Zoufalec

Školu sem dodělal, matura je hotová, ale ta očekávaná úleva se nedostavila. Opili sme se se třídou do němoty, oslava byla skvělá. Tisíce přípitků na začatek další etapy života. Skleněný pohledy plný optimismu a naivního očekávání. Přiblblý úsměvy spolužáků a hlavně učitelů, kterým se na ten stupidní večírek vlastně vůbec nechtělo, jenže zajetý konvence sou zajetý konvence, a tak se všichni ti takzvaní profesoři, kterým sme lezli krkem dlouhý čtiři roky, rozhodli, že jeden večer je už nezabije. A tak byli všichni tam. Všichni chlastali, kantoři se tvářili, že nás všecky maj strašně rádi, a že je vlastně mrzí, že se rozutíkáme do světa. Přitom si všichni v duchu spílaj za to, že nezůstali u svých drahých poloviček. Já je tehdá prokouk. Bylo mi uplně jasný, že se za tím pohledem hraný přívětivosti skrejvaj myšlenky na to, kdy už konečně vypadnem. Všem bylo a je jedno, co s náma bude. Přetvářka.

Kromě bolehlavu druhej den na to, si jinak na nic moc nevzpomínám. A je mi to jedno, stejně není na co. Bohudík mam tu zatracenou školu za sebou. Vůbec nechápu ty lidi, co řikaj, že by se na střední nejradši vrátili. Že to byla jedna z nejhezčích etap jejich života. Kecy, podělaný kecy.

Sakra, máti mi řikala celou tu dobu, že s maturitou na gymplu se nikam nedostanu, že budu muset na vejšku. Já sem si, chytrej jak lokální rádio, samozřejmě myslel svý. Co ta stará osoba ví? Udělám maturu, pudu na pracák a tam dostanu práci hned. Ha, jak sem se šeredně sek. Na pracáku sem už půl roku a nic. Ne že by práce nebyla, ale copak sem magor, abych šel dělat práci, co ji dělaj jen naprostý ztracenci? Chci, aby někdo ocenil, že sem se čtyři roky trápil na gymplu, a že sem udělal tu pitomou maturu.

A tak teď věčně sedim doma a čumim do zdi. Ti idioti z elektrárny mi vypli elektriku, že prej neplatim nájem a takový ty věci. To se jim to povídá, chytrákům. Kde mam asi sebrat prachy na nájem a elektriku? O.K. Nájem sem eště schopnej nějak zatáhnout, ale elektriku prostě ne. Dyť já do hajzlu musim taky občas něco sníst.

Mam sice skvělou televizi, ale ta je mi k ničemu. A leze mi na nervy. Když tak sedim na svý starý, rozpadající se židli, a čumim na tu tmavou obrazovku, vidim tam sám sebe jak v zrcadle. Dlouhý, už dlouho nemytý rozcuchaný vlasy, zarostlej ksicht, nemam na holící strojek. Vidim v tom tmavym ztrcadle takovou ubohou hroudu ničeho. Špinavý nepraný věci, nejhorší na tom je, že se i cejtim. Je to hroznej smrad. Nejsem schopnej koukat na to věčně. Občas se prostě zvednu, vylezu na balkon a čumim do těch neuvěřitelnejch dálek a přemejšlim... Moc mi to nejde, z nějakýho důvodu mi to už tak nemyslí. Na posilnění ochablý mysli si někdy vytáhnu z vyplý lednice lahváče. A jak chutná. Jenže to musim mít po vejplatě, teda když mi pošlou prašulky z ÚPé. To sem pak schopnej sedět na balkoně třeba celej den a civět. Utiká to pak rychlejc, to čekání na noc. Máti, kterou sem naposled viděl asi před měsícem, mi povidala, že prej sem notor. Hovno ví. Když budu chtít, tak se chlastu ani nedotknu. Jenže mě se prostě nechce. On je člověk po tom pivku takovej mile přiblblej a to se to pak zapomíná na všechny ty starosti a nesmysly všedního světa.

Občas se mi stane, že mam takový výpadky. To si pak řikám, že přestanu hulit a začnu makat, ať je to jakákoliv práce. Že si zařídim byt a tak. Že se umeju, oholim a přestanu pít. Jenže to se ptám sám sebe, když se dycky vrátim do normálu, jestli sem byl nalitej, nebo jestli se ze mě nestává ten schyzochronik... No takovej ten idiot, co se potácí světem a najednou si myslí, že je někdo jinej.

To pak sedim, vejrám do zdi a chechtám se tomu, páč to je prostě strašně vtipný. Někdy se směju docela hlasitě, no nevim, mě to teda připadá docela potichu. Ale sousedům se nelíbí, že budim děti z poledního spánku. No a co, parchanti? Nemaj chrápat, maj běhat venku a poznávat svět... Tenhle zatracenej zavšivenej svět.

Slunce, ta žlutá optimistická potvora, už pomalu leze za hory... horizont. Skusim to teď trochu poeticky vyjádřit, tu náladu rodícího se večera. No co, nudim se, tak přemejšlim a napadlo mě, že bych moh bejt třeba básník. Ty to maj jednoduchý, básníci. Vezmou nějakej cár papíru, nějaký poleno s tuhou, seděj někde v přírodě, chlastaj absinta a hulej trávu a čekaj, až je kopne nějaká lůza... No ta ženská, co nosí inspiraci.

Tak teda poeticky. Třeba mam talent. Žlutý kolo, zabarvený do červena se potácí nad potemělým obzorem. Noc, potvora všivá, si hlasitě řiká o žezlo vlády nad chcípajícím světem. Parchanti běhaj dole pod barákem a řvou na celý sídliště. Matky je volaj domu, že bude večeře... Kašlu na to, nebaví mě to. Poezie je na hovno. Jediný, v čem bych básníky trhnul je to civění doblba a hulení travky do aleluja. Nojo, už to mam. Voni hulej, zhulej se do němoty, opijou se jak prasata a pak píšou ty svý nesmysly, kterejm stejně nikdo nerozumí. A konec konců ani oni sami, když se pak proberou z deliria a čtou to po sobě. Kdo ví, třeba ani kolikrát nevěděj, že to napsali oni.

Ne, básník nebudu. Tim bych stejně kulový vydělal. Dneska lidi nečtou básničky, ale pornočasopisy a jiný ty různý zajmavý věci.

Já tady přemejšlim a plácám nesmysly a málem bych zapoměl, že je večer. To bych si neodpustil, zapomenout se sebrat a vyrazit do noci. Najít si někde nějakou hospůdku, kde nechtěj za pivo víc jak třináct korun a tam si sedět a povidat si se všema těma pulitrama. Kamarády vlastně už ani nemam. Nevim, z nějakýho důvodu se přestali ozejvat. Asi nemaj čas, nebo co. Ale dneska se musim ještě mrknout do hospody, kam sem chodil dřív, jestli tam nezastihnu pár známejch. Potřeboval bych založit. Šrajtofle zeje skoro prázdnotou. Voni věděj, že jim to vrátim, ale dycky maj u toho pučování hubu plnou všemožnejch keců. No co, nějak ty jejich rádoby inteligentní a uvědomělý žvásty překousnu, hlavně aby zvonily mince. Ted mě tak napadá, že je venku asi docela zima, když je tam ten sníh. Budu muset mrknout do svý rozpadlý skříně, jestli tam nenajdu nějakej teplejší vohoz. Nemusí to bejt žádnej kabát, hlavně abych nějak zvlád cestu do hospody. Zpátky domu to pak pude sice pomalejc, páč ta cesta bude delší, ale zas mě bude hřát chlast. Nevim proč, ale dycky, když si náhodou vzpomenu na to, jak sem šel domu, mam pocit, že ta cesta byla nějak delší. Hlavně přibylo zatáček a kopců.

Mam štěstí. Ve skříni se na ramínku houpe stará bunda, co ji nosil ještě prafotr. No nikdy bych neřek, že ji budu potřebovat, ale teď se hodí. Pěkně si rozsvítim v předsíni světlo... no světlo, je to baterka, co sem ji přivázal za takovej pochybnej provázek k háčku na stropě... abych si viděl na to, až si budu zavazovat kaničky u bot. Někdy si řikám, že to musel bejt pěknej magor, co vymyslel boty na kaničky, páč to trvá strašně dlouho, než se to jednomu povede zavázat. A navic... já boty v prostatě ani nepotřebuju. Stejně mam děravý fusekle, tak to výde na stejno. Ale abych nepohoršoval lidi v knajpě, tak je na sebe vezmu, žejo. To si tu půlhodinovou práci s těma kaničkama práci prostě dám. Navíc mam pocit, že bych dneska měl bejt vyjímečně milej... Myslim, že dneska je nějakej zvláštní den, Velikonoce, nebo tak něco...

Vypnul sem baterku, zabouch dveře, zamknul je- kdyby mě někdo chtěl vyčorovat- a seběh schody až dolu k hlavnímu vchodu. Nevim, no... Vejtah nesmim používat, protože si prej sousedi stěžujou, že to tam po mě trašně smrdí... Chápu, ale dneska bych ten vejtah skoro moh použít, protože sem doma pod postelí vyhrabal celkem čistý triko, kalhoty a dokonce voňavku... Hm, těžko říct, kde se tam vzala... Ale teď už určitě nesmrdim. No ale nechci sousedy nervovat, tak ten vejtah radši nechám plavat. Otevřel sem dveře a dostal sem takovýho lepáka od zimního větru, až se mi rozklepaly kolena. Tyvole... to bude dlouhá a nepříjemná štreka.

Vatáh sem si límec bundy co nejvíc ke krku a s rukama v děravých kapsách sem vyrazil do svý bejvalý domovský hospody. Trvala ta cesta docela dlouho. Ještě k tomu nějakej tatar zařídil, aby sněžilo. Jinak ta cesta byla docela normální. Jediný, co mi přišlo docela divný bylo, že sem nepotkal moc lidí. Žádný baby, co by se smály a ohrnovyla nade mnou nos, žádný týpci s výhružnejma pohledama. Nic. Ticho po pěšině. Jedna žencká mi dokonce dala do ruky rohlík. Já teda nevim proč, ale co, hodí se...

No a konečně sem dorazil do tý hospody. A trošku sem se zarazil, protože bylo zavřeno... Že prej se otevírá až v deset. To bylo napsaný na tom papíře, co byl strčenej za sklem, co je za mřížema. Sakra, co mam teď dělat? Nojo, mrznout se mi nechce. Tak skočim na jedno pivko do hospody, co je pár kroků odsud. Pech. Mam prostě neskutečnej pech. Ta je taky zavřená. Tam otevíraj dokonce až v jedenáct. Co se ksakru děje? Ha... Zahlíd sem nějakýho týpka.

Byl to takovej tmavší týpek. Netvářil se zrovna kamarádsky, když sem se ho ptal, proč sou všecky knajpy dneska zavřený. Za cigáro mi řek, že sou vánoce...

Vánoce. Já věděl, že je dneska nějakej vyjímečnej tág. Ale vánoce, to mě nenapadlo. No to mi asi nezbyde nic jinýho, než se obětovat a proflákat svůj drahocenej čas v mrazu před zavřenou hospodou...

Hodinky nemam, musel sem je prodat, abych měl na pivo, ale kousek vocať je radnice, takže aspoň vidim, že budu mrznout už jenom dvě hodiny a pak sem přídou lidi. Ještě hodinu a padesátsedum minut... Je mi celkem kosa... tak dělám dřepy, potřebuju čurat... skočil sem za roh a tam se vyprázdnil. Musel sem čurat dlouho, aspoň sem měl ten pocit. Kouk sem na obrovský hodiny a... už jenom hodinu a padesátpět minut...

Do hajzlu. Jak dlouho eště? No co, aspoň mam čas na přemejšlení... Teď mě napadá, že sem zapoměl doma poklidit. Když sou totiž ty vánoce, mohla by se nějaká holka zbourat do němoty a já bych si jí moh odvýst domu. Teda je mi jasný, že by se ráno asi docela divila, ale co. Teď je večer a ráno je daleko. Kašli na ráno, užívej momenta.

Ňák sem si odtrpěl ty dvě hodiny mrznutí a pak konečně přijela taková celkem luxusní kára, ze ktetrý vylez majitel hospody se svojí drahou polovičkou. Pozdravili mě. Známe se, ale už sme se z nějakýho důvodu dlouho neviděli. Nekoukali na mě zrovna přátelsky, ale když sem šel za nima, vlez do vyhřátý hospody a sed si ke stolu, neřekli nic. Natočili mi pivo, teda až po tom, co se přesvědšili, že na něj mam, a nechali mě bejt.

Nevim jak dlouho sem tam tak oxidoval beze slova, ale po nějaký době se začali do hospody hrnout mý starý známý. Takový ksichty plný pohody. Sakra, kde berou tu pohodu. Dyť život je svině a ne pohoda. Všichni si sedali všude, jen ne k mýmu stolu. No co, stejně bych si s nima neměl moc co říct. Naposled, když sem s nima mluvil, byli všichni chytrý jak rádia a já jim rozuměl ani ne půlku z toho, co povidali.

Nakonec si ale některý individua museli sednout k mýmu stolu, protože jinde už nebyl plac. Tak se tam spolu všichni bavili a já tam seděl jak veřejně trpěnej nepřítel a chlemtal sem svý pivo. Někde sem v sobě hledal odvahu vstát a vyrazit k protějšímu stolu, abych pozdravil bejvalýho nejlepšího kámoše a zeptal se ho, jestli by neměl nějaký chechtáky na pučení. Sbíral sem ji docela dlouho tu odvahu. Ale nakonec sem ji sebral a zved se. Dopotácel sem se k tomu protějšímu stolu, na půl huby pozdravil a zeptal se ho. Na co že prej to chci. Na pivo, na co jinýho. Nevim, podival se na mě takovym divnym pohledem. Ale nakonec zalovil v kapse, ulovil peněženku a vyhrabal z ní kilo. Dal mi ho do ruky a řikal, že to mam k vánocům, že mu to nemusim vracet. Když se teda co nejdřiv vytratim. Nevim proč, najednou se mi chtělo zvracet. Zbalil sem ten zelenej papirek, co si za něj člověk může koupit startky a pět piv, když má štěstí, a vypad sem z toho příšernýho místa. Takovejch nenávistnejch pohledů... Ani nevim proč.

Tak a teď můžu jít do tý hospody, kde maj točený za dvanáct drobnejch. Přestalo sněžit. Tma, všude tma, co jí ruší jen to protivný světlo špinavejch lamp. Bezstarostně si to courám svým nejistým krokem ke svýmu cíli a už sem skoro tam, když za sebou slyšim kroky. Jak ten sníh křupe pod váhou nějakýho těla. Má ten chlápek ale na spěch... Strašně mě zabolela palice. Padám k matičce zemi a ležim na zádech. Nemůžu se hejbat. Nemůžu ani volat o pomoc. A ani bych to asi nezkoušel. Kdo by mně chodil pomáhat. Ztracenci, co se jeho vychrtlý tělo válí ve sněhu pod dozorem několika hajzlů s nožema v rukách. Prohrabali mi kapsy a našli jen to kilo a pár drobnejch. Každej z nich si do mě minimálně jednou kop a pak se ztratili v šeru vánoční noci.

S námahou sem se zved. Všecko mě bolí a asi mam zmrvenou ruku. Nevim, co mam dělat, tak pokračuju kulhavym krokem v cestě do tý knajpy, kde maj to pivo za těch 12 korun. Svítí se tam, sou tam lidi a chlastaj. Všichni spokojený. Váhavě sem se došoural až dovnitř. Na otázku, esli mam prachy na pivo sem se strašnou bolestí namáhavě zavrtěl hlavou. Tak prej mam vypadnout. A já, že potřebuju pomoct, že mě zbyli a že mi ukradli to kilo, co sem dostal k vánocům od jednoho bejvalýho kamaráda. Ne, vypadni prej. Nevim co mam dělat, ale nechci eště jednou dostat po hubě a tak se radši otáčim a du pryč.

Kurva! Co teď? Kam teď. Domu, kašlu na tenhle zajebanej svět. Du domu, nemam chuť na nic. Všechno mi leze krkem. Trhá mi to žíly, tenhle proklatej život.

Nějak sem se se strašnejma bolestma doplazil domu. Celou dobu sem se schovával ve stínech, aby mi ještě někdo náhodou nechtěl k vánocům namlátit. Povedlo se, nikdo si mě nevšim.

Vlez sem do vejtahu, vyjel do svýho třetího patra, odemk byt, vlez dovnitř a zabouch za sebou dveře. V lednici sem si vyzved předposledního lahváče, v obyváku si sed před svý tmavý zrcadlo a chlastal sem. Čuměl sem na tu hromádku neštěstí, co se zrcadlila v tmavý obrazovce tý zajebaný bedny. Vůbec se mi nechtělo věřit, že to co tam sedí je teprv dvacettři roků starý kuře, co si zmrvilo život. Po tváři mi tečou slzy sebelítosti a vzteku. Dochlemtal sem lahev a došmajdal si do kuchyně pro poslední flašku. Se zasyščením sem ji otevřel a napil se. I přes tu zatracenou kosu tam venku sem si šel sednout na balkon. Nějak sem prostě měl chuť koukat na to, jak ty bílý vločky padaj k bílý zemi a tam se ztrácej v milionech ostatních vloček. Samotáři, co po dlouhým volným pádu končej mezi kamarádama. Taky bych chtěl... skončit mezi kamarádama. Už padám dost dlouho, myslim. Ach, kašlat na to. Seš nemehlo, sám sis to všecko zvoral, sám se s tim vyrovnej. Seš zbabělec, kterej někde ztratil víru v sebe sama.

Světlo lampy, co září do krásné noci se mi kýve před očima. Vločky padají k zemi, tak klidně, tak beze strachu a tiše. Je ticho. Krásné ticho. Nic ho neruší. Nic necítím. Jen nemůžu dýchat... A houpu se. Houpu se na špagátě, co jsem si ho v naprosto podnapilém stavu uvázal kolem krku a pak... pak jsem se rozletěl jak vločka k zemi, mezi přátele. To ticho... Překrásné ticho a klid, mír. Žádný strach, uvolnění, sním?