Ariadna

    "Posaďte se, chci vám představit novou spolužačku!" oznámila nám naše třídní a zároveň učitelka biologie. Třídou zašumělo. Není divu, měli jsme slíbenou písemku a teď z ní podle všeho nic nebude. Zabrejlila jsem na tu novou. Páni, ta vypadá! Vlasy černé jako uhel, mrtvolně bílá kůže, hubená a celá v černém! Jak kdyby jí vykopali, fakt! No, to se zase pobavíme!

    "Jmenuje se... ehm..." úča se podrbala na hlavě.

    "Ariadna Králová," doplnila ji tiše a šedivýma očima mě hypnotizovala. Proč musí civět zrovna na mě? Jako by se koukala skrz!

    "Ariadna? Co je to za blbý jméno?" šťouchla do mě moje spolusedící Lenka.

    "Nevím, ale ona je celá nějaká divná! Koukni, jak civí!"

    Ariadna si sedla do první lavice a biologie mohla začít. K našemu zklamání, se ale učitelka rozhodla vybalit na nás slibovanou písemku.

    "Šmarja, já rupnu!" ulevila si Lenka.

    "Je divná, něco je na ní strašně divnýho," zamumlala jsem si pro sebe.

Když jsem šla odpoledne ze školy domů, někdo mi položil ruku na rameno. Příšerně jsem s sebou trhla, div nevyjekla a prudce se otočila. Za mnou stála k mému velkému překvapení Ariadna.

    "E?", vyrazila jsem ze sebe, načež mi došlo, co jsem řekla a opravila jsem se se. "Ahoj."

    "Petra," řekla jakoby nepřítomně. Zamrazí mě. Mám z ní husí kůži!

    "Jak víš, jak se jmenuju?"

    Natáhne ruku, jako by si chtěla vzít moji kabelku. Nechápavě se na ní zadívám. Nejen, že mi neodpovídá, ví, jak se jmenuju, ale ještě chce moji kabelku!

    Zatne levou ruku v pěst, oči se jí zablýsknou a já, ani nevím jak upustím svou kabelku na zem. "Co to děláš? Nech mě laskavě na pokoji!" vykřiknu, chci se pro kabelku shýbnout, ale je rychlejší, drze ji otevře a vytáhne dřevěný amulet, přesně takový, jaký měla ráno zavěšený na krku. Jak se k čertu dostal do mojí kabelky???

    "To je tvoje? Jak se to dostalo do mojí tašky?"

    Opět mi neodpoví. Kabelku mi podá do ruky, přičemž si všimnu, že má na hřbetě oné levé ruky, se kterou mi podávala amulet, obrovskou, dlouhou jizvu. Než se jí ale stihnu na cokoli zeptat, zmizí v dálce. No, to bude ještě zajímavý.

    Opravdu nevím, jestli někdy přijdu na to, jak to ta divná holka provedla, že dokázala přemístit svůj amulet do mé kabelky, kterou jsem nosila pořád při sobě, aniž bych si toho všimla, a jak dokázala, že mi upadla na zem.

    Ale co asi nikdy nepochopím je to, proč si vybrala zrovna mě! Proč dala amulet právě do mojí tašky? Ta holka je ještě divnější, než jsem si myslela.

    "Všimla sis, že se s tou novou nikdo nebaví?" zeptala se mě druhý den kamarádka Zuzka.

    "Hm, ani se nedivím. Hele Leni, musím ti něco říct. Nebudeš věřit, co se mi včera stalo!"

    "Povídej!"

    Najednou na moji lavici zlehka spadne bílá, kostnatá ruka s tou hrozivou jizvou. V tu ránu jsou zapomněla, že jsem něco chtěla říct a zůstala jsem na ruku civět, jako opařená.

    "Páni, jak se ti to stalo?" vykřikla Lenka.

    Ariadna neodpověděla. Když se na mě podívala a oči jí zasvítily, nevěděla jsem najednou, že jsem vůbec chtěla mluvit. Pak odešla.

    "No uznej! Není divu, že se s ní nikdo nebaví!"

    "Ehm, co?" otočila jsem se.

    "Říkám, že není divu, že se s ní nikdo nebaví!" zopakovala.

    "Jo."

    "Hele, co se děje? Čumíš jak spadlá z višně! Zas tak divná není, že bys nad tím musela tak strašně přemejšlet."

    "V pohodě," ujistila ji a snažila se na poslední chvíli naučit něco na hodinu.

    Ze školy jsem se vrátila úplně vyplivnutá. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem se, jako by mě právě přejel náklaďák a tak jsem si napustila plnou vanu horké vody a zamkla se v koupelně. Když jsem se do ní spokojeně ponořila, jako by všechny starosti pomalu odplouvaly. Najednou ale zhaslo světlo. Byla jsem sama doma, a navíc jsem zamkla! Už už jsem se chystala vylézt z vany a pokusit se rozsvítit, ale ozvala se strašná rána a já sklouzla zpátky. Příšerně jsem se lekla a vyjekla. Nekonečně dlouho jsem se strachy nemohla ani pohnout, když tu se najednou rozsvítilo světlo. Jedno zrcadlo bylo roztříštěné na milion malých kousíčků a na druhém byl mojí rudou rtěnkou nakreslený obrovský kříž. Začala jsem se klepat zimou a v panické hrůze vyběhla z koupelny. To ta čarodějnice! Ariadna tohle udělala! Bůh ví, co je zač a co po mě chce! Ale v koupelně přece nikdo nebyl? Pochopila bych, že může spadnout zrcadlo, ale co světlo a ten kříž!!!

    Rozhodla jsem se zavolat Lence.

    "Prosím," ohlásila se do telefonu.

    "Ahoj Leni! Já ti nutně potřebuju něco říct!" pak jsem se zarazila a lépe se podívala na svoji ruku, načež se o mě málem pokusily mdloby. Ta jizva! Já mám na ruce stejnou jizvu jako Ariadna!!!

    "Tak povídej!" pobídla mě.

    "Petro! Jsi tam?"

    "Petro!!!"

    "Co se děje?" zeptala se mě Lenka, když dorazila k nám domů.

    "Já nevím," vykoktala jsem zmateně. Vlastně jsem nevěděla, co se stalo!

    ?"Jak to, že to nevíš? Přece jsi mi celá vyděšená volala, ještě teď se klepeš! Co se stalo?"

    "Já? Ležela jsem ve vaně... zhaslo světlo... zrcadlo... a střepy... nevím, nevím co se stalo!" nemohla jsem mluvit. Něco, jako by mi říkalo, ať to nikomu neříkám.

    "Ležela jsi ve vaně, praskla žárovka a nejspíš se rozbila. Co s tím má společného zrcadlo?" zeptala se Lenka, načež vykřikla: "Proboha! Co to máš na ruce?"

    "Nevím," odpověděla popravdě s roztřeseným hlasem. Přece jsem se nijak neřízla a tahle jizva stejně vypadá, že už je pár let stará. Kdybych tohle měla na ruce byť jen jediný den, všimla bych si toho!!!

    "Sakra Petro! Máš na ruce deset centimetrů dlouhou jizvu! Neříkej mi, že nevíš, co se ti stalo!" vykřikla moje kamarádka. Byla mi zima, třásla jsem se, nemohla jsem pořádně mluvit. Bylo mi neskutečně špatně.

    "Ležela jsem ve vaně, zhaslo světlo, spadlo zrcadlo. Pak se to světlo zase rozsvítilo. Zrcadlo bylo rozbité a na druhém je kříž! Velký kříž, nakreslený mojí rudou rtěnkou! Já jsem byla zamčená! Nemohl tam nikdo vejít, bylo zamčeno! A ta jizva! Mám na ruce stejnou jizvu, jako Ariadna!"

    "Ona nemá žádnou jizvu! To bych si přece všimla!" hájila se Lenka. Vždyť ráno položila ruku na naší lavici! Musela to vidět! "Ukážeš mi ten kříž?"

    "Je v koupelně, běž se podívat," hlesla jsem.

    "Máš pravdu. Jseš si jistá, že jsi zamkla? Mohl si z tebe třeba někdo vystřelit!"

    "Když jsem odcházela, odemykala jsem dveře. Vím, že jsem zamkla! Jsem si naprosto jistá, že za to může ta holka! Ta, co mi včera vzala kabelku."

    "Co to zase meleš? Začínám si myslet, že jsi tak nějak vedle. Nepraštila ses do hlavy?"

    "Věř mi! Včera jsem šla domů a ona mě zastavila, věděla, jak se jmenuju, divně se podívala, spadla mi kabelka, ona jí vzala a vytáhla z ní amulet, který měla ráno na krku. Netuším, jak se ke mně dostal. Kdyby ho tam dala ona, všimla bych si toho, protože jsem jí měla pořád u sebe! Já nevím, co se to se mnou děje!?"už jsem se trochu uklidnila.

    "Co se tu stalo?" zeptal se někdo, stojící v koupelně. Pochopila jsem, že se vrátila máma.

    "Rozbila jsem zrcadlo," zalhala jsem.

    "A co ten kříž?" vyjekla.

    "Eh? to je" jen jsem si tak hrála?? vykoktala jsem.

    ?Na co sis hrála?? zeptala se překvapeně.

    ?Nevím, prostě mě to napadlo, já to vyleštím, neboj!?

    ?To si piš, že to vyleštíš,? ujistila mě a uklidila se do kuchyně.

    ?Já půjdu domů. Nemyslím, že s tím má Ariadna něco společného. Určitě by nebylo dobré jí o tom zítra něco říkat! Možná ses nějak pomátla, samozřejmě jen na chvíli a když se rozbilo to zrcadlo, nakreslila jsi tam ten kříž ty.?

    ?Jo,? řekla jsem, abych ji uklidnila. Za mák jsem téhle teorii nevěřila. Přece jsem se nemohla jen tak zbláznit a nakreslit na zrcadlo kříž, navíc rudý! Měla jsem z toho husí kůži.

    ?To by mě zajímalo, jestli má Ariadna tu jizvu!? prohlásila Lenka další den.

    ?Já jsem jí přece včera viděla!? hájila jsem se.

    ?Tak to jdeme zjistit, ne?? a vykročila směrem k té čarodějce. ?Ukázala bys mi ruku, prosím,? zeptala se jí. Ariadna nenaznačila žádnou známku překvapení. Jako by čekala, že se jí na to Lenka zeptá. Zvedla svou kostnatou ruku a položila ji na lavici. Málem jsem omdlela. Žádná jizva tam nebyla! Podívala jsem se na svou ruku. Jizva, kterou jsem včera viděla u ní byla najednou na mé ruce. Byla jsem si jistá!

    ?Včera tam měla?? zarazila jsem se. Třeba jsem se vážně spletla. Třeba jsem vždycky měla tuhle jizvu já, i když si toho nikdo nevšiml, dokonce ani já. Možná jsem včera měla vidiny, neviděla jsem žádnou jizvu na ruce té holky. Neviděla. Prostě jsem nic neviděla.

    ?Neměla, jasný?? ujistila mě Lenka.

    ?Jo,? odpověděla jsem. Nevěřila jsem tomu. Ani mě nenapadlo, že by to mohla být pravda.

    ?Sluší ti to!? ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem s sebou trhla. Stála tam Zuzka. Proč mi právě teď říká, že mi to sluší??

    ?Cože,? řekla jsem. Nebyla to otázka. Řekla jsem cože, ale neptala jsem se. Nevěděla jsem, co to říká, ale nezeptala jsem se. Nevěděla jsem, proč jsem to udělala.

    ?Přece tvoje vlasy!?

    Zděšeně jsem vytrhla chumáč svých dlouhých, blonďatých vlasů. Co s nimi udělala? Proč mě nenechá na pokoji?

    ?Co je s nimi??

    ?Obarvila sis je, ne? Musela sis s nimi něco udělat, máš je tmavší. O hodně tmavší než včera. Je to krásná barva. Nebo je to šampon??

    ?Ne! Ne, nic jsem si s nimi nedělala! Ne, to přece není možné! Moje vlasy!? křičela jsem. Nemohla jsem dýchat. Zase mi bylo nesnesitelně špatně.

    ?Možná bychom měly zavolat učitelku, aby jí poslala domů. Je ti hodně špatně, Peťo??

    ?Počkat. Zuzko, ty ses včera přece ptala Ariadny, co se jí stalo, že má na ruce takovou jizvu, ne?? napadlo mě.

    ?Jak jsi na to přišla? Na nic takového jsem se neptala! Asi je jí špatně, mluví blbosti, jdeme pro učitelku.?

    Obrátil se mi žaludek. Měla jsem chuť běžet domů, běžet kamkoli. Hlavně jsem už nechtěla být ve škole. Nechtěla jsem být na stejném místě, jako ta holka. Ta holka, která mě ničí. Otevřela jsem kabelku, abych našla něco, čím bych si otřela zpocené čelo. Místo toho jsem znovu vytáhla Ariadnin amulet. Vykřikla jsem. Tohle nemohla být pravda. Celý den jsem kabelku nedala z ruky. Ani na vteřinu! Tohle prostě nemohla být pravda.

    ?Petro, co se ti stalo?? zeptala se učitelka.

    ?Nevím,? vykašlala jsem popravdě. Začala jsem se dusit.

    ?Zavolám tvojí mámě, aby tě odvezla domů.?

    Za chvíli už jsem ležela ve své posteli.

    ?Co je to s tebou?? zeptala se mamka. Proč se mě každý ptá na něco, co nevím. Nevím, co se se mnou děje! Já to nevím!!!   

    ?Jak se těšíš na zítra??

    ?Proč na zítra?? podivila jsem se.

    ?Přece tvoje narozeniny! Copak jsi zapomněla??

    Jasně, moje narozeniny! Přes to všechno, co se mi stalo jsem se na ně těšila.

    ?Ty sis nechala obarvit vlasy??

    ?Ne! Všichni se mě na to ptají! Podívej, jak se ti líbí tohle?? ukázala jsem svoji ruku s jizvou.

    Opravdu hodně vyděšeně vyjekla. ?Co se ti stalo??

    ?Nic a nikdo mi to nevěří. Ta jizva se objevila včera, než jsi přišla. První den, co přišla ta Ariadna do naší třídy, tak to začalo. Prvně se v mojí kabelce objevil její amulet, potom si ho vzala tak, že nějak dokázala, aby mi spadla kabelka na zem a vzala si ho zpátky. Potom jsem se koupala, zhaslo světlo, spadlo zrcadlo a objevil se ten kříž. Nehrála jsem si, byla jsem zamčená v koupelně a ten kříž se tam objevil! Za chvíli se to světlo zase rozsvítilo a byl tam. Prostě tam byl.  Všimla jsem si té jizvy. Úplně stejnou měla ten den na ruce Ariadna! Zuzana se jí ještě ptala, co se jí stalo, jenže dneska jí neměla. Přísahám, že jsem si to nevymyslela! Ten den položila ruku na mojí lavici! I Lenka si toho musela všimnout! Ale ne. Nikdo neví o tom, že by ta holka někdy měla jizvu. Navíc moje vlasy. Ona je má černé, jako uhel. Já jsem blondýna. A všichni se mě ptají, co jsem si s nimi udělala, přestože jsem je jenom umyla. Mám je nesrovnatelně tmavší, než včera. Nikdo mi to nevěří. Myslíš si taky, že jsem se pomátla?? dokončila jsem svůj proslov. Jistěže si myslí, že jsem blázen. Jistěže! Přece mi nebude věřit, že se pomalu měním na Ariadnu!

    Nadešel den mých narozenin. Je mi sedmnáct! Tak jsem se na tenhle den těšila! Přestože mi včera bylo tak špatně, šla jsem do školy. Měla jsem ještě tmavší vlasy než včera. Už jsem se ani neděsila. Už mě nemohlo nic překvapit. Kdyby mi každý začal říkat Ariadno, nepřipadalo by mi to divné.

    ?Jseš fakt hrozná!? obvinila mě Zuzka.

    Jen jsem zvedla obočí, nechtělo se mi ptát se na vysvětlení.

    ?Nemůžeš mi říct, jaká je to barva, co máš na hlavě. Je to čím dál hezčí, chtěla bych to taky, tak mi to řekni! Prosím!? poprosila mě a já se na ní jen usmála a odešla jsem. Všimla jsem si, že čarodějce zmizely z krku dva amulety. Ten, co jsem měla v kabelce, ale ještě jeden! Nechápala jsem proč.

    ?Mám tady pro tebe dárek!? zavolala na mě Monika. Rychle jsem k ní přiběhla. Zbožňuju dárky a narozeniny! Rychle jsem roztrhla balící papír, ale to, co jsem uviděla mi vyrazilo dech. V balíčku byl amulet, který měla Ariadna ještě včera na krku. Ten druhý, co chyběl! Byla na něm cedulka, takže jí ho nemohla vzít. Byl koupený. Doslova se mi podlomila kolena. Sklouzla jsem na zem a začala hystericky brečet. Podívala jsem se na čarodějku, která jen blýskla očima a nepatrně se usmála. ?Kdes to koupila?! Kde???? zatřásla jsem s Monikou.

    ?Co je ti? Bože, ona snad brečí! Leni, co je to s ní?? ptala se zmateně Monika.

    Znovu mě poslali domů, tentokrát už s upozorněním, ať se radši alespoň týden neukážu ve škole. Odpoledne, když se mi udělalo trochu lépe, vyrazila jsem ven. Chtěla jsem se jen projít, ale při mé smůle se to zvrtlo. Potkala jsem Ariadnu. Vytáhla jsem oba amulety a prudce je po ní hodila. Zasáhla jsem jí do obličeje, kde se jí vytvořil dlouhý, tenký, krvavý škrábanec.

    Rychle jsem utekla zpátky domů. Jako každý večer jsem stoupla na váhu. I přes to, že jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí, tohle už bylo na mě moc. Za ty čtyři dny jsem zhubla o celých pět kilo! Cítila jsem se slabá, podlomily se mi nohy a chvíli jsem ležela na zemi. Potom už jsem o sobě nevěděla.

    Probrala jsem se v posteli. Chvíli jsem nevěděla, co se mi stalo, ale potom mi to došlo: omdlela jsem! Dokulhala jsem k zrcadlu a zadívala se na svůj odraz. Než jsem si stihla prohlédnout svůj obličej, vyrušila mě mamka.

    ?Petro, musíš se vzpamatovat! Seženu ti lék na uklidnění, ale běž si lehnout. Ještě sis ani nerozbalila dárky!?

    ?Nechci je vidět,? hlesla jsem, na což se mamka na mě naštvaně zadívala. Bylo mi jasné, že jsem ji zklamala, ale další amulety bych už asi nedokázala spatřit. Znovu jsem nahlédla do zrcadla. Škrábanec, který jsem včera udělala Ariadně amuletem jsem měla na tváři! ?Ne!? vykřikla jsem.

    ?Co se děje??

    ?Mami, co mám dělat? Jsem Petra Novotná! Nejsem Ariadna Králová! Nejsem! Co když ona zmizí a s ní i já? Ze mě se stane ona? Co pak to nikdo nevidí? Mám na ruce její jizvu, na obličeji její škrábanec, moje vlasy tmavnou, hubnu! Objevují se u mě její amulety,? pohledem jsem sklouzla na můj psací stůl. Ležely tam ty dva amulety. Ty, co jsem se po ní včera hodila! ?Nemůžu nic dělat! Nemůžu zabránit tomu, aby se ze mě stávala ona!? poslední větu jsem už skoro křičela. Nedalo se zabránit ničemu, co ona dělala.

    ?Zavolám doktora, běž si lehnou!? přikázala mi. Neměla jsem sílu jí odporovat. Jen jsem si donesla pořádnou porci sladkostí. Nechtěla jsem být tak mrtvolně hubená, jako ona! Chtěla jsem zpátky svoje blonďaté vlasy, svojí váhu, svoji nezjizvenou ruku a klidný spánek!

    Třesoucí rukou jsem si na krk pověsila amulety. Každý den se objevil další. Postupně jsem si je věšela na krk. Moje vlasy už byly černé a byla jsem už dost hubená nato, abych se mohla vydával za Ariadnu. Na ruce jsem měla deset centimetrů dlouhou jizvu. Na obličeji se mi už zahojil škrábanec. Oblékla jsem se do černého a vyrazila do školy.

    Přestože jsem přišla jako poslední, Ariadna tam nebyla. Na mém místě nikdo neseděl. Zuzka s Lenkou si mezi sebou něco zneklidněně šeptaly. Asi se divily, kde jsem. Nemohla jsem si k nim přisednout.