Pampeliška

Pampeliška

Stále ještě duše plná naděje

v  bláhové to touze po štěstí,

když její srdce se vroucně zachvěje

uprostřed života rozcestí.

V teskné tísni po jarním vání,

po dávných, sladkých láskách, po mládí,

po něžném, vřelém milování,

po střeštěné dívce co dovádí.

Pampeliška co žlutě kvetla,

pomalu se mění v bílé chmýří,

ztratila již jasného světla

a pozvolna do odkvětu míří.

Čas vepsal na tvář vrásek pár,

jas v očích stále zůstává

a ještě v ženě vroucí žár,

však tělo její dozrává.

Jednou stařenka hlavu skloní,

bílé padáčky se rozletí po kraji

zjara zas pampelišky voní

a radost našim milým dětem dávají.