Nirnaeth Arnoediad

Já na tváři jsem kdysi úsměv mívala,

když na tebe jsem hleděla, či s tebou si povídala.

Když teď sedím tak sama a vzpomínám na tebe,

z očí mi, jedna za druhou, kanou slané krůpěje.

Zvedám zrak a dlouho hledím do dálky -

vzpomínám na ten den, kdy jel jsi do války.

Kdy naposled jsi mě držel v náručí

a něžná slova lásky mi šeptal do uší.

Pak na koně jsi vyskočil a do dáli ujížděl

do bitvy, v níž mnohý život skončit měl.

Já stála tam a plna smutku za tebou hleděla,

a zlá předtucha se mi do srdce vkrádala.

Že již více nevrátíš se, že již nespatřím tvou tvář

a rázem pohasla mi Slunce i hvězd zář.

Po týdnech čekání, úzkosti, obav a strachu,

konečně přijeli nemnozí muži

na zpěněných koních v oblaku prachu.

Však modlitba má vyslyšena nebyla

a obava nejčernější se náhle splnila.

Padl jsi v té bitvě, v tom dalekém kraji,

kde Měsíc a hvězdy se jiné býti zdají.

Vzdor nepřízni osudu jsi doufal a bojoval,

až do hořkého konce statečně vzdoroval.

V té bitvě padli se ctí mnozí

a celou zemi zalévá moře slzí.

Z té bitvy již nepřijel žádný kůň či vůz,

a proto nechť je zvána bitvou Nespočetných slz.

Nirnaeth Arnoediad!