Bludištěm k rozkoši

BLUDIŠTĚM K ROZKOŠI

       Od temného dávnověku, nám prezentovaného do podoby bažinatého prvohorního devonu, přes údobí nám známých dějin až do současných dní jednadvacátého století (a bůhví jak dlouho po nás ještě) se na planetě Zemi oddávají milostným hrátkám tvorové tak častí a všeobecně známí, že je až paradoxní, jak málo toho o jejich životě, a to nejen o tom intimním, víme.

      Skryti před našimi zraky, v místech tak malých a úzkých až se člověku ani nechce věřit, že právě je si mohli vybrat pro své prostopášné zvrhlosti. Vlhké skuliny, protemnělé rohy plné prachu, nečistot a jiného organického odpadu jim slouží k ukájení pudů tak nízkých, jaké je jejich postavení v systému hmyzu.

       Řeč je o podtřídě bezkřídlého hmyzu tkz. šupinuškách (Thysanura) – primitivních patrně nejstarších zástupcích v obrovské hmyzí říši. Že vám to nic neříká? Ale kdeže! Šupinušky zná přece každý, kdekdo je už viděl, dokonce měl i tu možnost je zašlápnout.

      Jsou všude. Můžeme si myslet, že tomu tak není, ale mýlíte se. Můžete doma uklízet, smýčit, pucovat, vysávat, cídit, vymetat, čistit celé měsíce, ovšem dokud nebudete místo Cillitu leštit koupelnu desinsekčním aerosolem Detmol Cap budou ve spárách mezi kachličkami souložit desítky stříbřitých tělíček námahou zpocených až na štět posledního článku. Právě teď, když čtete tento článek, kvanta šupinušek berou útokem vaši toaletu, libují si v prachu na skříních, pod nimi ba i v nich. Obrovitánské rodiny těchto malých členovců právě teď sedí ve vaší knihovně a pochutnávají si na tiskařském lepu, takže se může brzo rozloučit s posledním vydáním Harryho Pottera. Ten talíř na kterém vám leží šťavnatý vídeňský řízek s mírně rozvařeným bramborem a o kterém si naivně myslíte, že je z hygienického hlediska stoprocentně sterilní, byl v době, kdy ještě ležel mezi jemu podobnými v kuchyňské lince, dějištěm orgastických perverzit. Kroutíte hlavou? Pročpak? Teď, když sedíte před monitorem v kancelářském křesle, vám pod nohama šmejdí tucty věčně hladových šestinohých. Pomalu rozežírají koberec pod vámi, aniž byste proti tomu mohli jakkoliv protestovat. A co víc! Buďte si jisti, že i ta křemíková mašina před vámi je domovem tohoto hmyzu. Přes den v kobercích, v noci v peřinách – není nic lahodnějšího než pravé husí peří. Jaký je to pocit, když zjistíte, že v posteli s vámi spí vyjma manželky stovka nečistých nechtěných milenek? Hemží se v duchnách, zalézají pod polštář, lechtají vás po těle… Brrr. Horší můžou být snad jen štěnice.

         Hrůzou se v noci probudíte, abyste zaslechli pouhé šustění z míst, kde máte WC. Rozsvítíte světlo a malá tělíčka se rozprchnou do spár ve zdech. Taky se vám rozsvítilo? Správně. Jsou to rybenky. Přesněji rybenka domácí (Lepisma saccharina). Stříbrná, slzičkovitého tvaru, s dvěma tykadélky a třemi štěty. Jedna z prvních tvorů, který opustil prvohorní moře a odvážil se na souš a nyní žijící skoro v každém lidském příbytku. Ač je to neuvěřitelné jeden jedinec se může dožít věku až čtyř let. Představte si, kolik potomků za tu dobu může zplodit. Stovky tisíc? Miliony? Kdoví!

         Z částeček prachu samečkové rybenek tkají dlouhá vlákna, z kterých během vlahých nocí po vzoru bájného Daidala staví monstrózní labyrinty s mnoha uličkami obehnanými vysokými zdmi z našich nečistot. Bludiště na jehož konci je čeká smyslná odměna v podobě nakladení spermatických buněk. Pak už jen zbývá vymotat se ven z labyrintu, což pro ně, jakožto vynikající stavitele, není problém. Nyní jen stačí čekat  a čekat než bludiště objeví vdavekchtivá samice. A věřte, že v takovém množství jedinců to pro ni není žádný oříšek. Intuitivně proběhne okázalým bludištěm k samičím spermatoforům. Konečná rozkoš, která prochází všemi vzdušnicemi jejího těla v okamžiku, když jsou vajíčka oplodňovaná samčím semenem, je pro ni tak zadostiučiněním. Veškerou energii, kterou věnovala nalezení cesty bludištěm, přeměnila v chvíle slasti a požitku během splynutí jejich pohlavních buněk. Vzrušením kmitá tykadly, když již oplozená vajíčka klade do vláknité velestavby. Štěty se vlní, články se třou o sebe a praskají pod vlivem prohýbajícího se tělíčka v bouřlivém vyvrcholení.

        Kdyby ten tvoreček měl hlasivky, vyluzovaly by se z nich slastné hromové vzdechy řádně ukojené samice. Díkybohu, že je nemá, neboť právě v tomhle okamžiku by se, tam kde nyní sedíte, ozýval takový řev, za který by se nemusely stydět ani ty nejvysloužilejší společnice z růžových domů.

        Věřím, že některé z vás, představa blažených vzdechů v pokoji láká, ale copak vám nestačí jenom ta hrůzná představa, že si to kolem vás skoro každý rozdává a vy tu jen tak nečině sedíte a čtete nějaký hloupý článek?!