Listopad

Nádherně barevné podzimní odpoledne pomalu a tiše přecházelo do brzkého večera. Tento časový, možná až mystický, přerod doprovázely nedočkavé vločky prvního sněhu, které lehce dosedaly na okolní krajinu a téměř okamžitě zase pokorně roztávaly a mizely, neboť dobře věděly, že ještě nepřišel jejich pravý čas. Seděl jsem ve svém křesle u okna a pozoroval to nádherně tajuplné dění za ním. Temnota postupně, leč naprosto nekompromisně, doléhala všude kolem a neohroženě si podmaňovala všechna prostranství i zákoutí. Cokoli se jí postavilo do její cesty pomalu a bez náznaku slitování pohlcovala, jako by chtěla všemu dokázat zbytečnost jakéhokoliv případného odporu neochvějné nadvládě její temné moci v běhu času, která je však i bez toho naprosto nepochybná a neotřesitelná. Protože temnota je trvalá. Vždy byla a vždy bude. I když už nebude ani to poslední - čas, protože už nebude mít co by měřil a tím skončí i věčnost, která je nejdelší a nejvytrvalejší jednotkou času, tak i poté tu temnota bude stále. Vlastně čas bude to poslední co temnota pohltí a tím odevzdá do archivu minulosti, než definitivně zvítězí a beze zbytku znovu vyplní veškerý prostor přítomnosti, jak tomu už jednou bylo, kdysi dávno, na samém začátku.

Stačilo by mi pouze minimum námahy na to, abych natáhnul svoji ruku k vypínači, který tu vedle mne poslušně vyčkával, připraven udeřit do té tmy veškerou mu dostupnou silou světla. Ale pocítil jsem najednou jak tu tíživou váhu, tak zároveň i tu neskutečnou křehkost tohoto vzácně nádherného a dramatického okamžiku přetavení denního světla na noční tmu, což mne naprosto zbavilo veškeré mojí odvahy narušit tento odvěký proces stmívání. Nehledě na to, že by to byl jen bláznivě pošetilý a naprosto zbytečný pokus o předem rozhodnutý a pro mne prohraný boj. Zůstal jsem tedy jen nehnutě sedět a dobrovolně, bez jediného náznaku odporu jsem se odevzdal do černé a široké náruče tmy, která to dokázala velkoryse ocenit a odměnila mě za to vlídným a laskavým přijetím, umocněným lehounkým dotykem věčnosti, její nejbližší přítelkyně.

Za nedlouho mne ale probudila nepříjemně vlezlá zima. Tma, teď už definitivní a absolutní vládkyně tohoto místa a této chvíle, byla již pevně usazena a zakotvena a já tedy mohl naprosto klidně, bez obav z narušení věčného koloběhu, rozsvítit, neboť pohnout usazeným může pouze trvalejší hodnota a tou světlo oproti tmě rozhodně není. Světlo okamžitě zalilo celou místnost a dokonce se srdnatě a odvážně pustilo i okny do okolí. Brzo mu ale došly síly a stejně jako občasná vzdálená světla z dalších lidských obydlí nemohlo vážněji narušit nastolený majestát tmy. Vstal jsem abych si vyřídil své účty s tou protivnou zimou. Do kamen jsem naložil co se do nich vešlo a na ně jsem pak ještě, na znamení svého vítězství, postavil můj oblíbený hrnek s oblíbeným vínem. Vnitřně mě docela potěšilo, že jsem dokázal vzdorovat alespoň jednomu živlu.

Příjemná vůně teplého vína s kořením brzy naplnila celou místnost stejně, jako dokáže vyplnit celou naši mysl pocit očekávání, který je neodolatelně úchvatný svým lehkým náznakem příslibu změny. Příslibem sice pouze mlhavým a nezávazným, nicméně již potvrzujícím existenci naděje na vyslyšení občas potřebného vzdoru proti zavedeným trvalým hodnotám, když člověk ještě neví, že je třeba tyto hodnoty respektovat a ctít. Je to však, paradoxně, pouze jediná cesta k tomu, aby si to lidé uvědomili. Ale samozřejmě, že i zde, v oblasti hodnot, je jako vždy a všude nezadržitelný vývoj. I když je jen velmi pozvolný a i když jde pouze o nepatrné úpravy, přesto je neustále postupující. Takže nakonec vždy přece jen přijde, byť nenápadně a nečekaně, jakoby z ničeho nic, chvíle nezbytně nutného rozpoznání té změny, které je nepostradatelně potřebné, aby se mohla vývojem upravená hodnota dovršit a ukotvit a aby mohla, i když trochu pozměněná celým tímto procesem, nabýt opět své trvalosti. Tvrdošíjné zaslepení může tento proces o něco oddálit, ale nemůže ho zvrátit nebo zastavit.

Podobným procesem může projít třeba i louka. Ten zelený koberec trávy a pestrobarevných květin, kam vítr, umožněný rozmarem času, jen tak, jako by náhodou, donese drobné semínko rostlinky, která zde nikdy předtím nerostla. S tímto semínkem pak mohou zároveň vyklíčit i mnohé otázky, pokud někdo nechce jen letmo přivonět, ale chce se zajímat i hlouběji, o podstatu věcí a dějů. Dokáže změnit tato jediná křehká rostlinka do té doby ustálenou a neměnnou pravdu o celé louce? Dokáže pohnout samotnou podstatou louky? Může změnit její smysl a řád? A pokud ano, je to kořenem, spojnicí se zemí, či je to květem, vyvrcholením, jež je spojnicí s nebem? A nebo zůstane nepovšimnuta okolím, ponechána pouze vlastnímu osudu bez možnosti jakkoliv ovlivnit osudy všech ostatních, včetně mateřského celku? Rozhodně zajímavý a možná i důležitý je ale určitě pohled i z druhé strany. Jakou vlastnost by musela mít rostlina, aby dokázala ovlivnit své okolí? Čím by mohla způsobit změnu? Co by potřebovala k tomu, aby mohla změnit smysl a řád louky a tím i celkovou pravdu o ní?

A to vše se, samozřejmě, dá zase převést zpět do obecnější, nemateriální roviny. Co musí obsahovat nově nalezená pravda aby mohla pohnout některou jinou pravdou? Co všechno rozhoduje o tom, kterou úroveň na hodnotové pyramidě pravdy může nová pravda svým vlivem ještě zasáhnout a ovlivnit a kterou už ne? Nejvyšší, obecná, universální pravda, špička té pyramidy, naštěstí neexistuje. Protože co by to bylo potom za život, kdyby na ni některý z lidí někdy, jednou, dosáhl a tím ji rozpoznal? Kam by mohl dále směřovat, co by mohl nového objevovat? Vždyť cesta dál by již mohla vést zákonitě jen dolů. Měl by pak život ještě vůbec smysl, bylo by pro co žít? Člověk přece žije hlavně pro to, aby mohl hledat. Aby se ve svém poznání dostával stále výš a výš i když ví, že nejvyšší mety stejně nikdy nedosáhne. Tedy pro záchranu a blaho lidstva je nejvyšší úroveň pravdy vynechána, aby bylo pořád co hledat. Proto jsou pouze na nižších úrovních soubory pravd dílčích, které se dále dělí až na jednotlivé pravdy o všem možném na tomto našem světě, ale pouze na tomto světě, protože jiné světy mají zase své vlastní, mnohdy asi jiné pravdy, které jsou však nám, alespoň zatím, nedostupné.

Svařené víno prostoupilo mé tělo stejně hřejivě jako pocit uspokojení z objevení nové pravdy. Stejně slastně jako pocit při pochopení pravdy. A i kdyby se třeba jednalo pouze o pravdu o jediném mravenci z celého mraveniště, tak lze tyto pocity naplno zažít, jelikož i tato pravda může být velká a trvalá. Vždyť kdo by si vůbec mohl dovolit, drze a nestoudně, rozhodovat o velikosti pravdy? Určovat, která ještě stojí za to úsilí ji objevit a která už ne. Já jsem přesvědčen, že se vždy vyplatí jít za každou pravdou. Byť by byla před tím již stokrát objevená, tak pro toho kdo ji našel právě teď, sám pro sebe, je vždy nová a veliká a může ho tedy naplnit pocitem štěstí. Přece i malíř musí nejprve znovu a znovu namalovat stokrát stejné, dávno již namalované a okoukané zátiší, aby, až teprve potom, mohl stvořit skvělý nový obraz, jehož nedocenitelnou hodnotou se stane rozšíření lidských obzorů. A ten obraz pak dokáže své věčně živé poselství, po celá dlouhá staletí, předávat každému, kdo je připraven ho vnímat. A stejně jako u pravdy je úplně jedno, kolik lidí už si nosí jeho otisk v sobě. Množství oslovených duší neubírá sílu jeho poselství, stejně jako neubírá sílu pravdě.