02 Jeďte do Španěl, je tam hezky

Je to zvláštní pocit jít poprvé v životě do jiné než vaší původní základní školy. Všichni kolem vám přijdou děsně cizí a vnímáte to zcela odlišně už proto, že vás nevede za ruku maminka tak, jako v první třídě. Ačkoliv, já šel vlastně i do první třídy zcela sám. Rodiče měli, tuším, nějaké pracovní povinnosti, a tak jsem byl vyslán na onu misi se slovy, že psát beztak umím, takže, když něco budou říkat, zapíšu to, a rodičovstvo se dozví vše podstatné. Matně si pamatuji, že jsem pak přicupital do matčiny krypty s deníčkem, v němž se skvěly dvě tiskace psané věty:

                PO OBJEĎE BI MJELI ĎETI CHODIT VEN.
                ŘÁDŇE VŠEM PŘIPRAVUJTE GUMU A OŘEZÁVEJTE TUŠKU.

                Jak se později ukázalo, šlo vlastně o nejcennější rady, které mne provedly školními škamny a vděčím jim za veškeré dosažené vzdělání.

                Sportovní škola a gymnázium mne přivítaly chladnými drátěnými šatnami, v nichž jak na výstavě sloních šourků visely vedle sebe pytlíky s přezůvkami. Já hned první den samozřejmě zaspal, takže nebylo času na přezouvání, a vběhl jsem rovnou do své nové třídy. Zprvu jsem se ulekl, to když jsem pohlédl za katedru, kde seděla prostorově velmi výrazná paní profesorka se zlatými stíny, které by po seškrábání stačily na nové vymalování Sixtinské kaple, ale poté jsem se … ulekl ještě více, když jsem pohlédl do zaplněné učebny, z níž na mě zíralo dvacet devět osob stejně vyplašených, jako jsem byl já. Stihlo mě mírné pokárání za pozdní příchod, ale když jsem osvětlil, že jedu z daleka, byl mi trestem jen posměch ostatních, jimž jsem přišel jako exot ze vsi. Paní profesorka Pilweinová se laskavě usmála a poslala mě si sednout. Všechna místa byla již obsazena, až na jediné, a to se skvělo přímo vedle osoby, v jejíchž očích by se utopil i Pepek Námořník nafedrovaný špenátem na rok dopředu. Helena Indrová byla děvčetem, k němuž jsem na příkaz své nové třídní profesorky kráčel. Seděla tam v rohu učebny a koukala mým směrem svými neuvěřitelnými kukadly. Téměř posvátně jsem našlapoval udaným směrem, až jsem konečně dosedl vedle té nádherné dívenky. Potichu jsem špitl: „Ahoj, já jsem Míra.“
                 „No a co! A hlavně nelez na mojí půlku lavice,“ rozsekla ticho třídy rázným hlasem má nová spolusedící.
                 Tak se také stalo.

                 Dny v nové škole utíkaly stejně rychle, jako můj nový spolužák Evžen Klímek, který dodnes drží český rekord v běhu na 60 metrů žactva, i díky tomu, že ho tenkrát štípla vosa do krku a batůžek s lékem proti alergii měl kousek za cílovou rovinkou. Každý den jsem dojížděl domů fyzicky zničen z atletických tréninků a psychicky narušen svou spolusedící, která mne zásadně oslovovala „Géniuse“ a za každou jedničku, jíž jsem získal, mi tužkou závistivě přepisovala jméno na sešitu z Miroslav Kuda na Miroslav … no, ještě, že jsem měl vždy připravenou gumu. 
                 Ale jinak bylo všechno v pořádku. Seznámil jsem se s novými spolustudenty a několik z nich mne dokonce oslovovalo i Mirku, namísto zažitého výrazu pro kopulační orgán ženy, ke kterému vybízelo mé příjmení. Se dvěma novými spolužáky jsem se ani seznámit nestačil a už je pan ředitel vyprovodil z ústavu, protože v přilehlé samoobsluze kradli tyčinky Deli a ještě se tím chlubili. Spolužák Kazimír Rusov to neunesl, prásknul je, a i proto se pak vžila školní průpovídka „Jak Rusov vidí Deli, tak je po prdeli.“

                 Nejvýrazněji v negativním slova smyslu na mě v prvním roce studia zapůsobila profesorka Posseltová, která nás vyučovala můj oblíbený předmět – zeměpis. Dnes s odstupem chápu, že ji asi dosti štvalo, že jsem ji neustále opravoval, doplňoval a upřesňoval, nicméně co by za takto aktivního žáka jiní dali; například chemikářka Krátošková, při jejíchž hodinách všichni pravidelně usnuli, občas včetně jí samotné. 
                  Negativní nálada paní Posseltové vůči mně dosáhla vrcholu v době, kdy došlo na mé zkoušení. Nejvíce ji štvalo, že neustále odpovídám správně, a vytrvale se snažila mne nachytat na otázkách, které nejenže nevycházely z osnov, ale dokonce i postrádaly logiky, jako například: „Co se pěstuje na pouštích?“ nebo „Kdo objevil Evropu?“. Vždy jsem z otázek bryskně vybruslil, ale tím se jen zvětšoval nános smrdutých odpadků v oblasti negativních emocí nebohé stárnoucí zeměpisářky. Jednou mě ale nachytala.
                    Byl jsem tu hodinu klidný, protože zkoušen jsem byl den předtím a nepsaná pravidla o imunitě by neporušila jistě ani paní Posseltová. To jsem si myslel. Ale z jejích úst spolu s jedovou slinou vyšlo i mé jméno a to věstilo jediné – jít k tabuli. Byl jsem v klidu, nemohla mne ničím překvapit. To jsem si také myslel. Ale její otázky vycházely z látky, kterou jsme si zapisovali den předtím v době, kdy jsem se opájel právě získanou jedničkou ze zkoušení. No co, atlas studuji už od dětství, nic mě nemůže překvapit. To jsem si rovněž myslel. Ale vědomosti o intenzitě turistiky v letoviscích španělského pobřeží jsem zcela v malíku neměl. Improvizace je má silná stránka, v klidu ji obalamutím chutnou omáčkou. I to jsem si myslel. Jenže když je lednice prázdná, svítí vám posměšně do ksichtu jen mrazuvzdorná žárovka, ale z té svíčkovou neuvaříte.

                    Má první koule. (Nemyslete na sprosťárny)

                    Chvíli před koncem školního roku jsem pak domů přinesl krásné vysvědčení plné bičů… s dvojkou ze zeměpisu. Předala mi ho paní profesorka třídní se slovy, že chtěla promluvit s paní Posseltovou, aby mi známku přece jen zlepšila, ale je prý bohužel nemocná. 

                     Byl jsem posmutnělý… ale i přesto jsem s radostí a rodiči odjel za odměnu ještě v červnu na dovolenou do Španělska. Při příjezdu do hotelu jsem s kufříkem a oblíbeným tetrisem v ruce pohlížel rozněžněle na bazén tvaru ledviny, v němž se ráchala dvě adolescencí se lesknoucí děvčata a jedna paní… "nemocná" profesorka Posseltová, která na zapřenou odjela s dítky vstříc kapitalistické cizině. Její obličej při pohledu na mě bych vám přál vidět. 


                     A pak už jsem měl ze zeměpisu vždycky jedničku, i kdybych za hlavní město Estonska označil město Stalin (to se stalo Rusovovi) a nebo na radu spolužáků: „To bílé nahoře“ poukázal na Grónsko, ukazuje horní lištu mapy (to se stalo jinému spolužáku Baumannovi). Ba dokonce i veřejná pochvala za skvělou práci při hodině z úst pana ředitele zazněla éterem ve školním rozhlase. Zkrátka, natrefil jsem tehdy na správné španělské letovisko a to jsem ani netušil, jak intenzivní je tam turistika českých učitelek zeměpisu.