NETYPICKÝ BASKETBAL

Místní sídlištní organizátor všeho možného i nemožného pan Bělásek jednoho sobotního dne zorganizoval basketbalové utkaní ve školní tělocvičně. Já o tom věděl a za včas i důkladně jsem se na zápas připravil. Po několik dní jsem sledoval basketbalová utkání v televizi a přitom se snažil napodobovat hráče. Driblování míčem nejen o podlahu mělo za následek poničení mého nábytku, ale i časté návštěvy naštvaných sousedů. Zvláště pan Telka, který bydlel v bytě pode mnou si stěžoval, že mu padá ze stropu omítka a také lustr
  Do školy jsem měl problém vstoupit kvůli přivázaným chůdám na nohách, protože mou snahou bylo být co největší, což jak jsem pochopil je v košíkové výhoda. Nakonec mě několik ochotných sousedů doneslo v poloze ležmo přímo až do tělocvičny. Tam se okamžitě pozornost všech soustředila na mne.
„Snad takhle nechcete hrát!?“ zeptal se mne užasle pan Bělásek, který si přede mnou postavil židli, na niž si stoupl.
„Být vysoký v basketbalu je výhoda,“ odpověděl jsem mu.
„No, jste nějak až moc vysoký. Mohl by jste šacovat letící letadla.“
„Vážně? To mne nenapadlo.“
 Utkání začalo zanedlouho. Správcová Blažková a pár manželek hráčů si hrálo na mažoretky a roztleskávačky zároveň. Díky linoucí se diskotékové hudbě však mnozí zapomněli, kde jsou a brzo to v tělocvičně vypadalo, jak na tanečním parketu. I pohyby hráčů spíše připomínaly tanec. Já jsem ze začátku nevěděl s kým a proti komu hraji. Také mne znervózňovalo, že každou chvíli jsem se praštil hlavou o zavěšené kruhy. Též mi vadilo, že mi někdo pořád podrážel chůdy a já jsem se kácel na podlahu tělocvičny. V průběhu hry jsem konečně zjistil s kým hraji a to podle nahrávek míče, i když jsem si připadal jako při vybíjené. Protože co nahrávka, to úder míčem a pád.
  Notně potlučen jsem se rozhodl zbavit chůd a zapojit  se do hry na svých vlastních nohách. A už se mi hrálo lépe. Po valné hromadě vzniklé uprostřed tělocvičny jsem se zmocnil míče. Driblování s míčem mi šlo, ale jen do té doby než mne míč zasáhl opakovaně hlavy. Pan Bezoušek asi protihráč, šel do hladičkého souboje. Oběma se nám před očima zabřesklo. Pan Bělásek začal zuřivě pískat i řvát zároveň. To však neměl dělat, protože mu píšťalka zmizela v ústech. Za písklavých zvuků a s pobledlou tváří proskočil pootevřeným oknem z tělocvičny ven. Pak už basketbal připomínal i jiné sporty.
  Avšak snaha o trefení koše míčem stále přetrvávala. Mnohým však bylo jedno jakým způsobem míč do koše dopraví. V souboji několika hráčů pod košem, který připomínal řecko římský zápas jsem se dostal k míči. Podařilo se mi i s ním vyskočit do výšky, ale k mému překvapení jsem se ocitl zaražen v otvoru koše. Marné pokusy o mé vyproštění ukončil pan Metráček, který celý koš i se mnou urval. Hrálo se však dále, ale jen do té doby než pan Metráček prokopl míč.
„Přátele! Nezoufejte! Mám sebou intuitivně míč!“ zvolal jsem při vytahování míče z batohu, kterým jsem trénoval doma. A hned jsem počal driblovat. Přitom jsem si uvědomil, že se jedná o velký hopík, který vynalezl pan Pokustón. Vzápětí se tělocvičnou míhala žíznivá čára. Snaha některých hráčů jej zachytit byla marná. Poté nastal úprk všech z tělocvičny. Byl jsem venku mezi prvními. Na některých bylo vidět, že je hopikový míč zasáhl. Bylo mi jasné, že bych se měl diskrétně vzdálit. Ale někteří se rozkřičeli a za chvíli jsem byl před nimi na útěku.