Jak voní smrt

Jak voní smrt

„Jano, jsi to ty?“

..vstal, když otevřela okno. Obrácená záda v záplavě slunce popošla ke kraji stolu..

Vsedě na posteli si mnul jednou rukou oko a druhou se opíral o polštáře.

„Dnes to slunce příliš svítí,. proč jsi otevřela to okno?“.. po chvíli se mu dostalo tiché odpovědi..

„..chci se učit lítat..“

„Lítat? jako ptáci, nebo létající stroje?“

Slunce zářilo přesně tak, jako kdyby bylo brzké ráno..

„Jako ptáci přece, vzlétnou z větviček keřů, ani o trn se neporaní a prohlíží si v neslyšném letu naše cesty..“

„Myslíš, že jsou šťastní? vždyť ani nemohou mluvit..a nosí svým dětem jídlo přímo v hrdle.“

„Děti! proč by na ně měli mluvit, když umí tak nádherně zpívat? Třeba mluvit umí a když si povídáme, tak nám rozumí..možná ví, že je zbytečné, mluvit..“

..cítil, jak se na něj upřeně dívá .. poposedl si, ale stejně na ni neviděl, viděl jen tmavě ohraničenou siluetu..

..z okna se valil lehce mrazivý vzduch..

„Proč ještě nespíš?“

„..vždyť už je tolik hodin, nevidíš to slunce, je tolik času, který nám chybí..“

„Tolik hodin? vždyť je ráno,.“

..podíval se na noční stolek, ale budík na něm nebyl..

„Chybí?“

„.. i ráno se dějí krásné věci,.“ dívka vstala od stolu a pomalu přešla k oknu, opřela se o parapet a dívala se ven, přes vlasy jí přeběhl záblesk zlato-rudého odrazu světla..

„..cítil jsi někdy dotek kapky rosy na sluncem rozehřátou kůži?..“

..konečně se odhodlal vstát a přešel tiše k oknu..bylo nesmírně zvláštní, jak tam stál takto vedle ní,.sedl si na parapet a zadíval se jí do očí..

„Viděla jsi někdy oči mluvit?..“

..podívala se na něj a rychle sklopila zrak, skryla své tmavé oči pod víčka..

postavila se rovně, nastavila tvář slunci..trhla sebou a podívala se na něj..

..díval se na ní jako v úžasu..vzal jí za ruku..

„..Víš že bez parfému voníš sluncem a s květy mezi vlasy jako růže?..“

..schoulila se mu do náruče..

„..dlouho jsi spal..“

„snad,. ale ptáci venku to nepoznali..“

„..ti ptáci tam, už nejsou ti co včera..“

„ Co tedy květy? Jsou to ty co včera?“

„..blázínku..chceš snad z nebe shodit tulipány? pár květů rostlin, které z růžovosti vadnou..

chceš snad slepit vázu vodou a na ubruse malovat s ní potok?..“

„bylo by to špatně?“

„..pokud by sis to přál..“

„..a kdybych si to přál..?“

„tak bych třeba i vstala..“

„kdy, kam?“

„..neschovávej se za přeludy, copak nevidíš, že je čím dál blíž?“

„kdo?“

..projížděla něžně prsty skrze jeho vlasy..

„..nebuď jako malý, všichni jsme velcí, i když jako malí..přes všechno úsilí jsme vychováni..“

..slunce hřálo čím dál tím víc..

„..myslíš, že to není pravda? že jablko je slané?“

„když se nepotopí..“

„a když ano, je v něm díra?“

„nevidíme do myšlenek jiných..“

..měla na sobě jen lehké růžovo-bílé šaty, noční košili..

„.. a oni do našich?“

„..to přece nemůžeme vědět..“

..seděla mu na klíně, objímala ho okolo krku a cítila se bezpečně..

„Máš studené ruce, pojď zavřeme to okno, ještě se nastydneš.“

„..ne, prosím.. záleží mi ..“

„co, na čem ti záleží?“

..dívka se odmlčela a složila si ruce do klína..na její šaty dopadla slza..

..Probudil ho zvuk vytažených rolet, posadil se a opřel se na lůžku..viděl svou dívku jak sedí u stolu u okna..

„Jano, jsi to ty?“ ..

„..na tobě, přece..“

..řekla a podala mu ruku..