V neděli uprostřed náměstí

Ležím uprostřed Masarykova náměstí a umírám.

Nikdo si mě ale nevšímá, všichni procházejí kolem mě, jako kdybych byla jen vzduch.

Nemohu se pohnout, a tak ležím, a jak jen mohu, snažím se koukat se kolem sebe.

Na lavičce nedaleko ode mne sedí holčička s maminkou. Maminka má otevřený časopis a listuje si v něm, sem tam se nervózně podívá na hodinky.

Holčička houpe nohama a pozoruje obrovskou sochu na náměstí. Asi jí přijde legrační, protože se pořád směje. Chce seskočit z lavičky a rozeběhnout se k ní, ale maminka jí vlepí facku, aby zůstala sedět a nezlobila. Potom se koukne na hodinky a zavrtí hlavou.

Dívenka na ni upře ukřivděný pohled a začne plakat.

Dívka, tedy vlastně holka, či možná žena (což ovšem jen snad podle jejího názoru), chodí sem tam po náměstí a kouká do displeje mobilu. Pořád ho dává k uchu a zase zpátky a tiše nadává, kde jenom je ten hajzl, a jak ji jenom může nechat čekat. Copak takhle se chová pravý gentleman?

Žvýká žvýkačku a mává namalovanými řasami.

Kouká se na svoje nehty a pořád jenom nadává.

Dvě babičky těžce dosedly na lavičku vedle holčičky a maminky a začaly si povídat.

Mluvily pěkně, vychvalovaly svoje vnoučátka a to, jak se synovi té jedné daří, že se za chvíli přestěhuje až do Prahy! No představte si to! Praha!

Ta druhá jenom smutně přikyvuje, že její dceru propustili z Martinova. Ale těch sedm tisíc za měsíc, kde je teď jenom vezme? Bude muset být na podpoře!

No jo, to je mi vážně líto, ale Praha, chápete to? Praha!

A potom pes, který běží přímo ke mně.

Táhne za sebou vodítko, asi se někomu vymknul.

První tvor, který si mě všiml, za celý den první!

Chytne mě do tlamy a pořádně stiskne čelisti.

Cítím, jak mi krev teče na krk, na hruď, všude…

Fuj, Rone, pusť toho chcíplého holuba, eště něco chytneš!