Štěňata a telefon

Štěňata a telefon

Čtyři malá štěňata si v domě hrála,
Alík, Hafík,Azor a Rek, zvesela se prala.
Když byla rozdováděná pranicí,
v pokoji našla divnou krabici.

 „Ty, Alíku, co je to za divnou krabici,
co děda přivezl na své pramici?
Není to snad ohřívač masa?“
Hafík čeká, co na to jeho klasa.

Alik očuchal černou skříňku:
 „Co z tebe vyleze, masový mlýnku?
Dej nám ždibec svého pokladu,
tady do misečky z Popradu.“

Z černé krabice nevylezla ani stopa.
Rek už to vzdal a odešel vodu slopat.
 „Alíku, co takhle to dát na stolek?“
 „ Jasně, Hafiku, ale prve sníme ten vdolek.“

Rek se obrátil na Azora: „Tenhle plech?
Ještě je vyleká! Znám to ,mám na to pech.“
Když to Azor slyšel, rychle se otočil:
 „To, abych šel“ a ze židle seskočil.

Rek a Azor si šli hrát ven,
byli v zahradě i před domem-
prošlapávali své cestičky
a četli nové zprávičky.

Když přišli domů, pozorovali zlaté hodiny,
co vzácným jsou dědictvím jejich rodiny.
V tom hrozné zvonění, tak nastražili slechy,
Alík s Hafíkem proběhli, jak by je štípaly blechy.

 „Co se stalo?“ptá se Azor s Rekem
 „Ta krabice začala křičet kozím mekem
a skřípět a zvonit: trá trá trá…“
   „Ne ne, Alíku, mne se zdálo jako krá krá…“

A začala se štěňata hádat,
zase nad tou věcí bádat.
Tu ozval se Rek z druhého pokoje:
 „Kluci, děda volá, prý telefon to je.“