Tenkrát to byla moje věc

Tenkrát to byla moje věc. Holky. Mohl jsem tam být s nimi, ale nebyl. Proč? Byl to strach z neúspěchu. Strach, že budu trapný, že se ztrapním, že se mi budou smát nebo spíš říkat: „on je takovej divnej, neni s nim moc sranda, neni pro každou blbost...“ atd. Strach, že mezi ně nezapadnu, že tam nepatřím.Teď mám podobný pocit jako tenkrát. Ta strašná touha být tam s nimi, být jejich šéf. Až se potím. Seděl jsem u počítače a učil se programovat. A když mi řekl: „jé ty máš počítač, na tom se daj hrát i hry, že jo“, pomyslel jsem si „to víš, že se na tom daj hrát hry, co je to za pitomou otázku, dá se na tom dělat spousta věcí, to ví každej“ a cítil jsem se na výši, lepší, chytřejší, moderní. Teď ten pitomec čumí, co mám a co umím. Neřekl jsem mu, že je pitomec a že by místo blbostí měl dělat něco pořádného. Řekl jsem něco normálního, co se očekávalo. Byl jsem rád za ten zájem. Ale neudělal jsem nic, abych vypadal jako osoba vhodná k přijetí do party. To by tenkrát nebylo ze mně. Bylo by to herectví, zřejmě špatné.

Dneska by to nebyl žádný problém, levou zadní. Za chvíli bych byl šéf a potřeboval bych na to pár procent z toho co mám, co můžu nabídnout, čím můžu táhnout a ohromovat. Hodně podobných věcí nasvědčuje tomu, že jsem nějakým způsobem „opožděný“, přehnaně opatrný, puntičkářský. Musím být vždy dokonale připraven, nejlépe na cokoli. Teď ovšem jako bych byl již připraven na všechno, připraven jaksi globálně. Můžu být americkým prezidentem. Zdá se, že to přestává mít cokoli společného s tím, co chci. Také si vždy sám připomenu, co jsem. To také nemá nic společného s tím, o čem přemýšlím, že bych mohl být, že jsem schopen být. Chtěl bych nechtít být ničím. To se mi teď zdá jako dobré, čisté, konečné, nejzazší. A přitom je to neuvěřitelně a paradoxně tak málo, nic. Jsem ovlivněný milionem věcí. Neustále vybírám, nechávám se inspirovat, ohromovat, milionkrát rozbušit srdce. Není to špatné, takhle nakukovat. Dívám se, dotýkám se, vnořuji a zase vynořuji. Paralelně do bezpočtu věcí. Něco trvá déle, něco okamžik. Sbírám data a říkám si, že jednou z toho něco bude. A když nebude, nevadí, protože to není špatné. Jakoby na pozadí toho všeho hraní si došly některé věci tam, kam měly. Jakoby nezávisle na mojí vůli. A já jsem rád. Nepovažuji je však za dokončené, na konci cesty. Počítám se vším. Rád si říkám, že úplně se vším. I ta úplně poslední věc, kterou vyzkouším, bude zajímavá. I když třeba budu vědět, že je poslední. Mohla by být poslední nejenom pro mě, ale klidně pro všechno. Řekl jsem si, že zkusím znovuprožít něco z dřívějška. Má to pomáhat.

Dám to přečíst Martině. Nikdy jsem nic nenapsal. Nebudu to po sobě číst. Ctrl+S. Hergot ale přečet‘ bych si to. To je taky zajímavý.