Moje

Měla jsem v sobě hrozně moc pocitů a myšlenek, které jsem ze sebe potřebovala dostat. Tenhle můj duševní výlev není určen nikomu konkrétnímu, i když v něm jsou použita konkrétní postavy, místa, děje a pocity. Nikomu se nebudu zpovídat z toho, co je tu zaznamenáno. Je čistě moje osobní myšlenková asociace. Až si to bude někdo číst (jestli vůbec někdo), ať se nad tím zkusí zamyslet. Některé věci nejsou tak složité. Jinak … co dodat? Není to nic světoborného, ale mě se to líbí. A to je důležitý. Tak pevné nervy a díky všem, kdo se se mnou o těch „pár řádek“ podělí. :o)

 

Motto, jenž ani není mottem.

 

Dbej o své myšlenky, protože se z nich stanou slova.

Dbej o svá slova protože se z nich stanou činy.

Dbej o své činy, protože se z nich stanou zvyky.

Dbej o své zvyky, protože se stanou Tvých charakterem.

Dbej o svůj charakter, protože se stane Tvým osudem.

 

17/02/2004 kolem 15:00 p. m.

 

Podtitul :: Zkusím sladkost všech svých světů vepsat krátce v dlouhou větu. Jen si to zkus říct, Ty chytrá … :o)

 

Počkej. Dej mi ten hřebíček. Zacpu jím škvíru v okně, kterou mi sem lezou mravenci. Potvůrky. Vždycky si najdou cestičku, když začíná jaro. Jednou mi vlezli do kapsy, kde jsem měla kostku cukru pro koně. Seděl na ní celý mravenčí houf a pochutnával si. Závidím jim, že se dostanou skoro všude.

Kokos … malé částečky kokosu se vznáší na hladině horkého čaje a hledí na mě smutnýma očima. Tu a tam bublinka, vyplave napovrch a sotva se podívá do mé tváře - zmizí. Jakoby se mě bála.

A tam, kdesi mezi větvemi našeho jalovce sedí kos. A sleduje mě po očku, i když ví, že mu neublížím. Jenom se potřebuje neustále ujišťovat, že se může v klidu pást na drobných modrých bobulkách, které tu rostou jen a jen pro něho. Když jsem byla malá, pozorovala jsem ptačí trus. Hned jsem věděla, že plody našeho jalovce ptákům chutnají. (Já vím, že to není jalovec, ale túje. To je teď ale úplně jedno). -

Staré mapy … proužek světla, v němž si hrají kousky prachu na schovávanou. Přesně v pět hodin odpoledne. Někdy vstane i kolem sedmé, když se chodí táta dozvídat, co se stalo ve světě. Hlídá. Moudrost pokoje, ve kterém je tolik zamčených myšlenek. A vůně starého dřeva. … vystrčím nosík zpod peřiny a jsem naštvaná, že mě zase někdo budí.

Veverka. Veveřice jedna. Jsou přesné jako Slunce. Lítají jich tu spousty a hrozně dupou po střeše. Kuk. Jedna zrzečka se postavila na zadní a odvážila se nahlédnout dovnitř. A už je ta tam. Dneska bylo krásně. Určitě si budou stavět hnízda. Tahají větvičky po celé zahradě a mrštně s nimi balancují na větvích borovice.

Čaje ubývá.

A čas se krátí.

Měla bych se učit literaturu … tak ráda se učím …a tak mě nebaví, když je toho moc …

A těch šišek, kolik těch tady je. Jakoby ta moudrá borovice, která střeží světlo i stín mého života, jakoby byla nevyčerpatelnou studnicí šišek. Jsou všude. Dá se jen čekat, kdo z nás o nějakou kdy zakopne. A místo aby zaklel se zasměje. Vždyť šišky jsou tak sladké.

Několik run se mi rozuteklo po koberci. Není jednoduché je najít. Dokáží se dokonale maskovat.

Svádím staré severské znaky zpátky. Hraju s nimi na honěnou …

Usněte v knihovně. Usněte tak, jako to dělávají psi. Bdělí ve svém spánku.

Čaj došel.

Vypit jest.

Kámen leží přede mnou na stole a vypráví o všech myšlenkách, které stačil otec vepsat v papír, i o těch, které ještě nosí v hlavě. Zvědavost mne neopouští v otázce - co budeme dělat se všemi těmi novinami, které jsou dole ve sklepě … známky, poznámky, papíry, satiry … je toho (zase) moc. Do ohně s tím. Ale to by si k tomu musel nejdřív někdo sednout a všechno pečlivě, co nejpečlivěji, roztřídit. To čeká na mne, až tu budu s miminkem. Mezi těmi něžnými hladovými výkřiky budu ponořena do sklepních kouzel a budu žasnout nad tím, co objevím. Jsem si jista.

Miluji Tě, neodcházej. Ještě je moc, moc brzy.

Taje Borovského.

Ohýbám si list v knize, nechtěně, protože je tu málo místa. Nesnáším moc prostoru. Ale potřebuji ten svůj, kterým vládnu a ve kterém se - přiznávám - občas ztrácím. Třeba když zlé dobrým splácím.

Protáhla jsem se jak koťátko. Sním o Tobě, ..... . Snad vrátíš se mi, zakrátko. Ze svých toulek po světě. Usmíváš se na mě. Já to cítím. Je mi s tebou tak hezky. Chci, abys byl šťastný. Je to moje přání. Jsi první člověk, se kterým zapomínám na svoji lásku, jen kvůli té Tvojí.

Těším se na Tebe jak dítě na seník a zápalky.

Jsi pro mě jako krev pro upíra.

Vždycky jsem si přála být upírem. Když mi bylo devět. Ted´ je mi o 3287 dní více a jsem ráda, že jsem člověk, i když s jinou podstatou. Trochu jinou. Jako upír bych k Tobě byla ještě větší sobec, než jsem nyní.  

Jen blázen by si sypal kokos do irského čaje. A to já jsem. Když on vůbec nechce klesat ke dnu. Takhle se za chvíli zadávím.

Táta dal letos mamíškovi k Vánocům chňapku. Zelenou. Se sněhulákem a docela maličkými srdíčky. Přece vím, že jí má rád. A k narozeninám jí sobě pořídil tygra.

„Týgr, týgr, týgr z Indie, konce týdne se nedožije.“

A taky že ne. Táta už v něm spí. Alespoň, že je mu teplo. Pod tou dekou s třásněmi jsme vždycky schované my.

Mozaika života. Mezi radostmi a pláčem ukrytým (vlastně teď spíše smíchu podobá se) jsem se zahleděla na hladinu. Je klidná. Pod světlem lampy si hrají kokosové částečky - mezi nimi bublinky - mladá generace - a drobounká kolečka oleje - na nehybnost. Jsou mastné. Obtiskla jsem jejich stopu do knihy. Co to děláš? Proč to ničíš? Ále, vždyť jsou to jenom skripta. A ještě k tomu pěkně odbytá. Ne formou. Ta mě těší, místy i. Dneska už tiskaři pořádně nevědí, co je to kvalitní kniha, majíc vydržet generace.

Kokosy všech zemí, spojte se!

Dávám bolševikovi rok, maximálně dva. No, komunisté nás vedli čtyřicet let do prdele, pan Vladimír Iljič Špidla to bere zkratkou.

Ne ne, žádné politické rozbory. Já mám nejradši politiku své duše. U té mám alespoň jistotu, že mě nikdy nezklame. Tudíž bych s ní mohla vystoupit na světlo boží jakožto s programem nějaké nové neexistující politické strany.

To by byla krásná vláda, taková hrozně usměvavá především. Nebo spíše vysmátá.

To bude tim, že se tady lidi málo smějou. Lež a zrada je zlej jazyk. Blbej a složitej. Nikdo neumí říct co chtěl. Co by chtěl, co by chtěl.

Když tak na Tebe vzpomínám, Ely. „Není zapotřebí, aby kritik to, co posuzuje, sám lépe napsati dovedl.“, jak řekl mistr Borovský. Já vím. Jsem to trošku vsunula do úzké škvíry. „Ještě dodati musím, že jest napsati dobrou kritiku mnohem těžší a obtížnější práce, než mnohý jiný literární článek … .“ Dosti Karla bylo již. Vždyť když nechceš, tak nepiš. Moc krkolomné, jako bych to slyšela.

Již stěkají kosáci. To je úžas, jenž zračí se v těch tónech nadcházejícího večera. I když vlastně chtějí upozornit na vyhlížející nebezpečí z úkrytu (většinou v podobě kočky, či jiné šelmy, která žije v našich (!) lesích), přesto je zvukem klidu a pohody. A jara. Léta. Teplých období.  I když si teplo letos již dovolilo zkusit menší návštěvu (v lednu bylo jako ve třetím měsíci (vlastně v pátém, řídím - li se podle Keltů), tak nezůstalo na tak dlouho, aby si vysloužilo kosí štěkot. Ha.

A na konci týdne, toho, který minul, zpívali. Mamí to slyšela. Když jsem si chtěla jít taky poslechnout - nepovedlo se, protože jsem se přerazila o stoličku nastraženou u psacího stolu právě za tímto účelem :o) Místo toho, aby jí spravil, spraví radši moji nohu.

Navraťme se k venkovu.

Čaje zbývá polovic a z literatury toho vím zas o něco víc. Moje husy … nekonečné ukotvení a další vzlet mojí inspirace. Už je tma. A mě tu bylo tak hezky za světla. Dnes výjimečně.

Vrzly dveře s prásknutím a bylo slyšet charakteristické položení klíčů. Nelze si splést příchod jednotlivých částí mé rodiny domů. Je stejné a přeci jiné. Za ta léta už mám praxi.

Zbytečky kokosu zůstaly na okraji. Měla bych uhasit jejich žízeň novým čajem.

Tužka. Když jsem byla malá, hrozně ráda jsem je okusovala. Radši jsem ale měla nehty.

Proč vždycky začátkem každého roku musí umřít tolik skvělých lidí ?! Bůh je vážně nespravedlivým Bohem. Petr Pan na Hrad.

Kokosy na stěně hrnečku uschly již. Teď mohou být svlaženy jedině mými slzami. Ale nevím, jak, a jestli by se jim to líbilo. Už pro svou sladkou podstatu. Nenávidím smrt. Nikdy jsem se jí nebála, ale teď ji

NENÁVIDÍM !!!

Nenávidím, ale musím se s ní vyrovnat. I s těmi slanými kapkami, stékajícími po tvářích.

Čaje zbylo jen na dně a kokos svědí mne na rtech … vlastně hladí, i když teď bych přijala spíš letmých Tvých polibků pár. Tvých, ne Tvých. Už nechci lásku bez lásky. Jen nezávazně … a to je zase riskantní. Stýská se mi. Po perleti.

Čaj studí a vzpomínky budí. Ach já bych si tak přála prohánět se po anglických stezkách času na koni. Ve vůni zvonků spočinout a nechat unášet se polním větrem.

Tenkrát v poli … ne, to sem nepatří již. Au, zabolela jsem.

Čaj za olivy vyměním. Chtěla jsem ochutnat jejich pohlazení, temnotu, která mne vzrušuje.

Najednou začal padat sníh. Padá jim kalamita. A nám padá sníh. (Werich).

Hebké doteky citrónových tónů, jenom těžko dá se věřit tomu, že po Tobě zatoužila jsem. Další můj malý hřích, v hodinách večerních …

Čaj dopit. A je 22:24. Stejného dne, jiného času. A jediná otázka vznáší se nade mnou :: Nevím, či nevím víc? Toť otázka.

Sladké hříchy ochutnals? To nevím. Jak chutnají? Tak ráda bych je okusila.

Přichází večer, vlastně už noc je tady … vožralej cirkus … sladký myšlenky, nebo dotyky, trochu si pohrát …

Jo, vlastně ano, tak tohle byly volné asociace mé, které moje ani nejsou. Ale líbí se mi. Chtěla bych se milovat v peří … v modrém peří. V takovém, co září do noci … tyrane, proč na Tebe myslím, přeci nedopadnu jako - sestra? Miluji ji. Ale nikdy. To nejde. Tím jiný měl by být.

„Tak jsem najednou dychtivě zatoužila po Tvých slovech ... jo, teď se zeptáš "jenom po slovech?"
Odpusť ... už zase se omlouvám. Já jsem strašná ... prokletá, tak trochu.

„ Jenom po slovech :-))  Prokletá? To nejsi, jsi skvělá :-)) Je to tak zvláštní pocit.

Usadit se do židle, v pozadí bude přítmí, červeně se smějící, plačící. Ty mě usadíš do židle. Jemně se dotkneš mých ňader a prudce mě usadíš do židle. Budu mít černé šaty, v černé jsem vždycky tak trochu - trochu? - divoká, divočejší … vložíš mi cigaretu do úst a zapálíš. Moji lásku, nebo cigaretu? Láskou bych to nenazývala, cit je to. Ten je tu pořád. Jenom ho definovat, přesněji. Nevím. Vím. Ale až za chvíli.

All you need is love. Zchladil bys mou vášeň kapkou zeleného vína? Ach, ti ssuurreeaalliissttéé. Nechci víno.

Moje láska, skrytá v horách. V horách? Už zase? Nebylo to tu už jednou? Ty vzpomínky ve vlaku? Zase černá? A Slunce? Dost již bylo otazníků. *Slunce. Je jedním z mých přivlastněných  elementů.* A tehdy zářilo překrásně. Podařilo se mi zapomínat. I když se to nikdy nestalo. 136 pohádek bylo napsáno o hloupém Honzovi. Vysvobodí i můj Honza princeznu, až se vrátí z dálky? Měl by. Problém je v tom, že tohle není pohádka, ale realita.

V koutě hoří cigareta, dohořela i ta věta, která zmohla cigaretu i tu smutnou větu.

Mramorovou bábovku a milování za stovku. Sledujete, jak se změnily moje duševní stavy od tří hodin … ? Ach jo. Nemám se na co těšit. Kde jsme to skončili? Milovat se v modrém peří? Pořád si přeju.

Došel mi kokos a kdo ví, kdy přijde další.

Tak, byla to jenom touha. Člověk nemůže ničemu věřit. Těším se na Tebe. Až se vrátíš. A Ty? Zatoužila jsem po Tobě. A čím silnější to bylo … tím bolestivější a tím nezopakovatelnější. To jsem celá já.

Toužím …

Alespoň, že máš mě rád. Teď už bychom měli ale oba spát.

A pořád toužím. Já si pokoj nedám. Toužím totiž celý život. Viléme, Hynku, Jarmilo !

Mýtus o vodě, jenž pohřbila břehy. Všechno. Ne, tohle se mi nelíbí. Měla bych už být v pelíšku. Usnu hned, jak zavřu oči. Slíbila jsem, že půjdu brzy spát. Zase to nevyšlo. Jsem zvědavá, jak moc budu zítra unavená. Co vím jistě je to, že se mi po Tobě bude zítra strašně stýskat.

A Ty … to víš, že máš mou přízeň. Ale nechtěj nic víc.

„Ses naštvala?“
“Tak co chceš slyšet? I love you, forever?“- já jsem Tě prosila, abys po mě nechtěl víc. Copak tohle se dá?

Zatímco se smiřuji se smrtí, začínám nenávidět otazníky. Je 00:25 18/02/2004 happy birthday Jimmy :o)

14:52 Dneska není tak pěkně, jako včera bylo. Dneska není pěkně vůbec. Zase nervačim. Sluníčko si mě dovolilo pošimrat jenom, když jsem seděla s Honzou v busu. Mais non, il n´est pas ici. To byl  Honza, kterej se vrátil odjinud. Tedy spíš … no, ale vrátil. To jsem zvolila správný ekvivalent.

Zelený oči. A blond vlasy.

Já říkala, že budu nespisovně nepsati.

Modré oči a černé vlasy. TO JE ONO! Arwen Undómiel. Maskovací systémy manévrují. Stejně na to jednou přijdeš, že miluji něco, co patří Tobě. Nepatří, to jen Ty si to myslíš. A on asi možná taky. Chtěla bych to změnit? Ani ne. Chci Tvoje štěstí. (14:57). To Ty ale víš.

Co se to na nás řítí? Á, kolega Jirchář! :o) Člověče, dávej trochu pozor taky, jedeš jak drak!

Sladká školní léta. Snaž se. Máš na to.

Á, kolega Jirásek. Kolega? Prosim?

14:59 … ale, zas takovým historikem nemusím být.

Motá se mi hlava, já se točím a pletou se mi písmena. To jsem vážně tak zamilovaná? Lhala jsem a to nesnáším. Hodně toho je. Hodně, co miluji. Taky.

Jsem trochu jako ananas.

Nakrájet na kousíčky, pečlivě rozžvýkat a polknout.

Modrý ananas. Tamten byl moc světlý. Nebo, že by irský meloun? To ano.

Dokáže pršet a sněžit dohromady najednou? Dnes stalo se tak. A pořád se stává.

Žádné „H“. Zase labyrint. Již čtyřikrát jsem přidala, od té doby co byla úplně poprvé.

Já napsala „obdobým“. Tak to už je fakt krutý jako jó.

Real sugar, sweet as a sweet can be. That´s what I want or none at all.

You´re sugar. Sweet?

Why do I like the question-marks so much?

I do not love them.

:o) co dodat?

Panebože.

MALIČKÁ … Nefritové oči do modra oči, jejichž odlesk by se měnil se západem Slunce a se stíny zelenkavých listů. Černé vlasy rán havranů. Něžné třpytivé kousíčky rosy, sedíc na rtech z perleti a ten sladký úsměv. Jak jen se dokáže dívat … Líbila bych se Ti tak? Jen drobnost. Občas mívám odlesk do žhavých ohnivých uhlíků. A nejen ve vlasech.

Únava padá mi do čela a já vím, že dnes půjdu spát sama. Kdy tedy nejdu, že? Ševelení prázdných nocí v uších nemám ráda. To není ono. Každá noc má své tajné kouzlo, zvláště tady. To jen já, občas, nenajdu si k němu cestu. Pokouším se. O Tebe. Nejde to. Nechce, aby to šlo. Sleep. Dormir. Ne. Přeji si, aby se mi zdálo něco milého a ne, abych se zítra probudila a třískla se do čela o hašlerku. Vážně ale. Právě tohle se mi stalo včera a bolí to jako čert dodnes. A ještě pár dnů bude. Jsem si jista.

Chcete dobrou noc? Ne. Tady se nekončí.

21:05 Šeptala jsi :: narozena jest z mořských perel? Sakra, proč je ten server tak hrozně pomalý? Už jsou tu zase, moje milé miloučkounké otazníčci.

A v dálce, kdesi tam, kde tu a tam, pomalu si usínám, i když rozhodně teď bdím, vídám světla. Točí se do kopce a z kopce zas, pomalu, rychleji, než plyne čas. A další světla, ta, která žijí svým vlastním životem … Ty bretonský barde, Ty tak krásně zpíváš, proč jen Tvou snoubenkou byla Gabriela a ne já? Proč jsme se nevzali za svitu hvězd, mořem omývány naše smysly, ve změti triskaellů uprostřed divoké Armoriky?

Asi souzeno nebylo jest mi.

Kde jsem to jenom … ach ano, světýlka na obzoru. Kroutíc se do kopce a z kopce zas. Blikotají. Mezi větvemi, mezi jehličím. Skrývá, to co má být skryto. Hop. Občas zazáříš rudě, občas modře malinko. A jsi v dálce. Vy všichni tam jste. Daleko a přeci tak blízko. A dokola. Neboť určeno bylo, že kruh je nejdokonalejší tvar na světě.

Není. Znám jeden dokonalejší.

Lásku.

Láska je nejdokonalejší tvar na světě a možná i v celé galaxii. Jenže - galaxie je pojem relativní, takže budeme to brát z pohledu vesmíru. I když to se zase nedá tak určit tak přesně (miluju třešně, kyselé sladce chutnající), protože v celém vesmíru je určitě mnoho podob lásky. Ale je to pořád láska.

Takže další strana kruhu. Mezi ty škvírky raději nahlédnout nechci, protože tam je něco co zní černě. Nechci se tam dívat. Patří sem, ale nikdy sem nepatřil. Mě to tak láká. Tam, pryč, mezi ty světla.

Rozsvítilo se v koupelně. Mamí tady brousí okolo. Pořád brousí, i když už musí být tak o pět minut více. A ticho pokoje usíná … dochází mi slova chytám inspiraci na poslední štaci za láskou. Co do toho pořád pletu lásku?

Otazník? Jo. A natisíckrát. NaSTOtisíckrát.

Pár obrázků z koberce, zase jinak barevného naslouchá, jak hrají dudy. A písek na poušti slzy mé rozpouští.

Kéž by. Ale kde není písek ani Slunce nebere. Zaprášilo se a já zase sedím v přítmí pokoje. Tygr je na gauči a to světlo z koupelny pořád svítí. Teď už i na chodbě. Chce se mi po Tobě … šplhat.

Když je tma, nebe se barví do temnořůžova. Někteří říkají, že je to tím, že jsme ve velkém městě. A ona svítí. Nevím, asi je to tak. Je to tak, ale nemůžu určit, jestli jenom kvůli tomu. A každou noc se barví nebe jinak. Když pláču, bývá šedé, když sním tmavě modré. Nejvíce bolí nad ránem. Rána jsou bolestná, když bolí. A bolí vždycky, když jsou nevíc bolestivá, když to chci nejmíň - když by neměla.

Čas je divný místo.

Viděla jsem ho už mockrát barviti se stejně, ale nikdy nevím, jak je to přesně. No, konstrukce věty pokulhává trochu. To bude tou touhou cvoků. :o)

Kde jsme nechali kolegu? Na sněhu. I když teď už asi někde zalezlého v pelíšku. (Ještě jsem Ti to dneska neřekla, ale miluju Tě - jenže to bolí). A strach je špatný rádce. Občas se ho bojím. Poslední dobou až příliš často. A přítel Borovský? Ten již odešel v papír vědění. A Jirásek taky. Ale zanedlouho by měl přijít Stroupežnický.

Babi … Slečno s mahagonovýma očima.

Když Vás vidí Slunce, musí se poklonit. I každičká palma na Kubě. A co jich tam bylo. A plechová, mírně kroucená střecha na zahradě odpočívající ve třpytu ranního svitu. Ve vůni cypřišů a s uschlou trávou plnou svěžesti. Tak těžko se na Vás dalo zlobit. V jabloni…

Ve větvích jabloně, té prastaré přítelkyně z Prázdninového domu. Tu střežila Vaše maminka. A ve spíži bylo vždy co ochutnávat. Pojď, nahoru. Trochu vrznou schody, které toho tolik pamatují a už jsi tu. Pomalu se vplížíš a ponoříš své smysly do tajů velké moudré skříně. Je tam. Velká plechová krabice s květinovým vzorem. A v ní, hluboko hned navrchu spousty sladkých překvapení.

Vráťo, kam ses mi zatoulal? Usadím se do koruny a budu shlížet na svět. Jsem tu sama, do slov, myšlenek a do vět zamčená, ve své světy cizí vnořená. Máš tak ráda čtení v listech staré jabloně s lístky psího vína tančícími po větru.

Jarní den první poloviny minulého století 20. Vás vyhnalo ven. Musela jste ten strom obejmout, vždyť stromy mají takovou sílu. Úsměv na Vaší tváři s ručkou něžně položenou teď září na mé posteli a vzpomíná na Ty krásné časy.

Leština. Ty nekonečné záhony afrikánů, jejichž jméno jsem si nikdy nezapamatovala. Už nikdy neodplaví vítr vůni pamětných trámů napuštěných olejem a asfaltem. Chodila jsem pod ně vždycky po obědě, nebo časně z rána dávat kočkám pít.

Vy si to vážně ještě pamatujete? Ponořit se do sladkého mléka pohltivšího částečky prachu a kousky dřeva ze stodoly. Peru se s kocourem o snídani. Zmámená. Opilá. Mnoho času předtím, než jsem opravdu poprvé byla. Utíkám, už tehdy jsem chtěla utéct od světa. Ne. To není ono. Možná ne utéct, na to jsem měla ten náš moc ráda. Ale tak, jako kdysi při vůni jarních mraků, když cítila jsem Tvůj dech na zádech a hleděli jsme spolu v nekonečné dálky všeho.

Smíšku.

Elfe.

S pihami na nosíku. A učils´ mě, jak se dostat k bránám do nikam, které vedou kamkoliv. Jen trochu chtít. Znal jsi tu cestu, jen bylo těžké se na ni dostat. Chtělo to praxi. A chce ji pořád. Slíbils to. Však se ještě zasteskne stezkám našim. Byla jsem jak ve snu. Jak malej kluk. A já jak dáma. Malá slečna patřící jenom Tobě. Objevovali brány do jiných světů. Na Vyšehradě. Zaláskovaní.

Tohle bylo něco jiného. Tyhle světy byly dětské. A střípky z nich mi zůstaly podél cest k něm dnešním. K těm vzdálenějším. Tenkrát jsem byla jarně divoká. Vlastně možná letně. To teď, nyní má láska příchuť podzimu. A s ním se lepí i to, co nechce. Nechci já. Chtěla bych, ale ne v lidském vnímání reality pod vlivem bublinek z metylalkoholu. A i bez něj. A je to pořád na místě, pořád do kruhu. Bylo to krásné. Moje láska je v barvách. Těmi vidím všechno.

A tehdy, tehdy v závodu se světlem jsem se učila lítat. A spadla jsem do kopřiv. Z trámů od trati přímo do kopřiv. To byl šok. Písk. Ba ne, ani hlásku. Říká se, tedy - ono by to tak mělo být - že mozek dává příkazy tělu, aby vědělo, co má dělat. A já přechytračila všechny zákony přírody. Ležela jsem na Slunci, jehož přítomnost pálila jak samotný dotek. A ležela. To bylo ono. Ten zákrok proti přírodě. Chtělo se mi vykřičet do celého světa, jak moc mě pálí bytí, jak moc chci ven. Nechtěla jsem.

Slečna, jenž již v dámu proměnila se se o mne bála. Přiběhla jsem jako víla poražená v boji s komáry. Červená, ale šťastná. Vyhrála jsem. Uvnitř.

Chránila jste jedličky. Moc. Obklopovaly nás tak blizoučko, když jsme se byly podívat na místo, odkud vyprchal život. Mladý koloušek ztratil se v mlází a my ho chodívaly oplakávat. Dotěď vzpomínána návštěvy u mravenců. Bývali rádi, že nás vidí. Dostali cukr, nebo má kulatá červená lízátka. Nezapomínala jsem. Opovážili se být opovážliví. Zkoušeli cestičky po mých prstech. To byl tenkrát svět. To ještě nikdo nikoho nevyužíval. Tady ne. U mne ne. A bylo to mu tak dobře. Děti mají sladké bytí.

 

Morpheus :: bájná bytost. Bojuje za mne. Snaží se. Ne, dělá to z lásky. Chtěla bych k němu, ale ti zlí mi to nedovolí. A já mám mít trpělivost? Proč. Nevidím Tvých očí jak září. Neběhají Tvé doteky mi po kůži. Ani lásky slova po růži, z těch vyrostl si již. Odhoď kříž. Nemusíš být jeho břemenem. Já cítím teplo Tvé duše. Mylné. Můžu se hrozně mýlit. Můžeš být hrozně daleko a se mnou komunikuje jen Tvůj přízrak. Nebo jsi ho zamkl. Jsem zamilovaná. Není dobře to říkat. Opil ses na mé zdraví. Cítím teplo. Rozlývá se. Tam, kde by nemělo. Zvláštní formace touhy. Ne, neexistuje sítě bez těhle pocitů. Je to hrozné vědět, že je boj prohraný ještě něž začal. Ale Davide, králi! Po mostě, jenž vede mi pod srdcem jsi přešel. Občas ale chce zpátky. Ten most, ne Ty samozřejmě. A David sedí a přemýšlí o právních termínech, namáhá se i když ví, že nic nezplodí. A jejda. Půlka stránky popsána. Tys jí koupil slova k narozeninám? Nechceš i mě pár jich poslat pro radost? 22:31. Bye bye bejby. „No Davide, já tedy ale vážně nevím, co Vám mám z tohohle dát …“ Paní doktorko. Možná jste dobrý právník, ale ve věcech lásky, těžko se vyznáte.

Říkám to po páté, to už jsem zas na konci stránky? Utíkám utíkám odevšad do nikam. Nezapomněla jsem na Tebe. Ve stovosumdesáti na dálnici. Odvážila bych se. Umím být potvůrka. Že zešílel bys. Nechce se mi ale riskovat bouračku. Ale pořád nemám klíč k vyprázdnění Tvé touhy. Ten klíč, který mám Ti nedám. Vaše Výsosti. Pošlete mne na milost. Chceš? Mohla bych se zamilovat do otazníku?

No. A jsem tady. Daleko, ale blíž. Co se takhle zamilovat do smrti. Přála bych si … abys vzal do ruky růži. Ne. Modrou orchidej svítící jen za Svatojánské noci. Ach duše. Dal mi pusu na čelo. A potom se obrátil, objal mne. Přitisknul si k sobě má záda. A vložil mi do dlaní orchidej. Dlaně moje by se ukryly ve Tvých jako lístky té nadpozemské květiny. A Ty bys pomalu otvíral jeden lístek za druhým. A s každým tím lístkem okvětním odkrýval bys jeden svět. A pak se zeptal „smím?“a já, zmateně jen, hledala jsem odpověď. Nechci to skončit. Máme před sebou spousty světů, ale nevím, jestli zrovna král je tím nejlepším průvodcem. Ztratil bys mě? Nevím. Co vím ale dozajista, že bych ztratila já Tebe. Tak, aby ses už nikdy nemohl vrátit. Mohl, ale nevrátil by ses. Některé věci děláme dobrovolně, i když víme, že bychom je nikdy neudělali. A to nejsme opilí !!!

A neměl bys jezdit tak rychle. Je to nebezpečné.

Posílám Ti střípek purpurově modré kapky rosy z naší orchideje. Až uslyšíš v ní zpívat kosy, budeš vědět, že naše něco neodjede.

 

VŠAK ON PŘIJDE NA TO, KOMU JSEM TO PSALA. POKUD SE NĚKDE NEVYBOURÁ S NÁKLAĎÁKEM, NEOPIJE K SMRTI NEBO NEZAMILUJE VE 180 KM/H  NA DÁLNICI. JO, JE TO PRO TEBE, ALE ASI SI TO VŠECHO VYLOŽÍŠ JINAK, NEŽ BY SIS TO MĚL JINA K VYLOŽIT. MYŠLENKY, ZNÁŠ TO. POCITY. Z TEBE. JSEM BLÁZEN, KRÁLI :o) ALE NIKDY TI NEBUDU DĚLAT DVORNÍ DÁMU. JEDINĚ TAK ŠAŠKA. :o) Z LÁSKY PODDANÉHO. TAK ČTI A PROMIŇ. JSEM DOCELA MALÁ SNIVÁ ČERNÁ VÍLA :o)

 

Uf, to bylo vyčerpávající. Morpheus, král David a tak vůbec … se mi to líbí. Ztrácím se. Jak se mi motala hlava - na koho jsem to jenom myslela?

Tomu už se nejde než smáti.

Tak mám to zkusit ještě jednou? Zkusím.

Honzóóóóóóóóó, že to proti mně nepoužiješ u soudu? Nepřála bych si nic jiného než abys to vyhrál. Ale už napořád.

NA TEBE JSEM MYSLELA TENKRÁT … včera. 23:46 19/02/2004

Poslední … 21/02/2004 02:15 … olivou jsem zchladila mé hrdlo roztoužené. Tak už Tě mám tady, i když jsi ještě daleko, relativně. I ptáci odlétají na jih a je dobré, když se máme kam vracet. Hádej, kam se dívám?

Na světlýška … don´t follow the lights.
Ježiš. Já už jsem nebyla tak dlouho zamilovaná. Zblázním se z Tvých, prstýnků, docela maličkých. Vypadáš tak sladce, když se na mě díváváš. Málo zatím stalo se tak, ale já věřím.

Vede mě naděje. Provází mě dnem i nocí. Naděje, že když jsem …  ale. Zalez rytíři. Myslím, že čeká Tě ještě hodně klání.  Protože srdce dívky není důvod stát se lenivým.

Muži a ženy jsou dva různý živočišný druhy.

Ty chlastáš, já piju. Jednou za měsíc. Hledí tu na mě nedopitá whiskey, Irsko (jo tak Skotsko, jó?) jsme nepřestávali vyznávat, předpokládám. A dívá se tak trochu zděšeně. Má prazvláštní výraz. Jako by těch pár doušků posledních chtělo proniknout do nitra. Ke mně. Nechápu, jaký v tom spatřuje smyslu cíl. Co ode mne čeká? Možná asi to, že se naštvu a rozliju těch pár kapek tekutých po nebi. Dnes je tmavomodré. Nevěsto bílých pavučin. A září na něm kapky noční rosy, která nikdy nespadne na zem. A kdo věří tomu, ten je blázen. Tyhle kapky padaly naposled 11. srpna. Doprostřed louky, sežehlé sluncem, s letitým stromem Druidů uprostřed sebe. Do středu nevyřčených přání, od jara, možná sklonku léta, až do svítání. A nikdo tehdy netušil, co poděje se pak. Dávno dopředu, kdy naše touhy se zhmotňovaly těsně nad vlnkami keltsky řeky pojmenované. Vytáhls nůž a já bála se, že proměníš mě v noční dryádu a necháš mě topit nevinné návštěvníky vody. Nenechals. Nemohls ani. Možná by to tak bylo lepší. Nestrašila bych sebe, ale jenom kousek ode mne. První zkouška mé víry. Víry v sebe sama. Povedlo se. Mě ale nikdy nenaplňovaly úkoly dosažitelné jednoduše.

O tom já nechci spát. A psát o Tvé lásce? Ne, tam nebyla. Jak můžu. Kdoví, kdy se tohle dostane mezi lidi. A každý, kdo si to bude číst se dozví, jak moc Tě, Sh miluju. /jo jo matení nepřátel, to je moje/ Jo. Mám Tě ráda. A poklepe si na čelo, proč tady vůbec tím vším čas ztrácím a bude nadávat a hodnotit … Jak můžou vůbec Francouzi hodnotit? Snad jen „odnotit.“

Očka se mi klíží, další noc se ke mně blíží a já bych nejradši usnula ve teplu Tvém a tlukotu Tvého srdce. Spi sladce, ztracený v ráji. Já budu poslouchat ty nebeské slzičky, jak se mají rády. :o) 02:43

23:14 :: Štěkot fenka zazněl kdesi v horách, blízce vzdálený. Kotouče slámy proháněly se po prašné cestě a hledaly cíl své cesty. Na suchých větvích vyprahlého stromu, z něhož dech vyvanul už před staletími, vlály cáry padlých hrdinů. Vývěsní štít povrzával s větrem a v myšlenkách mu zněla divná píseň cizích krajů, které nikdy nenavštíví.

Smutná to krajina zapsána v dějinách.

Strach. Bratr beznaděje, kterou nenávidí. Když přichází po ledových stezkách vprostřed jara, ledovým pařátem žár na mně sahá. A pálí každičký kousíček mojí podstaty, která plní se Tebou. Ještě před pár hodinami jsi byl daleko. Tvoje oči se smály v měkoučké pokrývce a tisíce jiskřivých kapiček, tak poddajných, studených i horkých, padalo Ti na tváře a hrálo si s Tvými smysly. Pak tíha reality padla na ramena a odnáším to já aniž bys to kdy tušil. A slzy stékaly Ti po tvářích. Draly se tam, kde nikdo je nevítal, tím spíše ne Ty. Temnily Tvá víčka i svit pod nimi, ještě donedávna tak zřejmý. Uběhlo těch pár záchvěvů větru, kdy stál jsi sám na skále ošlehané časem a hleděl do dálky budoucnosti, která již minula - v té chvíli pouhé, trvající roky. Havraní prameny vlasů tančily Ti kolem tváře a neposedně … jakoby chtěly zmizet s ptáky, k tomu převelkému hořícímu kotouči, tak rychle mizejícího za obzor - jakoby tušily. Volnost, to ta Tě spoutala. Cípy koženého pláště plácaly sebou v nehybném vzduchu a věstily příchod smrti. Nadpozemské smrti. Smrti v životě. Nebo - života ve smrti. Zvolil jsi cestu. Sám, v koutku prkenné ohrady, kde vůně mustangů nestačila ještě vychladnout … a země pod Tebou, rozedraná tisíci kopyt, tak zvláštně tlačila do duše. Nevnímal jsi zjitřenými smysly. Plakal. Vždyť kluci nepláčou … kdo jen mohl vymyslet takovou kravinu. I bez slz dá se plakat, krvácí Ti duše a Ty chceš prchnout. Jenže, vyčerpal jsi všechny dostupné světy. Brány před Tebou zavíraly se hned, jaks jimi prošel. Cesty slz vyrovnaly cesty krve. Černé krve … někde existuje místo, kde bloudí duše zemřelých, jež nenašly pokoje. Čekají na příležitost, jak napravit křivdu a zlo. Teprve potom se mohou setkat s těmi, které milují. Někdy jim vrána ukáže cestu … ta Tvoje právě odlétla. Asi se zamilovala do Tvé dcery. Její tajný, uhranutý nepřítel.

Zaklínači, když míjeli jsme spolu kameny, trčící z cest, když ptáci mávali nám křídly nad hlavou, když západ Slunce zval nás do tajných říši rozkoší plynoucích ze šerosvitu. Piju to Tvoje zlý víno a je samá voda. Máš tisíc důvodů skočit, všechno votočit. A v těch říších … zkoušel jsi někdy zapálit vodu?

Hoří voda?

A pálí Měsíc?

Obejme Tě růže okvětními lístky?

Zraní Tě víla svým srdcem? Či snad šíp dryády čeří vody Tvého klidu? I když se nesmí dotknout hladiny, protože by ji to mohlo stát život? Právě tu smrt v životě.

A co touha včel.

Opila Tě?

Blankytem křídel a sametem svého těla. Přinesla Ti pyl na nos a proměnila ho v med. Ten roztírala Ti křehkým prstíkem kolem rtů a dával Ti ochutnat labyrinty vášně. Propadal jsi. Pryč se všemi kouzly, zkouzilily mne ženy. Bože, kdyby jen nebyla ta mužská podstata.

Opila Tě.

A blázen, zamilovala se. A Ty? Blázen ještě větší, miloval jsi. Miluješ, nevíš, hřešíš a utíkáš. Od nikam dolů a tak tiše pospíchám, rychle Ti domů.

Dej si pozor, aby Tě nezamknula v úlu. Mezi plástvemi svých mučedníků, kterým zlomila křídla, vzala jim lásku a dává ji dál. Kuplířka. Tou malinkou, docela maličkou dírkou, tou se, chlapče, neprotáhneš.

Zamkla Tě, viď? No, to se dalo čekat. A ani Ti nešpitla, v ději noci neřesti, kam schovala Ti klíček ke štěstí. Nešpitla. Taky už nešpitne. Našel jsi ho. Jen se hrozně bojíš ho použít. Zasunout do té správné dírky. Zámek se Ti nabízí, hledí na Tebe prázdnýma očima, protože se bojí. Bojí se, že … Už jsi našel dírku. NE ! Ty tím klíčem prostě neotočíš! Čas, dejte mi čas světští bohové. Kdo kdy chtěl takové dary? Ale dobře, čaroději, tady ho máš. Ale nezapomínej, že jediné, co musíš rozhodnout, je to, jak naložíš s časem, který Ti byl dán. To je bohatství, co? 00:00

Těch pár okvětních lístků s kapkami rosy, co jen to váží. Jenže, kdyby ten Někdo nevěděl, že tu tíhu uneseš, nechal by lístky zpívat písně svým rostlinkám a rosa ať si leží na ranní trávě pomačkané po nočním milování.

Budu tě dráždit sametem. To už tu bylo, viď? Samet jejího těla, jenž létá z jednoho kvítka na druhé a tak mile voní. . . Už Ti to došlo?

Ten vývěsní štít stane se Tvým štítem a půjde s Tebou do boje. Daleko. Splní se mu sen. Možná. Ze slámy upletou ti ptáci Míthrel, který jedinou ránu nepropustí. Cáry hrdiny oblečou Tě do pláště až pojedeš na černém smutném koni na místo, kde teď stojíš a čekáš na poslední dubový lístek, až snese se na zem. Sotva slyšitelně zašumí a Ty vezmeš ho do horké dlaně, která zeje prázdnotou, co chladí. Chladí a rozehřívá. Au! Ten list kousnul! Ne, to jen šimrá, protože kvete. Kvete ve Tvé dlani. Protože jsi nezabil naději na život. Život v životě. ne v naději, ale s nadějí, která se naplňuje jako číše. Jako kalich v hlubinách krápníkových jeskyní, kde kameny rostou ze stropu. A za mnoho, mnoho rychle pomaluvší uplynulých chvil se spojí. Spojí se láskou, která je k sobě po tu dobu vázala. Ano, byli si souzeni a nikdy nepoznaly lásku jiných, ale asi právě to jim propůjčuje věrnost, kterou jednou pojmou za vlastní. A Tys mu dal naději. Proto se začal zelenat, proto vykvetl na Tvé kůži.

Je mi tak horce, když pomyslím na jedinou, jedinečnou byť jen, buňku Tvého těla, jak já bych ji milovala. Žádné úly.

Žádná prázdná nádraží.

Žádné útesy a ohrady - nechme jich mustangům - nebo, vlastně, volnost spíš. Ano, tu.

Žádné přístavy a toulavé lodě.

Žádné posedávání na loukách a zkoušení odpoledním měsícem opilých mravenců.

Lásku Ty potřebuješ. Copak dokážou včely milovat? Včely, které sedají na kvítky, spanilé a drobounké, po nichž však předtím cupitali mravenčíci, sluncem opilí? Slunce. Je jedním z mých přivlastněných  elementů. Právě proto Tě v tom nenechám !!!

 

Svatební šaty obleču si

tančit nechám prameny vlasů vonící mahagonem

za kousek, kousíček jen Tvé lásky

zmizím naději své

v dálce za obzorem. 01:25

 

05/03/2004 13:09

 

Bolí. Jenom bolest a nevědomí zvláštního to povědomí, mě naplňuje. Snaha pomoci a zalíbit se byla proměněna v něco hrozně všedního, nehodného větší pozornosti.

Nevím. Nevím už o milování v modrém peří, o přístavu (i když možná že jen ten jediný ještě zůstal), nevím o Tvých prstýncích, kroutí se kolem jiného stromu. Nevím o Tvé lásce, nevím, necháváš ji zmizet, umřít. Já to nedokážu, mám málo sil, když si s nimi takhle hraješ. Ty jsi ten, kdo má moc změny. Jenže …

 

KOMU NENÍ RADY, TOMU NENÍ POMOCI …

 

:: The End ::

---