Na lůžku staré paní

Sedím na lůžku jedné paní ve Fakultní nemocnici v Ostravě Porubě.

Sedám tady vždycky, když mi skončí šichta, protože to trvá dlouho, než mi přijede tramvaj, hlavně když jdu na noční nebo když sloužím o víkendu.

Ta paní tu je už celý rok, teda nejmíň rok, protože zhruba ten rok tady pracuju.

Tu práci mi našla mamka, když jsem vyšla zdrávku a bylo to docela štěstí, nevím, jestli bych se tu dostala.

Mám to tady ráda; je to hezká nemocnice, jestli jste tu kdy byli. Když vejdete, ocitnete se v jakési aule, která je moc pěkně zdobená a taky tu jsou nějaké obchůdky a někdy se tu pořádají malinké výstavky, tak si je občas prohlídnu jo a ještě někdy tu jsou taky koncerty, ale ty většinou nestihnu, protože mám holt moc práce…

Ale pro pacienty to musí být fajn, někdy se odreagovat, protože každý pokoj vypadá jako v každé jiné nemocnici a ono to není zrovna pozitivní, ležet pořád na té posteli.

Není to jako v těch německých seriálech o krásných nemocnicích, kde je nějaká hodná sestřička a moc smutní lidi, kterým ona pomůže, aby zas byli veselí… ale ty seriály mám moc ráda, i když můj starší bratr, který teď studuje výšku v Olomouci, mi je pomlouvá a vůbec tvrdí, jak jsem hloupá husa, ale vždyť to je jedno, on si jenom připadá moc chytře.

Ta stará paní je tady vážně dlouho.

Jenom občas za ní přijde její dcera, taková zrzavá paní, malinká a vypadá jako holčička, s dcerkou, která si pořád kouše nehty a drží v ruce panenku, je hrozně maličká, asi aby ladila s maminkou.

Ta paní se vždycky doktora zeptá, jestli se něco s její matkou nezměnilo, ale on vždycky odpoví, že ne a smutně se na ni usměje.

Ona si povzdychne, sedne na postel a snaží se na starou ženu promluvit. Možná to má z filmů, kde je vždycky ti ležící slyší a potom na ně mluví jako duchové.

Hlouposti.

Ale taky to tak sem tam dělám, že si s ní povídám, možná potřebuju někoho, komu bych se mohla svěřit.

Já nemám zrovna moc kamarádů.

A ta stará paní tam jenom tak leží, napůl mezi životem, napůl mezi smrtí a naživu ji udržují jenom přístroje. Má malou, velmi malou, naději, že se probudí, ale jako by se nevzdávala a vytrvávala. Ale to se mi asi jenom zdá, možná se přece jenom moc dívám na televizi.

Ne, asi je jenom vytrvalá její dcera, nejspíš nechce, aby umřela.

A já ji chápu, taky bych nechtěla, aby mi mamka umřela, mám ji dost ráda. Ale na druhou stranu – co je tohle za život? Já se smrti bojím, hrozně moc, nevím, jestli je něco po smrti, ale asi někde vnitřně doufám, že ano.

Jaký by tohle všechno jinak mělo smysl?

Jaký by mělo smysl narodit se, naučit se nějaké pitomosti ve škole (na co mi je takový dějepis, jenom řekněte?), potom začít pracovat, vdát se, mít děti, mít práci, starat se o děti, starat se o muže… a potom mít v sedmdesáti nějakou nehodu a místo toho, abych pokojně zemřela, jenom mě tady nechávají na lůžku a jen prodlužují utrpení na tomto světě?

Ano, po smrti něco být musí, třeba nebe nebo peklo nebo tak… já sice nikdy nebyla věřící, ale co by z toho člověk měl, kdyby prostě umřel, jenom řekněte?

Musí tady být nějaká jiskřička naděje, že po smrti něco bude, nejen pro mě, ale tady pro tu paní, která už nemá nic ze svojí drobné bledé dcery, nic ze své malé vnučky, která si pořád kouše nehty…

Koukám na přístroje.

A nebylo by to milosrdenství, prostě ji odpojit?

Ale ne, to nemůžu, kdo by si potom tady se mnou den co den povídal?

Pouštím ruku staré paní a odcházím pryč, abych se zas mohla na druhý den vrátit, do svého normálního, nudného života, abych mohla sledovat seriály a vídat tu paní s holčičkou, abych si mohla stěžovat, že nemám žádné přátele.

Protože život je i tak docela fajn.