školní výlet

Jde o popis jednoho z našich školních výletů.Bylo to psáno spíš pro třídu,takže cizí člověk,asi nebude vědět,o čem mluvím(píšu).Ale i tak,myslím,že je to psané primitivním a lacinným způsobem,takže o nic nejde..:)

1. NA NÁDRAŽÍ




"Aaau! Čum, kde šlapeš, vole!" zařvu na Filipa, který mi celou váhou stoupnul na hnátu.
"Trhni si nohou."
"Vrať se do hrobu a radši mi řekni, kde je Anča."
"Jak já to mám vědět?"
Radši opouštím Filipa a jdu hledat Annu sama. To zas mají všichni náladu. Copak já můžu za to, že musel vstávat tak brzo? Nevím o co mu jde, každý den, kdy se cournem ze školy, je přece k něčemu dobrý, ne? Jak znám Anču, bude zalezlá někde v teple, a tak zamířím k hlavní budově Svinovského nádraží. Chvilka přemýšlení, kterou část dveří otevřít - no co, je to 50:50.
"Hm, tak ne." Konstatuju, když se rozplácnu na vstupních dveřích a nějaká babička za mnou se může potrhat smíchy. No, tak to byla zrovna ta druhá půlka dveří. Baba jedna. Zaberu za druhou část a dveře konečně povolí. Trochu naštvaně vpluju do místnosti a po krátkým hledání najdu spokojenou Anču a k ní ještě Káču. Nedělaj samozřejmě nic jinýho než drbou. Prostě klasika.
"Ahój, kde jseš tak dlouho. Já už tu kvůli tobě div nezmrzla," hlásí Anča. Dojdu k názoru, že jestli míní umrzat zrovna tady v tomhle teplíčku, je nejspíš hóódně teplomilná.
"No jo, vždyť už jsem tady, tak co, je tu něco zajímavýho?"
"Jestli považuješ bezdomovce a důchodce za objekty hodné našeho zájmu, tak jo."
Musím uznat, že má pravdu. V budově nádraží se povalují dva bezďáci a u okénka nervózně přešlapuje ta protivná baba.
"Tak jdem ne?" vyzvu holky a čekám narážky typu, že jsem blbá, protože do tý zimy by normální člověk nevlez. Ty mi ale vyrazí dech, protože se bez zbytečnýho tlachání zvednou a šourají se k východu.
Venku na nás už čeká zbytek třídy a samozřejmě, jak jinak, naše milá třídní.
"Brej den," ozve se trojhlasně na adresu profesorky a dále si jí nevšímáme. Zapleteme se do hovoru ostatních. Po chvilce nám dojde, co řeší. Hanka, naše spolužačka, nedorazila na nádraží v danou hodinu a je po ní vyhlášeno "celostátní pátrání". Za chvílí někomu zapípá mobil. Ha, nějakýmu šťastlivci přišla zpráva. Venda začne hrabat v baťohu a konečně vyprostí mobil. Po přečtení zprávy pustí do éteru informaci, že Hanka je doma, objímá mísu a vydatně zvrací. Všichni jak na povel se otočíme a podíváme na Jirku.
"Já nic!" brání se. Vybuchneme smíchy.
"Takže Hanka nepřijde?" ptá se třídní. Ani nečeká na odpověď a začne nás počítat. Právě včas, přijíždí vlak.





2. VE VLAKU


"Teda holky, to je luxus, co?"
"Hm, ale je mi líto těch chudáků, co musí jet s náma."
"Tu je celkem volno, tak jdem!!" ozve se někdy ze předu. Mažu dál a v dalším kupé vidím Anču, že se už uvelebila na jedný dvojce a mává na mě. Neváhám a jdu si sednout vedle ní. Přidá se k nám ještě Katka, Eva, Irča, Lenka, Martin, Standa, Ondra a pár dalších. Postarší pán, který si až doteď četl celkem spokojeně noviny, se na nás zhnuseně podíval. Jojo, pochopil správně, už tolik klidu mít nebude. Do pěti minut jsme si kupé "přestavěli" po svém. Jedna žena to vzdala a šla si hledat místo jinde. Všichni si rozbalujeme, někteří se zděšením, své svačinky. Přestože jedeme rychlíkem, připadá nám, že se spíš trmácíme nějakým vesnickým motoráčkem. Z toho vyplývá, že hledění z oken a pozorování krajiny nesklidilo úspěch, neboť i ty nejotrlejší přestalo bavit čumět v jednom kuse na jedno a to samý. A tak přijdeme na chuť cole smíšené s jinou, zajímavější tekutinou, ze který by třídní asi moc radosti neměla. Flaška stačila oběhnout 1 kolo po 2 kupé a poté zmizla neznámo kam. Opět se začalo ozývat reptání, ale vlak se už konečně rozjel. Monotónní zvuk jedoucího vlaku na nás působil blahodárně. Skoro všichni zavřeli hubu. Ne na dlouho. Po půl hodině bylo asi uznáno za vhodné, že jsme až moc hodní a klidní a svým chováním se začínáme přibližovat k "elitě národa", jíž býváme občas neprávem nazýváni. Takže do Brna jsme dorazili s mírným zpožděním, ale s úsměvem na rtech. Vyjma profesorský dozor.

3. BRNO


"Jste všichnííí???!" nese se hlavním nádražím v Brně. Haha, opět se nás snaží spočítat. Odpovědi, kterých se zoufalý profesorky dočkají, jsou typu:
"Neee, já tu nejsem!"
Asi jsou na to zvyklý a nevěnujou tomu pozornost. Někdy mi přijde, že tyhle věty už vyslovují automaticky, aby se neřeklo, a že kdyby někdo chyběl, zřejmě si toho nikdo nevšimne. Ale zkoušet to radši nebudu. Téma "Hančina ranní nevolnost" je už ohraný, a protože nás nenapadá zrovna nic vtipnýho, držíme klapačky. Po pár stech metrech dostává Filip opět špatnou náladu a neváhá si rýpnout.
"Hej, co je, udělala jsem ti snad něco?"
"Ne, já nesnáším Pražáky, víš?!"
"Mno, to je hezký, ale jsme v BRNĚ, Filipe, ne v PRAZE. Z toho vyplývá, že tu těch Pražáků moc nebude." Ozve se odněkad..
"Aha, a to jste nemohli říct dřív?!" Všichni se začneme tlemit, a dokonce i Filča.
První dorazíme ke kapucínům. Vstup do hrobky opět neprobíhá hladce. Jak jinak. Ale za minutku už posloucháme tak trošku nudný výklad o mrtvolkách se spoustou dat a cizích názvů. A tak někteří neváhají a se záměrem rozhodit profesorky se začnou jakoby se zaujetím vyptávat, co který slovíčko znamená. Po chvíli to oběma ženám dojde a odkážou nás na Slovník cizích slov. Když tohle nevyšlo, čekáme na další příležitost. Nahraje nám sama správcová s větou "Komu může být špatně, tak tam radši nechoďte". Jsme zticha a čekáme na vhodnou příležitost. Každej vyčkává, že se někomu opravdu udělá špatně a začne zvracet. Marně. Za ty roky ve škole jsme už asi otrlí. Prohlídka se samozřejmě neobejde bez dalších drobných průserů, ale ty už nikdo neřeší. Po půl hodině se celí veselí odporoučíme a valíme na další místo, který je součástí naší slavný exkurze. Jediný, co víme, je, že se jedná o nějakou vilu. Cesta k ní je zdlouhavá a navíc do kopce. Tím pádem se houf rozpadne na několik částí, přičemž profesorský dozor tvoří, jak jinak, samostatnou jednotku J. Pro zkrácení dlouhý chvíle jsme schopni udělat cokoliv, a proto se nikdo nediví, když kluci začnou hrát "fotbal" s igelitovým sáčkem. Musím uznat, že jsou fakt koumáci, neodradily je ani schody. Poté, co se naše expedice došourala k nějakýmu celkem ohyzdnýmu baráku, se rozkřikne, že už jsme na místě. Nevěřícně se díváme na sebe a pak na náš dozor - profesorky jsou celé mimo z té krásy kolem a my studentíci zase celí mimo z toho, že taková - ehm - barabizna může být památkou UNESCA. Nějaká "paní" nám přijde otevřít a pozve nás dál. Dostaneme se na terasu domu, ze které je nádherný výhled na okolní rozlehlý park. Průvodkyně mele a mele něco o architektovi a ceně domu a o tom, jak je to všechno krásný a drahý, a další takový ty řečičky, kterýma nás ani za mák nepřesvědčí o tom, že před sebou máme architektonickou památku. Náhle se v dáli rozezní umíráček a téma "někdo umřel" zvítězí nad tématem "to je ale krása, že". Průvodkyně celá nervózní nás pozve do domu a upozorní nás na to, ať si nezapomeneme dát na nohy návleky. A je vymalováno. S holkama se podíváme na sebe a už se kloužem po jinak fakt nádherný mramorový podlaze. Ovšem rozjela jsem asi nějak moc a zabrzdila o naši paní profesorku třídní. Než se vzpamatovala, stačila jsem se jí omluvit a rychle se schovat za ostatní. Prohlídka ložnic nás nechává ledově klidnými, avšak to se nedá říct o koupelně. V davu to jenom zašumí a občas se ozve věta typu "Ty vole, to je tu jako ve cvokhausu." takže po těhle výrocích nás průvodkyně nenávidí nadobro. Při prohlídce jídelny se jenom nepatrně opřeme o nějakou ohyzdnou skříň, protože už nás dost bolí nohy - teda já si chtěla na ni původně sednout, ale to už mě bába hnala, že se toho nesmím ani dotknout a pak..:)

---