Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMilenci
Autor
Cecilka
V místnosti byl příjemný chládek. Otevřeným oknem bylo slyšet rádio od sousedů a cítit vůni, kterou vydává tráva po dešti. V paprsku světla, které dopadalo na skleněný konferenční stolek, tančil zvířený prach.
Posadil se na pohovku a složil ruce do klína. „Kdy bude oběd?“ zeptal se po chvilce nerozhodného mlčení. „Jen to tu dodělám,“ řekla. Přímo před nosem se mu pohybovaly její masité hýždě sem a tam, nahoru a dolů, to jak umývala okna. Viděl, že je bere teprve nahrubo, vodou s jarem smývá největší špínu. „Teda, co to je tady zvenku za sajrajt?“ volá na něj z lodžie. „To nejde vůbec dolů!“ „Asi jak dělali tu omítku,“ utrousí on a sleduje pro změnu její prsa, která se na okamžik přitiskla k vlhkému sklu, jak se snažila dosáhnout na horní rám okna. Uvědomil si, že by se tam měl natáhnout sám, ještě loni se tam ochotně natahoval. Natáhnul se na postel. Cítil se zoufale vysílený. Utahaný. Přitom v práci nebylo dneska do čeho píchnout, proto přišel dřív. Těšil se na ni. Toužil po ní. Teď měl ale hlad a ona myje ta zatracená okna.
Umyla rám a na skle po jejích ňadrech zůstaly dva suché vyleštěné fleky. „A co bude k večeři?“ pozvednul se na loktech a ona se na něj na okamžik pozorně zadívala. „Nevim, koukni do ledničky. Něco vymyslíme,“ usmála se. Všiml si, že se jí maličko zkřivily horní zuby. Kolikrát už ji kopal k zubaři? „Kolikrát jsem ti řikal, ať si necháš ty moudráky vytrhnout?“ „Jo, to bych na to musela mít čas,“ povzdychla si a vymáchala hadr. „Je ti něco?“ „Nic,“ odvětil. Jak se narovnala, udělal se jí vzadu na teplákách podolek. Na vytahaných teplákách. Nikdy ji nechtěl vidět v teplákách. Byla v nich jak buchta. Jak všechny ostatní buchty.
Znovu přemýšlel, jestli by ji neměl opustit a najít si jinou. Bez tepláků. Bez podolku. Ale znovu si uvědomil, že ta jeho nová by si dřív nebo později musela ty tepláky natáhnout taky. Nebyl taková hvězda, že by si mohl dovolit, aby ta jeho seděla v křesle a pilovala si nehty. Přesto by ji tak aspoň jednou rád viděl. Záviděl chlapům od ní z kanceláře, uslintaným kravaťákům, kteří ji mohou celý den sledovat v upnuté sukni a sáčku. On ji tak zahlédl vždycky jen ráno, oblečená a načesaná mu přišla do ložnice dát pusu a naplnit pokoj sladkým parfémem. Než se ale večer vrátil z práce, stihla se odlíčit a převléknout, vlasy stáhnout do ohonu.
Namáhavě se zvedl a šel si do ledničky pro lahváče. Jeho lahváč a její tepláky, to byl symbol jejich domácího štěstí. Nesnášel její tepláky, stejně jako ona jeho lahváče.
Napil se a prohodil: „Jé ono je přes ty okna vidět. To je schválně?“ Zasmála se. „To musíme oslavit někde venku. Zvu tě.“ To bude drahé, pomyslel si. Jen co stojí v hospodě pití. Ale neřekne to nahlas, to by zas slyšel, kolik stojí ty jeho lahváče a kolik by za ně bylo večeří. „No tak,“ řekla, když viděla, jak váhá. Už jsme dlouho nikde nebyli…“ Vzdal to. Klidný večer u televize se nekoná. Ještě spíš pro sebe zabručel, co se dneska v práci naběhal, ale už se šel oblékat.
Když se vrátil v džínech a tričku, zjistil, že ona má na sobě elegantní šaty a boty na vysokém podpatku. Líbila se mu. Nejraději by nikam nešel a … „To tričko nemyslíš vážně, že ne. Jednou někam jdem, tak…“ Vzal si košili. „Miláčku, mohl by ses ještě oholit?“ houkla, když nanášela řasenku. Viděl, že jí to bude ještě trvat, tak sebou praštil do křesla a dopil pivo. Nebude ze sebe dělat jednoho z těch panáků. Hmátnul si rukou na bradu. Holil se včera a ještě pár dní to vydrží.
Sakra, ten hlad. Otevřel si ještě gambáč. Když se ženská vypravuje, trvá to roky. Vtom ale vešla. „Myslela jsem, že hned jdem. Můžeš si dát pivo tam. Nebo si se mnou dáš vínko?“ Zavlnila se v bocích. Sakra, už jí dlouho takhle neviděl. Objal ji kolem pasu. „Nezůstanem doma? Nebudeš litovat.“ pošeptal jí do ucha a natáhnul nosem parfém“ „Au, škrábeš,“ ucukla a nasadila naštvaný výraz. „Tak proto ses neoholil. Myslel sis, že přece jen zůstanem u televize. Sakra, co budeš dělat, až ti bude padesát? To nemůžeme jednou někam jít?“ Zaznamenal ten tón. Ten tón. Vsadil by se, že už má na řase slzu. „Na tohle jsem čekal. To je logika. Přesně jako tvoje matka. To chceš jít ven v takovýhle náladě?“ Loknul si piva. Zatímco hledal v lednici točeňák, ona se převlékala do tepláků.