Vražedná touha

VRAŽEDNÁ TOUHA

    Poslední polička ve skříni nad mojí postelí a až ta hromada papírů v nejzazším rohu, to je ten důvod, proč mé dnešní myšlenky nemohou najít svůj cíl a neustále se toulají po dálkách hvězd. Kdyby měl někdo zájem projít se těmito ústřižky z časopisů a lístky do kina či divadla, mohl by tak čirou náhodou objevit úchvatné dílo neznámého malíře. Obraz, který měl viset na předních místech v galeriích, ale ze zvláštních důvodů skončil právě u mě.

    Pro jeho tmavý a smutný vzhled ho nevyndávám na denní světlo často, snad se bojím jeho  aury, kterou kolem sebe šíří a která zažehává v mé mysli strach ze smrtelnosti. Umožňuje každému nahlédnout pod roušku věčnosti, porozhlédnout se po minulosti, kterou chceme z možných i nemožných příčin vracet, po přítomnosti, kterou pro její reálnost zavrhujeme a ničíme, ale hlavně po budoucnosti, které se tolik bojíme. Barvy obrazu pomalu šednou a stávají se nenápadnějšími, takže jen tiše hádám, že za pár let již nikdo nebude mít tu možnost pozměnit  svůj osud nahlédnutím na svůj život z křídel andělů. Zřetelné rysy vyblednou a vše splyne do černé skvrny, která jakoby nekončí. Budu poslední, kdo spatří rozbouřené moře, jež s párem milenců, které autor vyobrazil tak živě, až budí dojem skutečného světa, tvoří nedílný celek, jehož symbol hříchu musí bít všechny do očí svou krutou pravdou. Vlny mocného oceánu si s dvojící těl hrají tak surově, jako by jí záviděly její krásu. Oblévají ji a zahlcují, čímž vytvářejí pomyslný hrob, který se mladým lidem pro jejich rudý šat z krve hodí. Leží přes sebe jako dva kmeny stromů, jejichž větve jsou propleteny tak důmyslně, že ani ten nejlepší matematik na světě by je nemohl rozmotat. Obaleny řasami a bahnem splývají v bytost, která nikde končí a nikde začíná. Nevinnost, která prosvětluje jejich bledé mrtvolné tváře, ostře kontrastuje s tmavýma očima. Jsou v nich slzy, snad bolesti, ztráty, zatracení … Copak by kdos mohl vědět, zač ten nemilosrdný trest? Možná bezvládné dlaně ležící otevřené vstříc nebi jsou odpovědí. Jako by tímto němým gestem toužili naznačit, odkdy se láska stala prokletím …

Nad nimi se klene zamračená obloha, mezi jejímiž mraky měkce prosvítá měsíc, aby i jeho krátery mohly zaplakat nad tragickou událostí, která pohltila dva mladé životy a nahradila je ponurou smrtí. Jenom letící pták bez křídel se stává důkazem, že i svoboda a život ještě nevymřeli. Ale jako by i písek zatoužil po oněch lidských snech a přáních a s pomocí větru se vznáší vysoko do vzduchu, aby se s agresivitou dravce prudce útočícího na svoji kořist mohl vrhnout na vztekle se vzdouvající vlny a svými nepatrnými zrny bránit mrtvý pár lidí, jejichž život skončil pro nesplněné touhy.

Ale je příliš pozdě!

    A možná právě proto zůstává toto nádherné dílo zastrčeno v místech, kde ho nikdo nemůže rušit ze samoty, kterou mu přidělil jeho stvořitel. Aby už nikdo nemohl vidět a rozluštit jeho zvláštnost.

    Že je tak vražedně krásný a neuvěřitelně mrtvý zároveň!