Neřvi, vzbudíš děti!

Už když jí bylo třináct, měla jasno. Bude mít syna a dceru, syn bude starší, dcera mladší o dva roky a budou se jmenovat Marek a Terezka. Na střední škole, když s holkama debatovaly, co která v životě chce a holky řikaly věci jako: „Já vystuduju medicínu“ „Já se dobře vdám“ „Já budu cestovat“ a tak, ona se jen blahosklonně usmívala. Ona bude jednoduše šťastná. Věděla to. Prostě si vezme nějakýho fajn kluka a budou mít Marka a Terezku a bude jim fajn. Pracovně si to pojmenovala „Takový maličký, lidský štěstí“. Naplánovala si, jak bude podepisovat ty pětky v žákovský a potom večer s manželem řešit, co s tim, věděla, že Marek bude hrát hokej a Terezka bude chodit do baletu, věděla, že Marek bude sígr a Terezce ty culíčky taky nikdy dlouho nevydržej, přesně věděla, jak to bude vypadat, až Terezka přijde s pláčem, protože se na ni prvně vykašlal nějakej moula a těšila se na to, jaká bude mrcha tchýně, až se Marek ožení. Těšila se, že budou bydlet s mladejma a rozmazlovat vnoučata.
Pak začala mít strach. Bála se, že bude stejně špatná matka, jako je ta její a okolo dvaceti, když se spolužačky vdávaly, ona jenom vesele střídala chlapy a řikala si, že se vdá tak, až jí bude dvacet pět…dvacet sedm…třicet…jak jí bylo dvacet, dvacet pět, dvacet sedm, třicet… Pořád věděla, že jednou to přijde a že bude šťastná s obyčejným klukem a Markem a Terezkou v paneláku.
A pak toho obyčejnýho kluka potkala a už jí bylo třicet a tak neváhala a vzala si ho. A teď tu sedí a říká: „Neřvi, vzbudíš děti!“. Až do týhle chvíle na tom všem není nic divnýho. Jenomže žádný děti vedle v pokoji nespěj…

Epilog:

Je možný bejt tak sžitá s dětma, který se nikdy nenarodily? Cítit jejich přítomnost, ačkoli nejsou? Ani u babičky, ani na táboře, prostě nejsou?