu. Měl novou rodinu, dům a dvě krásné děti.

“Něco ti upřímně povím, Jani,” rozhovořil se po několika zdvořilostních větách o počasí a o svých podnikatelských úspěších. “Pochopil jsem, že sex se Zdenou byl jen relativně spokojenou kopulací dvou kámošů. To s Monikou, to je jako s opravdovou samicí....”

Výčitky mě postupně opouštěly.

“Víš, posadím si jí třeba na pračku....”

Teď mě výčitky opustily úplně.