Stačí říct: "Díky"

Stísněně, jak kapka deště,

omezená prostorem . . .

Zářivě, jak letní slunce,

letící na obzorem . . .

Žiji.

Život je jak svíce,

jež plamenem Tě ozáří.

Rány dává, smutky

se Ti zobrazují ve tváři.

Když plápolám a rudé srdce

smrští lásky proletí,

jsem písní a moje tóny

reklamou na prokletí . . . a hříchy.

Pak zas . . . Slyšíš?

Svištím vzhůru pádu vstříc.

Hvězdy pohání mou touhu,

vzlétnu s nimi na měsíc

a nekonečnou dráhou těl

přes žhavé kapky rosy,

sny se náhle rozplynou

a člověk stojí bosý

a nahý před svým studem.

Jsem jedna z možných obětí.

Jsem pouhým střípkem vesmíru.

Jsem slovem tichých závětí.

O život se neprosí nikdo z nás,

přesto jde dál.

Rozvine se jako květ,

mění pusto v zlatý bál.

Uvědomuješ si tu sílu?

Stojíš před svým osudem

a v náručí . . . svá poselství.

Směsky víry, lásky, strasti,

zapomnění, přátelství.

V čistých plátnech tváří

zrcadlí se každý den,

a když v duchu toužíš

plnit si svůj velký sen

v dobách, kdy jsi moudřejší

a bláznovství je míň.

Chceš prchnout před pocitem,

co tíží Tě jak stín.

Slyšíš ostří čepele?

To krátí se Tvůj čas.

Bere sebou naděje a odčiněné hříchy.

Bát se? Nevím. Možná, snad.

Občas stačí říci jen pouhé slovo: „Díky.“

Děkuji za možnost žít.