Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sezvěsti
27. 02. 2004
2
0
2141
Autor
johanne
Druhého dne za svítání se vypravila směrem k troskám hradu. Vstoupila do zahrad - tentokrát již nespoléhala na to, že budou mříže někde prolomeny, ale na své magické schopnosti. Přestože jí bylo krásné řemeslné práce trochu líto, vyslovila zaklínací formulku a železo se proměnilo v prach, jenž se letmým závanem větru zbortil.
Nevěděla přesně, kam má jít. Kostra baronesy mohla být kdekoli. Procházela zdivočelými záhony planých růží, mezi kterými sem tam prokvétaly lilie, halící svou vůní okolí do jemného oparu. Tráva prorůstala škvírami mezi časem vybělenými kameny nízké kapličky, z nitra fontány vytesané z jednoho kusu narůžovělého kamene vytékal uzounký pramínek vody.
Sevřel ji podivný pocit. Jsem tu teprve druhý den, blesklo jí hlavou. Navíc nijak nespěchala do smutných a šedivou mlhou zahalených Togreackých bažin pro arebren, což byla druhá hornina, kterou pro egeorin potřebovala.
Odložila pátrání po kobaltinech na neurčito a vrátila se do vesnice.
Uplynulo pár dnů, týdnů, měsíců… a Armelie se na okraji Läfirinu spokojeně zabydlela. Čím déle zůstávala, tím větších rozměrů nabývala její moc, pramenící z úcty a pokorného obdivu stále většího okruhu lidí. Přestože si občas mezi nimi připadala jako v houfu slepých, snažila se zapadnout mezi ně a naplňovat jejich představy, jak má "hodná" čarodějka vypadat. Léčila jejich nemocné, klohnila pro ně kouzelné lektvary a radila jim ve všem možném; ve skutečnosti se jí však jejich naivita začala brzy zajídat.
Na hledání kobaltinů ji ani moc času nezbývalo. Často přemýšlela nad tím, jak by mohla překotnou snahu vesničanů vyhovět jí ve všem využít hlavně ve svůj prospěch. Ale vyčkávala. Věděla, že kdyby neočekávaně kraj opustila nebo je začala ignorovat, její pracně budovaná pověst by se rozplynula jako pára. Moje přítomnost by je znepokojovala, snad by se vydali za králem a…, napadlo ji vždy vzápětí.
Přece jen však podcenila sdílnost lidí a jejich víru. Zprávy o ní putovaly z jednoho konce říše na druhý, každý si je trochu přikrášlil, a tak když se dostaly ke sluchu panovníka, začaly jej povážlivě znepokojovat. Vyčlenil ze své gardy zvláštní skupinku, kterou rozptýlil po celém království, aby mu o čarodějce donášeli veškeré zprávy.
Jimi přinesené zvěsti jej čím dál víc užíraly. Na západě si lidé povídali, že Armelie za noci oživuje nespravedlivě popravené zločince, mučeným tlumí bolest a mrtvým vnuká myšlenku na pomstu králi. Na východě se vyprávělo o tom, že učí děti létat, což vyvolávalo u všech děcek nezměrnou závist. Z jihu prosakovaly zprávy, že královské vojáky proměňuje ve skály, z nichž pak tvaruje bytelné tvrze a hradby v rozpětí pěti mil od místa, kde žije. V krajích na sever si špitali, že boří chrámy zasvěcené bohům Lätiferu a na jejich místo dosazuje stavby pro uctívání jí samé.
Když však ve dnech, kdy kraj, v němž žila, sužovala vedra a fatální nedostatek vody, přivolala mohutný déšť, místo toho, aby ponechala osud vesničanů v rukou jejich bohů, pohár trpělivosti krále Leona II. přetekl. Svým činem totiž dosáhla toho, co byly dosud jen nepotvrzené, i když varovné zprávy - že se snaží nahrazovat bohy. Mnoho lidí ji za spásný déšť blahořečilo a u některých docílila toho, že se jejich respekt transformoval ve vzdávání díků, které jinak náležely božstvům. Její neomalenost krále rozlítila a přikázal okamžitě ji zatknout a vsadit do vězení.
"Armelie! Armelie!"
Helanikovo volání se rozléhalo březovým hájem, čarodějku však nikde neviděl. Pobíhal z místa na místo jako zmatené zvíře. Pak ji spatřil. Dřepěla u zurčící říčky protékající lesem a omývala v plynoucím prameni podlouhlé listy.
"Armelie!" zahalekal na ni znova, přeskakujíc kameny a polámané větve.
Sedla si do trávy a otočila se směrem za jeho hlasem. Doběhl k ní a dychtivě jí oznamoval:
"Mám… mám pro tebe překvapení," vyhrkl a marně se snažil skrývat prýštící radost.
Tázavě nadzvedla obočí. Rozevřel dlaň a na ní se třpytily dva modré žíhané kamínky zbroušené do tvaru slz.
V návalu radosti chlapce objala. Vtiskl jí kobaltiny do ruky a začal jí o překot vysvětlovat, kde je našel.
Nedaleko od nich se ozval přibližující se dusot koní. Oba se začali rozhlížet, Helanik zvědavě a Armelie jen letmo, věnujíc svou pozornost dvěma modrým krystalům.
"Oni jedou k nám!" vykřikl Helanik. Královská garda, pomyslel si, co asi mohou chtít.
"Kliď se odtud, chlapče! Zmiz!" zahřměl jezdec v čele skupiny.
Armelie zvedla oči. Rychlým pohledem přelétla skupinu gardistů na vzpínajících se koních a zhodnotila své možnosti na úprk. Podcenila jsem krále, napadlo ji a tiše zaklela. Mohlo mne napadnout, že se o respekt svých poddaných nebude chtít s nikým dělit, tím méně pak s čarodějnicí, která by mohla jeho vládu ohrozit.
Kruh kolem ní se uzavíral. Vyděšený Helanik se čelem k ní obrátil zrovna v okamžiku, kdy přiložila kobaltiny ostrými hroty k očím a vtlačila je do nich. Ztuhl hrůzou, ale když v příštím momentu zvedla Armelie oči, nespatřil v nich ani stopu po dřívější oříškové barvě. Mísily se v nich všechny studené odstíny modré.
Jeden z jezdců jí svázal ruce lněným provazem a připoutal ji k sedlu zbývajícího koně, na němž nikdo nejel. Pobídli koně a za krátko zmizely mezi štíhlými stromy.
Helanik se za nimi zkoprněle díval. Nedokázal pochopit, proč čarodějku tak hrubě svázali a v poutech odvezli kdo ví kam, a nedokázal uvěřit proměně Armeliiných očí.
Nevěděla přesně, kam má jít. Kostra baronesy mohla být kdekoli. Procházela zdivočelými záhony planých růží, mezi kterými sem tam prokvétaly lilie, halící svou vůní okolí do jemného oparu. Tráva prorůstala škvírami mezi časem vybělenými kameny nízké kapličky, z nitra fontány vytesané z jednoho kusu narůžovělého kamene vytékal uzounký pramínek vody.
Sevřel ji podivný pocit. Jsem tu teprve druhý den, blesklo jí hlavou. Navíc nijak nespěchala do smutných a šedivou mlhou zahalených Togreackých bažin pro arebren, což byla druhá hornina, kterou pro egeorin potřebovala.
Odložila pátrání po kobaltinech na neurčito a vrátila se do vesnice.
Uplynulo pár dnů, týdnů, měsíců… a Armelie se na okraji Läfirinu spokojeně zabydlela. Čím déle zůstávala, tím větších rozměrů nabývala její moc, pramenící z úcty a pokorného obdivu stále většího okruhu lidí. Přestože si občas mezi nimi připadala jako v houfu slepých, snažila se zapadnout mezi ně a naplňovat jejich představy, jak má "hodná" čarodějka vypadat. Léčila jejich nemocné, klohnila pro ně kouzelné lektvary a radila jim ve všem možném; ve skutečnosti se jí však jejich naivita začala brzy zajídat.
Na hledání kobaltinů ji ani moc času nezbývalo. Často přemýšlela nad tím, jak by mohla překotnou snahu vesničanů vyhovět jí ve všem využít hlavně ve svůj prospěch. Ale vyčkávala. Věděla, že kdyby neočekávaně kraj opustila nebo je začala ignorovat, její pracně budovaná pověst by se rozplynula jako pára. Moje přítomnost by je znepokojovala, snad by se vydali za králem a…, napadlo ji vždy vzápětí.
Přece jen však podcenila sdílnost lidí a jejich víru. Zprávy o ní putovaly z jednoho konce říše na druhý, každý si je trochu přikrášlil, a tak když se dostaly ke sluchu panovníka, začaly jej povážlivě znepokojovat. Vyčlenil ze své gardy zvláštní skupinku, kterou rozptýlil po celém království, aby mu o čarodějce donášeli veškeré zprávy.
Jimi přinesené zvěsti jej čím dál víc užíraly. Na západě si lidé povídali, že Armelie za noci oživuje nespravedlivě popravené zločince, mučeným tlumí bolest a mrtvým vnuká myšlenku na pomstu králi. Na východě se vyprávělo o tom, že učí děti létat, což vyvolávalo u všech děcek nezměrnou závist. Z jihu prosakovaly zprávy, že královské vojáky proměňuje ve skály, z nichž pak tvaruje bytelné tvrze a hradby v rozpětí pěti mil od místa, kde žije. V krajích na sever si špitali, že boří chrámy zasvěcené bohům Lätiferu a na jejich místo dosazuje stavby pro uctívání jí samé.
Když však ve dnech, kdy kraj, v němž žila, sužovala vedra a fatální nedostatek vody, přivolala mohutný déšť, místo toho, aby ponechala osud vesničanů v rukou jejich bohů, pohár trpělivosti krále Leona II. přetekl. Svým činem totiž dosáhla toho, co byly dosud jen nepotvrzené, i když varovné zprávy - že se snaží nahrazovat bohy. Mnoho lidí ji za spásný déšť blahořečilo a u některých docílila toho, že se jejich respekt transformoval ve vzdávání díků, které jinak náležely božstvům. Její neomalenost krále rozlítila a přikázal okamžitě ji zatknout a vsadit do vězení.
"Armelie! Armelie!"
Helanikovo volání se rozléhalo březovým hájem, čarodějku však nikde neviděl. Pobíhal z místa na místo jako zmatené zvíře. Pak ji spatřil. Dřepěla u zurčící říčky protékající lesem a omývala v plynoucím prameni podlouhlé listy.
"Armelie!" zahalekal na ni znova, přeskakujíc kameny a polámané větve.
Sedla si do trávy a otočila se směrem za jeho hlasem. Doběhl k ní a dychtivě jí oznamoval:
"Mám… mám pro tebe překvapení," vyhrkl a marně se snažil skrývat prýštící radost.
Tázavě nadzvedla obočí. Rozevřel dlaň a na ní se třpytily dva modré žíhané kamínky zbroušené do tvaru slz.
V návalu radosti chlapce objala. Vtiskl jí kobaltiny do ruky a začal jí o překot vysvětlovat, kde je našel.
Nedaleko od nich se ozval přibližující se dusot koní. Oba se začali rozhlížet, Helanik zvědavě a Armelie jen letmo, věnujíc svou pozornost dvěma modrým krystalům.
"Oni jedou k nám!" vykřikl Helanik. Královská garda, pomyslel si, co asi mohou chtít.
"Kliď se odtud, chlapče! Zmiz!" zahřměl jezdec v čele skupiny.
Armelie zvedla oči. Rychlým pohledem přelétla skupinu gardistů na vzpínajících se koních a zhodnotila své možnosti na úprk. Podcenila jsem krále, napadlo ji a tiše zaklela. Mohlo mne napadnout, že se o respekt svých poddaných nebude chtít s nikým dělit, tím méně pak s čarodějnicí, která by mohla jeho vládu ohrozit.
Kruh kolem ní se uzavíral. Vyděšený Helanik se čelem k ní obrátil zrovna v okamžiku, kdy přiložila kobaltiny ostrými hroty k očím a vtlačila je do nich. Ztuhl hrůzou, ale když v příštím momentu zvedla Armelie oči, nespatřil v nich ani stopu po dřívější oříškové barvě. Mísily se v nich všechny studené odstíny modré.
Jeden z jezdců jí svázal ruce lněným provazem a připoutal ji k sedlu zbývajícího koně, na němž nikdo nejel. Pobídli koně a za krátko zmizely mezi štíhlými stromy.
Helanik se za nimi zkoprněle díval. Nedokázal pochopit, proč čarodějku tak hrubě svázali a v poutech odvezli kdo ví kam, a nedokázal uvěřit proměně Armeliiných očí.
líbí:-))) směju se, vidíš:-))) ! (když sem to četl, smál jsem se jako kdybych si přečetl dobrý vtip!:-))) jo, tohle se mi líbilo...