Během cigarety...2

…konci dlouhého lana, které se nedá přejít. Pod tím lanem zeje hluboká propast smutku a beznaděje. A já jdu po tom laně, balancuji, najednou padám, ale posledním máchnutím paže se zachytávám jiné ruky, která mě zachraňuje od pádu do této propasti. Vytáhne mě na lano, pomůže mi vstát a chlapácky mě poklepává po zádech, abych prý to nevzdával, že by mohlo být i hůř.

            Vykročil jsem tedy dál a šel několik nocí, až jsem si uvědomil a všiml, že lana neubývá, nýbrž naopak, že je delší a delší. Slunce pražilo a dělalo mi mžitky před očima. Představoval jsem si, že jsem chlapec Santiago a hledám svůj Osobní příběh. Procházím pouští, abych nalezl svůj poklad, rty vysušené, cestou potkávám několik beduínů, naslouchám hlasu pouště, tak obrovské a mocné, rozmlouvám s větrem o lásce, mám vlasy plné písku a najednou dojedeme do oázy  s třemi sty studnami a padesáti tisíci fíkovníky, s pouštními lidmi ve stanech a u studní a s nádherným chladným stínem pod palmami.

            Cítím jak se mi motá hlava, ztrácím rovnováhu, už málem padám, když v tom opět Ruka osudu, která už vše napsala, chytí mě za límec a vnukne mi novou sílu.

            Na mé tváři rozlije se třpytící se, ozařující a šťastný úsměv. Ruka mi dala přečíst, co jest v knize psáno…

            Bylo tam napsáno, že one day my dreams will be reality. Ve zkratce, ovšem. Při čtení těchto řádků hlavu málem ukroutil jsem si nevěřícným kroucením, až za krkem mě začalo bolet, jak jsem kroutil. Stálo tam, že ještě rok dva to bude špatný, má věčná smůla že zmizí, že se mi vydaří vše, na co sáhnu, že svůj život strávím s dívkou ze svých snů a budu s ní mít dvě děti, bude mi krásně a nebudou žádné války.

            Jak jsem tak listoval nejtlustší knihou, jakou jsem snad kdy viděl, ani jsem nepostřehl, že vedle mě stojí nádherná dívka kaštanových vlasů, s očima podobajícíma se dvěma tůňkám, se rty plnými a sytě rudými, tělem boha a jen v rouše Evině.

            „Promiňte“, řekl jsem němě užaslý,“já nevěděl, že tu stojíte..“ Vzal jsem svůj plášť a přehodil ho obnažené bohyni přes ramena. Dívka si plášť mlčky zapnula a dál stála vedle mě na laně uprost..! Počkat, co dělá tak nádherná a nahá bytost vedle mě na laně nad propastí beznaděje?

            „Prosím vás, jak jste se sem dostala? A kdo jste?“

            „Jsem Ruka osudu. Jsem tu, protože ty si čteš svůj osud na jediném místě, kde je to povoleno. Vypadám takhle, protože se ti o mně už čtrnáct dní zdá. Tvým osudem je to, co je psáno. Vypadám jako cíl tvé Cesty života. Tvým cílem života jsem já. Kdyby tvým cílem života byl poklad v podobě peněz, byla bych tady jako bankovka. Vím, zní to směšně, ale už to tak je. Cíl života nepíše cizí ruka, ale každý má v sobě svou Ruku osudu. Tvá ruka osudu napsala tento příběh, Ruka osudu někoho jiného zas napsala třeba příběh, kde mě uvidí jako bankovku. Cíl svého života si určuje každý člověk sám tím, jak žije a co říká. Já jsem tvé srdce, které ti říká, že tady máš zahnout doleva a pro tento hřib se zohnout máš a pro tento ne. Vše řídí Vesmír a naše myšlenky, vše je jen slovo a myšlenka, vzpomínáš? Je třeba rozeznávat mezi tím, co se dá změnit, a co už ne…“

            Najednou jsem nestál na laně, ale uprostřed široširé pouště. Ne!