Panenská rajda

            Několikasetčlenné zástupy špinavě hnědých kožichů se valí za soumraku ulicemi a naprosto nic jim nestojí v cestě. Smečky v kanálech, hejna plavající ve stokách, houfy těl v haldách odpadků. Odporně žluté řezáky plení naše města, drtí omítku a cihly domů, rozhryzávají plasty, jako elektrikářské kleště přecvakávají kabely a materiály typu dřevo či igelit slouží jejich majitelům jakožto surovina pro stavbu hnízda plného úpadku. Jejich masivní tělo společně s mrtvolně růžovým neochlupeným ocasem proleze skrze nejmenší skulinu do sýpek a stodol, do nemocnic a škol. Do obytných domů, do jejich sklepů, kde se celé masy krmí vším, co najdou. Vším, co vycítí jejich vytříbený čich.

            Potom stojíte s koštětem pevně sevřeným v rukách a koukáte na tvorečka krčícího se v rohu špajzky, klepajícího se strachy a říkáte si, že ty věty, co jste před pár okamžiky přečetli, musejí být náležitě nadnesené. Taková „roztomilá myšička“ a hned „hnízdo úpadku“, myslíte si. Myšička, samozřejmě - on je to ovšem potkan (Rattus Norvegicus), vámi zahnaný do kouta, v kterémž bedlivě vyčkává až směrem k němu uděláte osudný krok, po kterém bude následovat záludný útok vedený, ne na kartáč koštěte, jak doufáte, nýbrž na vaši nechráněnou  pravou holeň. Neboť v místě, kde právě stojíte, tam dole u vaší pravé nohy, tam, kde jste ještě před pár hodinami měli přepravku plnou červeňoučkých zimních jablek, tak právě tam je otvor ve zdi přibližně o velikosti klasického CD-R 680Mb, kterým dřív, než jste vstoupili do spíže, unikly desítky potkanů pryč, a který je pro vaši „roztomilou myšičku“ jediným únikovým východem. A víte, co se říká o zvířeti zahnaném do kouta? Ano. Tak v případě potkana to platí trojnásob. Jakmile proti němu uděláte fatální výpad smetákem, jeho tělo se napřímí,  zapře se odpudivým ocasem, předníma nohama začne šlehat proti vám a vše umocní hnusným vysokým pištěním a prskáním v domnění, že vás takto zastraší. „Co to ta krásná myška vyvádí,“ naivně si řeknete, skloníte se blíže, pravou vykročíte a…

A už ji máte. „Ta kráva mě kousla,“ řičíte kolem sebe nohu celou od krve. A potkan? Během těch několika vteřin vás stihl pokousat, pravděpodobně i něčím milým, jako například otravou krve, nakazit, zmizet otvorem ve zdi, zorientovat se dle pachu smečky v chodbách ve zdech vašeho domu a s plným žaludkem a ušatou hlavou plnou zážitků najít své ztracené hejno a patrně se i úspěšně spářit.

            Tak takový jsou potkani. Roznašeči chorob, sarančata mezi obratlovci, zplozenci sil pekelných, kteří dle výzkumů jako jedni z mála přežijí jadernou válku. Odpadní stvůry, jenž se neštítí zaútočit na umírající zvířata či tvory mnohonásobně větší než jsou ony, tedy psy nebo městské holuby či dokonce malá hrající si dítka. Monstra, která se živí našimi vlastními výkaly. Dekadentní monarchie vedená nejsilnějším, jež požírá všechny své pokleslé rivaly poražené v bojích o moc ve smečce.

Společnost zvrhlých tvorů množících se po celý rok s desítkami partnerů, obcujícími s vlastními potomky za přihlížení dalších členů prohnilé rodiny. Ďábelská krvesmilstva mezi sourozenci jsou na denním pořádku – sestra je během několika minut obskočena všemi svými bratry, není výjimkou, že se na ní vystřídá i její otec, děd, strýc či bratranec z dvacátého vrhu od matčiny strany. Co z takových spojení asi vznikne si dokážete představit. Dvojhlavé kreatury s pahýlem místo končetiny či slintající bestie bez srsti s rozštěpeným ocas, jenž se sebou mrská jako dvě jed plivající zmije. Že jste ještě nic podobného neviděli? Není divu. Všechny tyto hříčky přírody (či lépe řečeno zvrácenosti chorých mozečků soumračných hlodavců) končí v nemilosrdných útrobách silnějších jedinců, přednostně však vůdce hejna. Ten, jakožto samozvaný vládce, má přednostní slovo ve všech operacích smečky. Svým titulem je povinován značkovat celou oblast působnosti hejna, dále vybírá tkz „ochutnávače“-jedince, kteří objevenou stravu testují na přítomnost jedů, neb nemyslete si, že přes veškerou svou zrůdnost, jsou potkani hloupá zvířata.

Asi nejpříjemnější povinností samovládce je (a věřím, že mnozí se mnou budou souhlasit) právo první noci. Potkaní samice jsou plně pohlavně dospělé již tři týdny po narození, tudíž si dokážete živě představit, jak to musí vypadat, když se na takovou mladou ještě nezaučenou potkaní slečnu navalí starý bitevní vřavou zjizvený půl kilový samec s pořádnou chutí se rozmnožit. Zakousne se jí svými smradlavými tesáky do hřbetní blány, podchytí si ji předníma noha, aby mu nemohla vyklouznout a za jejího bolestivého vřískání uvede své zavalité tělo do pohybu, jenž je snad většině čtenářů známý. Chudák samice se sebou trhá, marně, ten starý obšourník silněji stiskne čelisti a ještě mocněji začne přirážet. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté a… a… pošesté – je to skutečně ohromně výkonný samec. Třítýdenní slečinka nyní vlastně maminka to má za sebou. Nejhorší zážitek v jejím poměrně krátkém životě se již pravděpodobně nikdy nebude opakovat, protože starý pán po namáhavém spojení upadá do stavu nehybnosti. Nutnost obšťastnit desítky mladých samic a vysoké energetické nároky vedou samce potkanů k absolutnímu vyčerpání. Vůdce smečky se stočí do klubíčka, hlavou se křečovitě zapře do země a na pár okamžiku ztratí vědomí o světě kolem sebe. Právě ten okamžik stačí jiným vysoce postaveným samcům k tomu, aby si na relaxujícím násilníkovi patřičně smlsnuli. Roztrhají nafouklé tělo tyrana, roztahají jeho chlupy po celém hnízdě, rozdrtí kosti a chrupavky a vrhnou se do nových mocensko-sexuálních válek z kterých vzejde jediný vítěz, který přesto bude mít neustále na paměti, že po jakémkoliv koitu může skončit jako jeho vilný předchůdce. Zapomenut, rozsápaný věčně bdělými druhy, kteří mu kdykoliv, když nebude dostatečně ostražitý, vrazí řezáky do hřbetu. Zatracený, prokletý, ale po perfektní souloži s panenskou rajdou.