Nebe, peklo, ráj IV (16. 2. 2004 – 20. 2. 2004)

* Další týden začínám úsměvnou příhodou. O víkendu jsem využila poměrně dobrého nápadu a po vzoru svých kamarádů jsem si nalepila na dveře proužek papíru, kde mi mohou psát urgentní vzkazy ti, co mě nezastihnou na pokoji. V záhlaví mám uvedeno „Short Messages“. Ráno, když jsem si byla v kuchyni udělat snídani, se se mnou dal do hovoru student-zubař, který pochází z Íránu (nebo Iráku?), a nabízel mi „Massage“.  Odvětila jsem, že jsem fit, ale takhle lehko se odbýt nenechal a začal se hájit tím, že to přeci mám vyvěšené na dveřích. Okamžitě mi došlo, kde je zakopaný pes a snažila jsem se mu svou chabou angličtinou vysvětlit skutečný stav věci. Už už jsem měla na jazyku přirovnání k SMS, když v tu chvíli pochopil a začal se omlouvat, i když mu bylo evidentně líto, že se svou nabídkou nepochodil.

* Na druhé hodině švédštiny pro zahraniční studenty nejvíc zabodoval Tomáš, když na otázku „Vilket stad kommer du ifrån?“ (pozn. red. „Z jakého města pocházíš?“, výslovnost zde nemá smysl přepisovat, protože mají i styl řeči poněkud svérázný) odpověděl s úsměvem „Kostelec u Heřmanova Městce“. Lektorka se na něj podívala dost překvapeně, zatvářila se zmateně a upustila od toho, aby se všech přítomných ptala na město, kde bydlí. Většinu celé skupiny B na švédštinu tvoří osmnáctičlenné české osazení místní univerzity.

* V pět večer máme sraz před školou a jdeme za jedním vyučujícím do práce (dělá ve škole jen na půl úvazku) na extra přednášku/konzultaci z Managemetu životního prostředí. Zavede nás do sálu, avšak co se nestane - rozezvučí se alarm a přiběhne jeho kolega, který ten hrozný zvuk vypne (pozn. red. každou místnost zde mají elektronicky zabezpečenou). Když se posadíme kolem „kulatého“ stolu (pozn. red. obdélníkového tvaru), pozve nás na malé občerstvení s čajem a kávou, což je takhle navečer po celém dni stráveném ve škole nesmírně příjemné. Docela by mě zajímalo, kdy tahle pohodová atmosféra a milé jednání dorazí i na českou akademickou půdu.

* I když už jsem tu více než tři týdny, stále nemohu sehnat kolo, na kterém bych jezdila do školy. Ne, že bych měla něco proti chůzi, ale člověk je pak omezený vzdálenostmi. Funguje to tu tak, že studenti si tu koupí v obchodě již použité kolo a až budou odjíždět domů, můžou ho za půlku nákupní ceny zase odprodat. Naposledy, když jsem ho byla shánět, tak ten pán říkal, že kola momentálně nemá, ale jednou se mu tam nahrnulo 25 Číňanů a vykoupili mu všechna kola, co měl. Kluci, co mají vymoženost na dvou kolech, se minulý víkend byli podívat v přímořském městě Åhus vzdáleném asi 20 km a jeden šílenec se v půlce února potopil do místního moře.

* V pátek trávíme celé dopoledne na cvičení z DSP, kde používáme program ProEngineer. Protože jsme v učebně, kde nám nefungují naše přihlašovací jména a hesla, která jsme dostali, celou hodinu řeší tři chlápci, co cvičení vedou, jak se s tím vypořádat. Na cvičení je nás dvanáct (devět Čechů, dva Slováci a jeden Španěl) a ještě štěstí, že nás není víc. Tenhle program vidíme poprvé a podle toho to taky vypadá. Občas si říkám, kdy jim rupnou nervy a pošlou nás do háje. Uklidní nás tím, že abychom uměli s tímto „zázrakem“ nějakým způsobem pracovat, museli bychom se tomu věnovat tak dva roky v praxi…