Občanku, prosím

Šel jsem takhle dneska do Penny Marketu nakoupit si pár litrů vína, aby bylo co na kolejích v Brně za dlouhých večerů popíjet. A protože právě dnes před x7 lety se můj otec narodil, přihodil jsem do nákupního vozíku i lahvinku Moravské švestky od Rudolfa Jelínka.

K tomu bonboniéru pro sestřenku (měla narozky včera) a troje žvýkačky bez cukru pro moje zuby.

Narovnal jsem svůj nákup na pojížděcí pás a čekal, až na mě dojde řada.

Osudový okamžik konečně nastal a já přál prodavačce „Brý den“.

Zadívala se na mě, odpověděla na pozdrav a řekla že mě musí o něco požádat. Rozhodným pohybem jsem strhnul z ramen baťoh, vědom si, že ho asi bude chtít zkontrolovat.

„To taky“, usmála se a řekla, že se mě musí zeptat, jestli mi už bylo osmnáct.

„Chcete vidět občanku?“, vyhrkl jsem dychtivě a na tváři se mi rozesmálo tisíc sluníček. Okolní prodavačky i zákazníci na nás upřeli svoji pozornost.

Přikývla a já zalovil v peněžence. To už jsem ale nevydržel a začal se doopravdy dusit smíchy.

Hledal jsem občanku, zatímco ona se, aby ukrátila dlouhou chvíli než požadovaný doklad najdu, svěřovala přes rameno kolegyni, že si v takovouhle chvíli vždycky musí odpočítat datum narození  na občance, aby věděla kolik dotyčnému je (byla to přeci jen prodavačka, no J ).

Se smíchem jsem jí konečně podal průkaz, a zatímco si ho prohlížela, dorazil jsem jí nemilosrdným šeptnutím, tak aby to bylo slyšet až vzadu: „Za čtrnáct dní mi bude dvaadvacet, a mám už dva roky po vojně, ale to nevadí…“

Hodně rychle mi občanku vrátila, a ruměnec na tváři dával tušit co se jí asi honí hlavou.

Pikantní na celé záležitosti je, že nebýt toho, že se půl hodiny před tím moje tvář potkala po celotýdenním půstu s holícím strojkem a já přestal vypadat jak loupežník, jen sotva bych se dnes takto s chutí hned po ránu od srdce zasmál.

„Kdo mě zná, ví, že ani bez vousů už hezkých pár neděl na náctiletého nevypadám“, mudroval jsem si pro sebe při cestě domů.

V bytě první můj pohled směřoval k zrcadlu, a já se zděsil – vypadal jsem na šestnáct!