Nová setkání

Příběh první – V Ý L E T

            Slunce pralo do zdí domů, tavilo asfaltové silnice a vůbec dělalo z města jednu žhavou pec. Byl začátek července, začátek krásného léta. Majitelé plováren, zmrzlináři, prodavači sportu, ale hlavně dychtivý muži si skutečně přišli na své, neboť vzdušné modely na tělech ztepilých žen s minimem materiálu pobláznily mnohým hlavu i jiné tělesné partie.

            Ani já jsem nebyl vyjímkou . Sice jsem se držel, ale bylo to dost těžké. Byl jsem už delší dobu sám a rád bych se zase dělil s někým o světské radosti a starosti. Bohužel, už jsem nebyl zajíc, hodnotíce ženu dle tělesných partií, i když pravda jsem tomu dával stále význam. V životě jsem poznal mnoho krásných žen, ale to mě stačilo pouze částečně. Hledal jsem skutečnou osobnost, pravou a nefalšovanou ženu. V mých očích to měla být prostá dívenka dobrých mravů, skromná, tichá, laskavá, ženská. Ač se zdá, že to co jsem hledal je k mání takřka všude, opak je pravdou. Ženy a dívky které jsem znal, vdané, rozvedené, svobodné, byly postiženy civilizační nemocí známou pod jménem emancipace. Dřív nebo později začaly být pro mne špatně snesitelné,neboť jejich názory a hlavně rádoby nezávislé vystupování mě děsily. Byl jsem ze staré školy, táta i děda mě učili jak  se k ženám chovat, jak je chránit, hýčkat, milovat a vést. Představa ženy chovající se jako chlap byla pro mě stejnou noční můrou, jako pro zemědělce kobylky. Postupem let jsem však hrůzou zjišťoval onu anomálii u stále více osob a to bylo pro mě horší. Chodil jsem už nevím s kolika dívkami i zralými ženami, ale nikdy to nebylo to pravé. Přestával jsem věřit, že dívka kterou jsem si kdysi vysnil existuje.

            Jednou mě moje kamarádka požádala, abych jí dělal garde na nějakém večírku. Sice se mi moc nechtělo, ale nedokázal jsem říct ne. A tak aniž jsem to věděl šel vstříc svému osudu. Moje kamarádka si sebou přivedla  dívčinu, kterou jsem ještě neznal. O to víc mě udivilo její chování. Zatím co ostatní dívky se dříve či později zapomněly chovat jako dívky a jaly se záhy nalévat alkoholem, kouřit a být nevázané, ona byla z této společnosti čím dál tím více nesvá. Protože jsem, jako řidič nepil a bylo mě z té společnosti také na nic, začal jsem se o ni zajímat. Chvilku mi trvalo než jsem se dozvěděl, co je zač. Jmenovala se Petra a byla ve svých dvaceti čtyřech  letech učitelkou základní školy. Do města se přistěhovala z vesnice. Protože bylo v místnosti, kde se večírek odehrával na padnutí, velmi opatrně jsem se jí zeptal, zda-li by, než být tady, se nechtěla raději projít.  Váhala, ale na konce jsem jí umluvil. Bylo to kouzelné. Červenala se, když  jsem na ní promluvil, červenala se znova, když promluvila ona. A vůbec nejvíc se červenala při sdělení, že si musí odskočit. Zeptal jsem sejí ,s kapkou ironie, kam, ale ihned jsem toho litoval. Nebyla schopna slova. Vše se mi nakonec podařilo uhrát do ztracena a překonat tak její nejistotu.Pak jsme si znova dlouho povídali. Seděli jsme venku před domem, kde večírek vrcholil, popíjeli jsme decentně nealko a bylo nám dobře. Strávili jsme spolu krásnou noc. A tehdy jsem poprvé něco zvláštního pocítit. Něco co jsem ještě nikdy nepoznal. Než jsme se rozešli, zeptal jsem se zda-li bych jí nemohl ještě někdy vidět. S menším zaváháním a větším ruměncem, odpověděla ANO. Tak takhle to tedy začalo. Scházeli jsme se každý den a já byl víc a víc okouzlen jejím půvabem. Kvůli ní jsem přestal kouřit, pravidelně jsem se holil, koupil nové oblečení a vyhodil z auta nahatou panenku. Asi po měsíci jsem jí pozval večer k sobě . Bylo to dost důležité rozhodnutí. Hrozně se bála a zřejmě i styděla. Přesto mě však neodmítla a já jsem s ní strávil jednu z nejromantičtějších nocí v mém životě. Poprvé jsme si jeden druhému řekli ony sladká slůvka JÁ  TĚ  MILUJI. Tehdy jsem se i já zamiloval,snad poprvé za život doopravdy. A pak jsem přišel se skvělým nápadem. Navrhl jsem jí, že by jsme mohli vyjet na pár dní z města. Měl jsem kamaráda, který měl chatu v krásné přírodě Jižních Čech a neměl čas na ní zajet. Proto jsem tam občas jezdil sám. Tentokrát jsem se rozhodl tam vzít s sebou svojí lásku. Měla sice opět strach z nového prostředí a dlouhé cesty, ale vše jsem to hravě vyřešil. Vyjedeme večer, přespíme někde cestou a ráno budeme  pokračovat. Chata byla na samotě. Lidí,, psů a medvědů poskromnu. Jediný potenciální soused v okruhu asi 5 kilometrů byl Pražák, toho času pracující kdesi v cizině. Pod tíhou mých argumentů  a proudem její zvědavosti se obavy z výletu rozplynuly,jak mraky nad letním dnem. Naopak se dokonce začala těšit. Byl jsem moc rád, že se mě to povedlo, neboť vzhledem k její citlivé povaze jsem tomu moc nevěřil. Vše jsem zařídil jak bylo třeba. Ubytování, plán cesty i místo určení. Dopoledne jsem ještě Petře zavolal, kdy se přesně sejdeme. Doma jsem si v klidu vše připravil a před sedmou hodinou jsem skočil do auta a jel jsem pro svého anděla. Nespěchal jsem. Času bylo dost a mě jízda autem uklidňuje.

…………………………………………….

            Otevřenými okny svého Nissanu jsem poslouchal, jak motor tiše přede. Jel jsem piánko, vychutnával jsem si krásný podvečer. A těšil jsem se na Petru. Moc. Chtěl jsem přidat plyn a vypustit stádo koníků, bublajících pod kapotou na sprint, ale věděl jsem, že bych pak trávil čekáním na místě a to by mě přivedlo asi k šílenství. Navíc jsem rád přesný a nehodlám to v příštích sto letech měnit. Podíval jsem se na hodiny. Vše mi časově vycházelo. Byl jsem, ale stále více a trochu nepochopitelně,rozrušen.  Ne, že by to byl snad můj první výlet s děvčetem, to rozhodně ne. Ale tento byl přeci něčím jiný. Něco bylo ve vzduchu. Jakási mystika, něco, co jsem ještě neznal.

            Zatočil jsem vůz do křižovatky a odbočil do mě už známé ulice starého města. Srdce mi na okamžik začalo tlouci rychleji. Ač jsem měl ještě pár minut čas, Petra na mě už čekala. V modrých letních šatičkách vypadala jak anděl. Puls mi stoupnul jak přílivová vlna. Konečně. Byl jsem šťasten, jako snad nikdy. Dal jsem nohu z plynu a nechal vůz majestátně dojet k mé hvězdě. Uviděla mě a usmála se. Krásně. Pak zvedla ruku a já myslel, že mi chce zamávat. Ale ze známého gesta bylo najednou něco jiného. Neméně povědomého. Stopovala!

            Proběhla ve mně neodvratná touha si hrát. Zkusit ještě jednou nový, krásný začátek. Zastavil jsem a když ke mně přišla s krásným úsměvem na tváři, nahodil jsem lhostejný výraz.

            „Tak kam to bude slečno?“, pronesl jsem ležérně, pečlivě však sledujíc její reakce. Pravda, trochu jí to vykolejilo, protože se na mě zprvu starostlivě podívala, přemítajíc zřejmě, zda-li nemám úpal. Už, už jsem vše chtěl vrátit do normálu a netlačit jí zbytečně ke zdi. Ona mě však neuvěřitelně dostala.

„Někam hodně daleko, pane řidiči. Někam, kde je fajn. Chci se bavit,“řekla tónem líbezným a přidala k tomu tak svádivý kočičí pohled, že se mě vzrušením postavily všechny chlupy na těle. Bylo to úžasně sexy, ale mě se tu na chvilinku něco nelíbilo.Sám jsem ale nevěděl,co blázním. Byla ale chyba,že  když jsem měl takto smíšené pocity, rozhodl jsem se pokračovat ve hře,kterou jsem neplánoval.

            „Pro vás slečno pojedu až na kraj světa,“ odvětil jsem světácky a naznačil jsem jí, aby se nalodila. Nastoupila. Na zadní sedadlo si hodila malou tašku s věcmi a pak se pohodlně usadila vedle mne.

            „Dík, špitla.“ Pak se několikrát líně protáhla a mě se ze zjištných  důvodů udělalo trochu mdlo. Radši jsem vyjel. Ona se však natáhla, otočila si vnitřní zrcátko a vytáhla odněkud rudou rtěnku. Pozorně se v něm prohlédla  a pak si pečlivě namalovala rty.  Byl jsem lehce v šoku,protože nikdy nic podobného přede mnou neudělala. To byl s překvapením zřejmě teprve začátek. Vrátila nedbale zrcátko zpět a to tak dovedně, že jsem mohl rázem sledovat krajinu po mé levé ruce a vrhla na mě další Afroditin pohled.

„Tak kam pojedeme? Kam mě uneseš?“

Její hlas zazněl tak dráždivě  sladce, že mě na okamžik zabolel žaludek.Bylo mi hned jasné,že musím začít jednat.

            „No co jet na jih. Černé moře, Alpy, Písek, Tachov, Lipno. Tam by se vám mohlo líbit.I je tam občas večer nebe plné hvězd.“

            Sice jsem se velmi snažil, ale můj hlas nezněl nijak suverénně. Měl jsem totiž naprosto nepochopitelnou trému. Věděl jsem sice stejně dobře, jak Petra kam jedeme, co nás na cestě čeká a může čekat, ale s touto hrou jsem nějak nepočítal. A náhle jsem nevěděl ,co s tím. Z nevinného hraní začínala být hra na kočku a myš, přičemž role už byly rozdány a já tahal za kratší konec.Zato ona si roli číči náramně osvojila.

            „Opravdu?“, vzdychla,, to by se mi opravdu mohlo líbit. Ale vůbec se mi nelíbí, když mi vykáš. Víš, trávím-li s mužem nějaký ten čas, chci být k němu blíž,hodně blíž“

            Na ta slova přehodila nožku přes nožku, až látka šatů sjela k zakázané zóně. Motor Nissanu ,kdoví proč,lehce škubnul. Nebylo to však nic proti tomu, jak jsem s sebou škubnul já. No to je teda něco! Stopařka se mnou flirtuje. Hlavou mi dokonce prolétlo, zda-li Petra nemá náhodou nějakou zapomenutou sestru-dvojče, kterou jsem naložil ,zatím co moje láska tam někde teď sama bloudí, tajíce slzy. Moje spolujezdkyně mě ale doslova četla myšlenky.

            „Jmenuji se Pavla“, zalhala bez zardění. „A ty máš nějaké jméno?“

„Petr“ odvětil jsem mechanicky, ač jsem chtěl odpovědět úplně jinak. Ztrácel jsem víc a víc přehled  a ona to na mě okamžitě poznala.

 „Bezva“ řekla vesele, „Petr a Pavla, to se mi líbí. Tak a teď si dáme pusu na tykání!“

            No to je čím dál tím lepší,pomyslel jsem si,nejdřív mi tyká,teď se  mnou líbá,co bude dál?Byl jsem už značně vykolejen,ale nemohl jsem to na sobě nechat znát.Naopak,zpomalil jsem a obrátil se k Petře vstříc polibku. Upřímně,byl to jeden z těch, který patří do z kategorie snů každého normálního muže a po kterém se aktivují příslušná místa. Ty moje však byly dnes neobvykle zdrženlivá. Byly zřejmě zvadlá překvapením, stejně tak ,jako já.  Sám sebe jsem se v duchu zeptal, co mi vlastně vadí. Moje partnerka se chovala, vzhledem k situaci neuvěřitelně sebejistě, suverénně a sexy. Nic jí nepřekvapilo, šla vždy přímo na věc. Bohužel, bylo to právě to, co jsem znal u většiny žen víc než důvěrně a stále více jsem to nesnášel. I když tohle bylo přeci jen o něčem jiném, něco se ve mně příčilo. Věděl jsem sice, že si jen tak hraje, ale já bych si to asi představoval jinak. Bylo mi jasné, že pokud chci obrátit role, musím hodně přitvrdit. Pak uvidím, co vydrží a jaká opravdu je.

            „Líbáš fakt skvěle,“začal jsem s frontálním protiútokem. „Kde bereš inspiraci? Z amerických filmů?“

            „Ale jdi, ty by ses naučil řídit auto z filmů?“

            „No to asi ne.“

            „No tak vidíš“, usmála se, „ani já nic takového samozřejmě nedělám. Mám zcela jiné a daleko osvědčenější postupy. Hodně se naučím, je to zajímavé a poznám lidi,hlavně tedy muže.“

            Punc tajemnosti, který dala svému vyprávění ve mně oživil příběh o Klášteře Rudých kapucínů a žačce Arbie. Ihned jsem se otřásl hrůzou. Nemohl jsem to, ale dát najevo.

            „No tak, kde se teda vlastně učíš?“ Vyzvídal jsem.“ Kde bereš tak skvělé zkušenosti v líbání?“

            „Na školách v přírodě,“ řekla suše, „a nejsou to jen zkušenosti s líbáním. To by byla asi trochu nuda, nemyslíš?“

            „No sakra,“ vykřikl jsem naoko zděšeně, „já jsem věděl, že tu něco nehraje. Jsi nezletilá, že? Taky už vím, co máš v tom báglu. Panenky! Asi to otočím a vrátím tě mamince!“

            Několik vteřin bylo naprosté ticho a já už jásal jak se mi podařilo zabodovat.Bylo to ale velmi předčasné.

            „Hoď se do klidu“, vystřelila z ničehož nic, „všechno je jinak. Jsem učitelka. Vím, že vypadám, jak holčička, ale to je dobře. Věci to jen prospívá. Chlapům se to líbí. Chodí za mnou spousta taťků od dětí. A co ty? Máš nějaký dětí?“

            „Jsem svobodny“.

            „Na to jsem se neptala. A je mi to i jedno. Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec….žádný problém. Chci jen vědět, zda-li máš děti?“

            „Děti jsou problém?“

            Ručička na mém soukromém sarkasmetru po mé odpovědi vyskočila o několik čárek.

            „Ale ne, neboj,“ odvětila lhostejně, „jen se ptám.“

            „A to se ptáš každého chlapa, s kterým se potkáš?“ Pokračoval jsem posměšně,ve snaze jí dostat pod tlak a přinutit k chybám.Jenže ona se nedala.

            „Ale ne, ptám se jen toho, který mě alespoň trochu zajímá.“

            „Tak přeci problém!“ Pravil jsem vítězně a skoro jsem litoval, že žádné děti nemám, nebo nich alespoň nevím. Jí to však nijak nevyvedlo z míry.

            „Ale vůbec ne,“ pokračovala s chladným klidem,“ ale chlapi, co mají děti jsou ovladatelnější. Předpokládám u nich určité zkušenosti a je daleko jednodušší se jich později zbavit.“

            „No to je teda vysvětlení,“ zasmál jsem se, „mluvíš jak agent 007. Zkušenosti, zbavit…Už jen zbývá, abys vytáhla pistoli od pasu .“

            „Dobře, dobře,“zabrzdila mě, ,, je to velmi jednoduchý. Vysvětlím ti to. Když chlap žije  nějakou dobu s ženou, má už nějakou představu, co se jí líbí. A taky mu na ní spoustu věcí vadí. No hochu, s tím to vše stojí a padá. Když chlap ví, co se líbí jedné ženě, bude se to třeba líbit i mě. A když vím, co na ní nesnáší, začnu se, až mě přestane bavit, chovat stejně, jako ona. A brzo mám klid. S těma svobodnýma bezdětnýma je trochu problém. Nemají ani zkušenosti, ani žádný konkrétní model. Ale i tak to bývá pouze otázka času je odhadnout a pak ovládnout. Už  chápeš?“

            „Jo,“ kývl jsem lehce konsternován, „je mi to už jasný. Nemám děti.Ale vraťme se ke škole v přírodě.Povídej mi o těch svých zkušenostech“.

            „Jasně. Do přírody, kam jezdím dvakrát ročně je večer dost zábavy. Děti dáme spát, pak hurá na lov.“

            „Na lov?“

            „No jasně na lov. Zkušenosti získáš jen při lovu. Se mnou to bylo obdobný. Nejdříve jsem se lovit nechala a teď už lovím sama.“

            „A co úspěšnost při lovu,“ rýpl jsem si, „kolik máš procent?“

            „99,99%“ odpověděla nevzrušeně a udělala pohyb, propagující nejen podprsenku, ale i svěřenkyně pod ní. Kdybych jí neznal věřil bych každému jejímu slovu. Ale znám jí vůbec? Není to hra co se mnou hraje skutečnost  to co bylo dřív jenom hra? Přestával jsem si být jistý. Chtěl jsem přestat blbnout a poprosit jí o to samé. Chtěl jsem se bavit o něčem o čem jsme se  bavili jindy. Ale osten pýchy mě nedovolil obrat. Naopak nutil mě jít dále. I za ty nejzasší meze.

            „99,99% to je slušný. Ale se mnou to budeš mít podstatně složitější. Teď už vím, jak uvažuješ a tak snadno se ulovit nenechám.“

            Podívala se na mě, zavřela oči, pak je otevřela a její pohled se stočil opět na silnici.

            „Neřekla jsem,že tě chci ulovit. Už mám svou úroveň a jak na tebe koukám, bylo by to pro mě moc lehký. Nerada bych ti ublížila.“

            „Buď bez obav já něco vydržím“ řekl jsem suverénně a sáhl jsem na řadící páku s úmyslem přeřadit z pětky na šestku.Zcela mi uniklo,že nejedu v závoďáku a rychlostí má můj vůz jen pět.Snad proto to v  převodovce podivně zarachtalo. Tak dost, takhle to dál nejde! Všechny výčitky a obavy byly pryč. Zůstal jen vztek. A ten stále rostl.Začal jsem znova s útokem.

            „Nemyslím, že by jsi mě svedla. Myslím, že jen blafuješ! Ale je to konec koncům fuk. A vůbec, už bych rád někde zastavil. Nechce se mi jet ve tmě a hledat v noci nějaký privát. Záleží teď jen na tobě, chceš-li jet dál se mnou, nebo mám-li tě někde vyklopit.“

 No to jsem celý já. Když začnu ztrácet půdu pod nohama, couvám. Ani jsem nedomyslel význam celé věty. Petra, ale zvládla celou situaci víc než dobře. Paradoxně, radost jsem z toho neměl.

            „No co je tohle za otázku?“ Zeptala se přísně. „Nejdřív mě slibuješ div ne modré z jižního nebe a teď bys mě vyhodil už na začátku cesty. Nebojíš se mě tak trochu? Nezapomeň, unesl jsi mě a to je zavazující.“

            Zčervenal jsem vztekem i hanbou a byl jsem moc rád, že to je kryté příšeřím. Petra mi totiž předvedla úder, který se nazývá v Basebollu Homer. Byl to nechytatelný volej. Mé dobré vlastnosti si vybíraly oddechový čas, za to špatné nastupovaly na enpire.

            „To máš pravdu, kotě,“ pokusil jsem se o ležérní tón,“ vím, co jsem slíbil. Ale jak tě poslouchám, mám obavy, abych tě náležitě uspokojil. To víš, já jsem skromný kluk a vystačím si s málem,ale ty jsi taková princezna….ze mlejna. Moc to tu neznám a nerad bych tě zatáh do nějaké díry, kde by jsi svojí teorii o SVOBODNÝCH jen potvrdila.“

            „S tím si nedělej starosti. Nejsem žádná fajnovka na ubytování. Mě hlavně zajímá společnost.“ Pak se zamyslela  a dodala: „Jednou jsem tu projížděla, a mám takový pocit, že asi pět kiláků, plus mínus, je motel, nebo něco takovýho. Diskrétní. Jmenuje se tak nějak divně…..Vraník, …Bráník….ne,už vím, Blaník. Co to prubnout?“

            Trochu se mi ulevilo. Penzion Blaník byl skutečně první bod naší společné cesty, našeho skvělého výletu. Dávno odsouhlasený, objednaný. Měl jsem už jistotu, že v autě nevezu žádnou mimozemšťanku, ani agentku tajných služeb jejího veličenstva. Přesto jsem to víc než dřív cítil jako výzvu. Když už jsem přijal hru bez pravidel, chtěl jsem v ní vyhrát.

            „Oukej,“ souhlasil jsem. „Myslím, že vím o čem mluvíš. Někde jsem o tom čet. Jedem tam. Určitě pak spolu strávíme něco, na co dlouho nezapomeneme!“

 Pak jsem pevně uchopil volant a sešlápl plynový pedál až k podlaze. Otáčky prudce vylétly až ke kritickému bodu a kdyby byl můj vůz živá věc, třeba kůň, asi by mě  hned shodil. V té chvíli jsem ještě netušil, jak blízko můžu být k pravdě.

…………………………………………….

            Penzion Blaník byl malý, nenápadný objekt, trochu stranou od hlavních cest. Jeho součástí byla i malá vinárnička s tanečním parketem. Měli jsem pokoj v patře, okna do dvora, stranou od silnice. Dvojlůžko, sprcha, rádio. Žádný luxus, ale pro lidi, kteří mají jeden druhého je to víc, než si mohou přát. Asi před rokem jsem zde nocoval, a tak když jsem plánoval cestu s Petrou jsem si na něj vzpomněl. Najít telefonní číslo a zavolat bylo dílem okamžiku. A nyní mi k němu zbývalo pár set metrů. Před rokem jsem si tady docela odpočinul. Dobré jídlo, společnost, pití, měkké postele. Zkrátka pohoda. Letos to mělo být ještě podtrženo faktem, že zde budu pobývat s milovaným člověkem. Měl mě čekat krásný večer a ještě krásnější noc. Ano, měl. Jenže vše se vyvíjelo zcela jinak, než bylo v plánu. Když jsem dojížděl k penzionu většina z dobra, které ve mně bylo, tvrdě spalo. Vůbec to nevypadalo, že jsem přijel na líbánky s životní láskou, ale s otravnou manželkou, s kterou jsem už léta v krizi a snažím se dokázat sobě i jí,že není jediná na světě. Zajel jsem  na parkoviště k penzionu a vypnul motor. Petra se zvědavě rozhlédla. Pak lehce zvedla nosík.

            „No, hochu žádná sláva,“ pronesla jedovatě. „Čekala jsem zámek a ona ……stodola.“

            Vlna nenávisti zalila mé nitro. No počkej, myslel jsem si, já ti dám stodolu.

            „Upozorňoval jsem tě na to, že to tady moc neznám, a že tě nechci zatáhnout do nějaké díry“ začal jsem manévrovat. „Tys mi tvrdila, ze jsi skromná. Slyšel jsem, že je tady dobrá restaurace, že zde dobře vaří a schází se tu prima společnost. Hezký holky, kluci.“

            „Opravdu?“ zeptala se mimochodem. „Ty jsi na kluky?“

            Ještě, že nejsou čerti. V okamžiku, jak to dořekla jsem myslel, že mě nějaký ten rohatý odnese. Byl jsem bílý vzteky. Ona mě však nenechala vychladnout.

            „To já teda na kluky jsem, ale musím se nejdřív hodit do gala. Takhle oblečená bych možná ještě ulovila tebe,což by byl slabý úlovek.No co koukáš?Běž zamluvit pokoj!“

            Vystoupil jsem z auta bez jediného slova ,naprosto otřesen a šel jsem do recepce potvrdit rezervaci. Ani jsem pořádně nevnímal, co paní říká do chvíle, když jsem dostal klíče do ruky. Na známce bylo číslo 13.

            „Vy máte třináct pokojů?“ zeptal jsem se udiveně. „Byl jsem tu před rokem a měli jste jich tu pět.“

            Paní se usmála.

„Víte, tohle je ve skutečnosti trojka, ale nějaký vtipálek tam přikreslil jedničku. Tak už jsem to nechala. Tady lidi nezabloudí.“

            Odešel jsem bez odpovědi. Ne že bych byl tak pověrčivý, ale dnes mi to celé nějak nesedělo. Přeběhnout mi přes cestu černá kočka, půjdu snad jinudy. Došel jsem k autu. Petra se opírala o vůz a protahovala se tak smyslně, že by mě to jindy  nenechalo chladným. Nyní mě to však přivádělo k šílenství.

            „Tady jsou klíče“ zamumlal jsem „Je tam třináctka, ale musíš jít do pokoje číslo tři. Pokud chceš, tak se převlíkni… nebo co. Já  jdu zatím omrknout ve vinárně……kluky.“

            „Jasně! Běž a chovej se slušně. Víš, že jsi moje garde. Co se týče klíče je to jasné. Třináct pokojů tu není. Tu jedničku na ten štítek někdo namaloval. Asi srandista, jako jsi ty.“

            Snad poprvé v životě jsem v duchu prosil Boha, aby mi dal sílu. Rozešli jsme se. Já kráčel do vinárny a vzpomínal, jaká tu byla v loni fajn společnost. Pokud by tomu bylo i letos, mohl bych zvrátit zatím pro mě nepříznivý vývoj večera. Po vstupu do místnosti jsem však zjistil, že tomu asi letos tak nebude. Vše se proti mně spiklo. Ne, že by zde nebyla dobrá společnost, ale většinu ji tvořily právě muži. Žen zde bylo po skromnu, měly tu sebou svoje protějšky a Petře se do fyzické krásy sotva vyrovnaly. Sedl jsem si otráveně ke stolku.

            „Dobrý večer, co si bude pán přát?“ Zašveholil nade mnou mužský hlas. Číšník!! Pane Bože! Poslední  možnost si s někým zaflirtovat je pryč! Co teď budu dělat?

            „Přineste mi velkou vodku, „zahučel jsem. „A krabičku Mallborek“. Číšník odešel a já byl čím dál tím více rozčílen. Ani nevím co mě vytáčelo víc. Zda-li Petra, blbý průběh večera, nebo já sám, že se s tím vším nedokážu vyrovnat a blbnu. Vždyť ani nevím proč jsem si objednal cigarety. Přestal jsem kouřit sice kvůli Petře, ale vůbec mi to nechybělo. A Teď mám začít znovu? Proč?! Vodka a cigarety byly na stole. Pozoroval jsem rezignovaně společnost a doufal, že snad horší už to nebude. Bohužel bylo. Ve dveřích se objevila Petra. Ne snad, že bych jí nečekal, ale tohle mi přece jen vzalo dech. Byla oblečená v krátkých černých šatičkách na ramínkách. Byly to přesně ty šaty, o kterých když jsem jí je koupil k svátku prohlásila, že je nikdy nevezme do společnosti, protože by si v nich připadala jako nahá. A teď o pár týdnů později v nich klidně vejde do míst, kde se to čeká asi tak málo, jako montérky v opeře. Vešla do místnosti tanečním krokem dávajíc důraz každému svému pohybu. Oči snad všech mužů v místnosti se na ni automaticky otočili. A ona hned věděla. Ladným krokem směřovala k mému stolku, rozhlížejíc se jako lovec na honu. Vybírala si oběť. Byla krásná. Rozpuštěné blond vlasy, modré oči, krásná postava na ještě krásnějších nohou a to  vše spoře zabalené do tenké černé látky. Za jiných okolností  bych byl na ní nesmírně hrdý, neboť jsem jí dokázal  vštípit a to v poměrně krátké době, sebedůvěru a sexapel, čili to co jí zpočátku trochu chybělo.A taky bych rád cítil závist jiných mužů a letmý, však významný projev lásky z její strany. V tomto okamžiku bych, ale byl rád za úplně něco jiného. Sednout si někam stranou, něco sníst, vypít a pak hajdy na kutě. Přání však zůstalo přáním. Petra si právě vybrala oběť k lovu. Byl jsem to já. Vážně jsem nevěděl mám-li být šťasten, nebo ne.

            „Můžu?“ zeptala se formálně a přisedla si ke mně. Lehce zvedla nohu a já už lehce tušil co má ještě na sobě. Moc toho  nebylo. A tak válcování z její strany  mohlo úspěšně pokračovat bez stopy mého většího odporu.

            „Tak co,jak se ti tu líbí kluci?“, zeptala se nevinně a jemně se mě pod stolkem dotkla nohou stehna, „už máš vybráno?“

            „Jsou tady samý vidláci,“ odpověděl jsem s despektem. „Hele co si takhle dát něco k snědku a pak se jít projít? Víš, že jsem  ti slíbil nebe plné hvězd.“

            Byla to první věta za celý večer, s kterou jsem byl spokojen. Ale na člověka mého věku a zkušeností to bylo žalostně málo.

            „To zní jako bys mě chtěl zbalit“, zchladila mě „a není to ani moc originální, proč bych měla někam chodit, když hvězdy jsou přímo tady. A jedna zajímavější než druhá.“

            Zvedla prstík u ruky. Číšník lelkující na druhé straně lokálu byl v okamžiku u nás. Skoro bych přísahal, že použil hyperpohon. Ani ho nenechala cokoliv říci. Pouze se na něj podívala, usmála a mohla si být jistá, že v příštím  okamžiku před ní začne panáčkovat.

            „Dám si ovocný salát a sklenku bílého vína. A ať je sladké, prosím“.

            Nemluvila nijak hlasitě, ale její hlas poslouchali snad všichni v místnosti. Číšník odhopkal a já jen tiše žasnul. Žádný salát nebyl na jídelním lístku. A co se týče vína, ani tam nebyl žádný pořádný výběr. Opravdu jsem nevěděl co jí hodlá přinést. Jí to však evidentně netrápilo. Krátila si chvíli házením pohledů po přítomných mužích a dařilo se jí to skvěle. Muži jí pohled opětovali a kdyby jimi mohli svlékat, nezůstane na ni ani niť. Upřímně jsem ji nenáviděl.

Číšník přinesl Petřinu objednávku. Nevycházel jsem z úžasu. Vše bylo tak, jak si přála. Číšník se jí uklonil jako filmové hvězdě a útratu mi připsal na účtenku. Parchant! Petra se uculila a udělala oči na něj tak výmluvně, že chudák málem netrefil k baru. Líbilo se mi to čím dál tím míň. Dopil jsem vodku a šel jsem si k baru pro další. Na má gesta totiž číšník vůbec nereagoval. Koupil jsem si i sirky a doufal, že poslední trik s kouřením zabere. Klidně jsem si sedl, otevřel krabičku a vytáhl cigaretu. Na okamžik se mi zdálo, že jsem ji konečně zasáhl. Trošku zle se na mě podívala.

            „Nebude ti Petro vadit, když si zapálím?“ Provokoval jsem v blahé naději, že tohle právě bude ten moment, co rozhodne o zvratu.

            „Ale vůbec ne,“ zívla, „pal si třeba jednu od druhý. Jenom jedno si zapamatuj. Jsem Pavla!“

            „COO?“ Zděsil jsem se.

            „Co, co? Říkám, že se jmenuji Pavla. Ne Petra. Pleteš si to hochu. A vůbec, proč mi nenabídneš?“

            Přísně zvedla obočí a sáhla po cigaretě. Vůbec jsem jí nebránil. Proč taky? Už mě to začínalo být jedno. Petra nikdy nekouřila, teď kouří. Nikdy se nechovala jako štětka, teď se chová. Tak co? Mě už dnes nic nepřekvapí. Mýlil jsem se. Zapálil jsem si cigaretu a vdechl prvního šluka. V následující chvíli mě chytil záchvat kašle. Vztekle jsem cigaretu zamáčkl do popelníku.

            „Zatracený svinsto“ nadával jsem „málem jsem se udusil.“

            Petra právě vyfoukla kouř z úst, ušklíbla se a udělala totéž co já. Že by snad se mnou chtěla souhlasit?

            „Máš pravdu Venco“ vydechla, „nic moc. Měl bys příště koupit něco kvalitnějšího. I když …. Stejně neumíš kouřit. A tahle tráva ti na zakašlání stačí“.

            Kdysi jsem četl o síle hurikánu a jeho stupnici. Kdybych dnes to samé aplikoval na vztek, měl bych tutovou F čtyřku. A to večer zdaleka nekončí. V sále začali hrát. Udělalo se mi lehce špatně. Pokud jsem něco moc neuměl, tak to byl tanec. Naopak pro Petru byl požitkem. Tím pádem bylo jasné, jak se celá příští situace vyvine. Snad poprvé za večer jsem věděl co mě čeká. Ani jsem se nedivil, když pro Petru přišli hned čtyři kluci. Významně se na mě podívala, zřejmě čekajíc co já na to. Mě to však bylo jedno. Měl jsem jedinou jistotu, že ať udělám co udělám, udělám to špatné. Takže jsem neudělal nic. Odešla beze slova do víru zábavy a já jsem se po ní po očku podíval. Záhy jsem raději otočil zrak někam jinam. Hlavou mě bleskla její poznámka o lovu a jeho úspěšnosti.

            „99,99% při lovu“ zabručel jsem, „blbost! 200%. Možná víc! Zblbla celou hospodu“

            Zarazil jsem se. Bože vždyť já trpím samomluvou! To mi ještě chybělo. Cítil jsem se být totálně poražen. Z výletu snů se stala Bílá hora. Ztratil jsem lásku, sebedůvěru a teď se zdá i rozum. Je konec. Už mě může zachránit jedině zázrak.

            „No ty vole… jsi to ty?! Péťo! Ahoj!“

            Zvedl jsem hlavu. Vedle mě stála povědomá dívčina. Nemohl jsem si hned vzpomenou, ale ona mi pomohla.

            „Co je! Vloni jsi mě blahopřál tady k svátku a teď koukáš jak tele. Co tady děláš?“

            Jarka! Paměť mě okamžitě poslala před oči obrazy z loňska. Příšerný mejdan právě tady. Hlavní aktéři jsme byli já a Jarka.  Neměl jsem sice moc radost, že ji vidím, loňskou kratochvílí bych se zrovna moc nechlubil, ale v dané chvíli mi ji poslalo samo nebe.

            „To víš“, začal jsem „byl jsem si zahrát golf a trefil jsem míček tak blbě, že ho teď tady hledám.

            Bylo zajímavý, že se mi náhle vrátily všechny světácké repliky i nevázaný tón. Zda-li to bylo tím, že jsem chytil alespoň kousek půdy pod nohama, nebo tím, že mě na Jarce absolutně nezáleželo, nevím.Nehodlal jsem to ale analyzovat,ale využít.

            „Vyser se na míčky a pojď si trsnout!“ Houkla na mě, a táhla na parket. Jindy bych to nejspíš neudělal a určitě bych se z toho nějak vymluvil, ale dnes mi bylo všechno takříkajíc buřt.

            Naprosto mechanicky jsem začal na parketu napodobovat prostocviky, které Jarča přede mnou předváděla. K mému úžasu mi to docela šlo. Tréma byla pryč, začínala se mi vracet nálada. Šla jedna skladba, druhá, pátá. Pak začali hrát Macarenu. Nevím proč, kdysi mě jedna z mých četných přítelkyň tento tanec v potu tváře a oteklýma nohama, naučila. Bylo asi to jediné, co jsem z tance trochu uměl. Najednou se to hodilo. Prováděl jsem Jarču po parketu tak zarputile, že jsem si  ani neuvědomil, že tu tancujeme jen my dva. Ostatní tanečníci stáli okolo a tleskali. Byla to scéna jak z amerického filmu, do které se omylem připletli čecháčkové a teď sklízí obdiv ve světle ramp. Dýchalo se mi o poznání lépe. Krevní  tlak a puls se vracely z nebeských výšin do normálních provozních hodnot. Macarena skončila a začali hrát ploužák. Chtěl jsem si jít sednout, ale přišli ke mně hned dvě ženy s žádosti o tanec.  Nikdy se mi nic podobného nestalo, přesto to bylo velmi milé. Než jsem se však stačil rozhodnout, kterou dívku provedu, objevila se Petra.

            „Dovolíte, dámy?“ Přišla ke mně a chytla kolem krku, „ten je můj!“

            Pohledem jsem se oběma dívkám omluvil. Ani s tím jsem nepočítal. Ty chudinky zůstaly stát v naprostém úžasu. Nebyl jsem na tom lépe. Tentokrát jsem tomu, ale nechal volný průběh. Držel jsem Peťuli decentně od těla a dělal, jakoby nic., Té se to, ale evidentně nelíbilo.

            „Nevěděla jsem, že jsi takový Travolta“, začala opět s konverzací.

            „Neptala ses“

            „To je fakt. Neptala. Otázky jsi totiž kladl jen ty!“

            „Byl jsem zvědavý.“

            „A teď už nejsi?“

            „Ne. Vše co jsem potřeboval vědět už vím.“

            „To těžko Františku. To hlavní nevíš:“

            „A to je zase co…?! Františkánko! Udělej si pořádek ve svých milencích. Já

se jmenuji ….“

            „Já moc dobře vím, jak se jmenuješ, ale pro mě budeš to, co budu chtít já.“

 Tentokrát jsem se pro změnu smál já.Taková hra mě fakt nebrala. Navíc, své jméno mám docela rád.

„Tak hele, děvče. Pro tebe jsem a budu Petr. Laskavě mě tak prosím, oslovuj. Dělá-li ti to problémy, běž za někým jiným, komu to nevadí!“

Čekal jsem, že se naštve a odejde, ale ona nic. Jakoby mě ani nevnímala.

„To hlavní je to,“ pokračovala nevzrušeně, „že jsem si to rozmyslela.“

„Co jsi rozmyslela? Že vstoupíš do kláštera?“

Jinde by mě taková poznámka mrzela, ale teď mi to bylo fuk. Petra mi za ohled nestála.

„To ne, žádnej klášter. Chci tě svést.“

„To půjde dost těžko.Sama jsi přeci říkala, že jsem na chlapy.Navíc ženský jako ty mě fakt neberou.“ pravil jsem posměšně a čekal co to s ní udělá. Převezla mě. Namáčkla se i přes mou obranu na mé tělo a kolenem zabrousila do citlivých míst. V tu chvíli jsem litoval, že fakt nejsem na chlapy. Reakce v mé dolní části těla mi připomněla, že v tom zas lítám. A to hodně.

„To nic, já tě vyléčím. Zase budeš ready,“ pokračovala a vinula se po mě jak psí víno.

„Pojď hezky s učitelkou Pavlou a něco s tím uděláme.“

Chtěl jsem dělat drahoty, ale nešlo to. Příroda byla mocnější. Rychle jsem šel zaplatit a pak jsem se nechal beze slova odtáhnout Petrou do pokoje. Chvilku jsme se mazlili a bylo to fakt pěkné, když tu náhle se ode mě odtrhla.

„No, no, moc to s tou vášní nepřeháněj. Ale vidím,že je to s tebou už o moc lepší. Zítra budeme pokračovat!Dobrou noc!“

„Co blbneš?“, nechápal jsem „já …….sakra, myslel jsem, že to dokončíme.“

„Chtěl bys?“

Kývl jsem. Lhát jsem nedokázala. Běsnění hormonů překonalo hravě i pýchu. Byl jsem úplně bezbranný.       

„Dobře“, řekla vážně „dokončíme to!“

Bylo mi supr a těšil jsem se na to pokračování jak malý kluk na zmrzlinu.

„Ale měl bys vědět, že soukromá učitelka Pavla bere 200 na hodinu. „

Padl jsem do šoku.Ona se zřejmě asi pomátla!Jenže já chtěl pokračovat stůj co stůj a to i za cenu,že za to zaplatím.Musel jsem vše ale vyjednat.Nahodil jsem proto mrazivý úsměv a začal.

„Dám ti tak maximálně kilo Paulo! Víš za víc mi nestojíš!!Zase tak dobrá nejsi!“

Možná byl můj výrok drsný, ale já jsem si už dávno nebral servítky. Jednal jsem s ní tak, jakoby to byla holka ze silnice. A jí to zdá se vůbec nevadilo.

„No, moc si mě neceníš, ale uvidíš, že už brzy změníš názor.“

Na ta slova si pomalu a velice rafinovaně svlékla šaty. Nečekal jsem na další pobídnutí. V příštím okamžiku jsem jí měl v náručí. Ona se mi však začala různě kroutit, vysmekla a pak ode mě chtěla věci, které bych od ní nečekal. Bylo mi jasné jakou hru hraje, ale věděl jsem také, že mě může spasit jedině trpělivost nebo hrubá síla. Na to druhé jsem nikdy nebyl a tak mi zbývalo zatnout zuby. Boj trval až do konce. Když konečně přišel, padl jsem vyčerpaný na postel. Měl jsem pocit,že za sebou nemám milování,ale souboj s medvědem.. Asi to na mě poznala.

„Tak co hochu, nějak se flákáš! Co si to zopakovat? Nebo už velký Travolta nemůže?“

Evidentně jí dělalo dobře, že mě může provokovat. Byla na koni, kdežto já jsem z toho koně před chvíli spadnul.

„Hele, někde jsem slyšela, že chlapi se dělí na muže a nemůže. Ty jsi toho jasnej důkaz.“ Chechtala se  škodolibě a šťouchala do mě. Být to chlap, praštím jí. Nenáviděl jsem jí víc a víc.

„Jen počkej, dám si sprchu a pak se připrav!“ zavrčel jsem výhružně a jak jsem se chtěl skulit z postele nějak jsem to špatně odhadl,nebo co a spadl jsem z ní. Ani jsem nesledoval její reakci. Bylo mi jasné co přijde. Rychle jsem emigroval do koupelny. Tam jsem na sebe pustil sprchu a dlouho, dlouho jsem přemýšlel, zda-li mám spáchat harakiri, nebo vzít čáru k Eskymákům. Hanbou a vztekem jsem se propadal.

Když jsem se, nevím po jak dlouhé době odvážil vykročit z koupelny ,Petra už spala. Nebudu lhát, že mi spadl kámen ze srdce. Opatrně jsem si lehl vedle ní a zakrátko jsem usnul.

…………………………………………….

Barevná světla mě oslňovala. Tančil jsem se dvěma dívkami kdesi na parketě. Jedna byla černovlasá, druhá blond. Pak jsme pili. Pak jsme jeli v taxíku a užívali na zadním sedadle. Polití od šampusu jsme skončili ve velké posteli.

„Jsem Petra,“ řekla ta černovlasá. „Jsem Pavla,“ řekla ta blondýna. Milovali jsme se. Krásně. Blížil se vrchol. Obě se ke mně přitulili, usmáli se a z úst jim vyrostly upíří zuby.

Vzbudil jsem se ze snu pouze z těží držíce výkřik. Vzápětí jsem sebou nějak špatně hnul a spadl jsem opět z postele. Letos podruhé. Potřetí za život. Když se mi to stalo poprvé bylo mi asi rok a půl. Nedávno mi bylo třicet. Začínalo to být už trochu nuda. Krucinál, takhle bláznit kvůli holce. Ale dobře mi tak! Měl jsem radši zůstat se Slávkou. Nebyla to sice žádná krasavice, zato uměla vařit.

Začínalo svítat. Nemohl jsem už spát. Trochu jsem se opláchl a zvolna oblékl. Pak jsem se zadíval na Petru. Spala nahá, což nebyl její styl. Normálně se dost styděla. Skoro bych řekl, že se včerejšek vůbec nestal. Že to byl jen zlý sen, podobný tomu, z kterého jsem se ráno zbudil. Moc, opravdu moc jsem si to přál.

Otevřela oči. Zase je zavřela a znovu otevřela. Dívala se na mě.

„Ahoj Péťo, jak ses vyspala,“ promluvil jsem tiše a laskavě, abych nezaplašil kouzlo okamžiku. To se však vzápětí roztříštilo o jedinou její větu.

„Jsem Pavla, kruci, zapal mi cigaretu!“

Být animovaný, asi bych na místě zkameněl a pak se rozsypal. Ach pane Dysney, jaká je to dokonalá alegorie. Bohužel jsem z masa a kostí. A mám city. Ty nyní byly ve stavu jak pole po žních. Myslel jsem, že začnu řvát a pak do něčeho praštím, ale stalo se něco úžasného. Byl jsem klidný.

„Ano, ano, rozumím. Víš, já už nekouřím. Je to blbost. Stejná, jako se zamilovat do někoho, koho pořádně neznám. Inu chybama se člověk učí.“

Dívala se na mě napůl zvědavě a napůl užasle.

„Je mi líto, že to tak dopadlo, ale co se dá dělat. Asi je to můj osud. Vrátím se teď zpátky do města. Sám.“

Sáhl jsem do peněženky a vytáhl pětistovku.

„Tady máš peníze na cestu zpět a výdaje. Pokoj je zaplacený. Já se loučím,bylo to s tebou fakt hezký. Ahoj a měj se dobře.“

Otočil jsem se a chtěl odejít.

„Péťo, co blbneš? Já přece ….Kam jdeš? PÉŤO!!“

Zadíval jsem se na ní zcela chladně. Byla celá zděšená a třásla se.Určitě ne zimou. Jenže mohla to být jen zástěrka, nová hra na city. Už jsem jí nevěřil.

„Péťo neblázni , vždyť…..je to jen hra. To není vážně! Je to jen….“

„Kulový!“ Přerušil jsem jí. „Každá hra má svá pravidla , začátek a konec. Jinak už to přestává být hra, ale skutečnost. Myslel jsem si taky, že je to hra. Až do rána. Pak mi to došlo. Ty prostě nic nehraješ. Ty taková jsi!“

Z očí jí začaly téct slzy.

„To si myslíš?“ Šeptla.

„Ne…to vím!“ Odvětil jsem úsečně a odešel z pokoje. Udělal jsem několik kroků po chodbě a div jsem se nesrazil s nějakým chlapíkem. Měl zřejmě daleko víc napilno, než já. Něco zamumlal, hlučně seběhl schody a bouchl dveřmi, že se celý barák zatřásl. Chvíli na to byl slyšet zvuk startovaného auta a divoký rozjezd. Pak opět zavládlo ticho.

Nevím proč, ale udělalo se mi příšerně špatně. A to tak moc, že jsem si musel sednout na schody kousek od našeho pokoje. Hlavou mi prolétl děj včerejšího večera. Nějak mi to celý přestávalo dávat smysl. Proč proboha holka, která se chová normálně začne z ničeho nic takhle bláznit? Chtěla se rozejít? Tak proč to neřekla, upřímná byla, jak jsem ji znal dost. Chtěla snad, abych to udělal já? To se mi zdálo jako blbost. Ať jsem to bral z jakékoliv strany, vždy jsem se vrátil na začátek. Najednou jsem musel vědět pravdu. To však znamenalo vrátit se. Nechtělo se mi sice,ale zvědavost byla silnější.

Vzdychl jsem, těžce se zvedl a šel ke dveřím. Pak jsem to uslyšel. I přes zavřené dveře bylo slyšet, jak pláče. Musel plakat celou dobu, co jsem byl pryč. O tom nebylo pochyb. Ale proč? Pláče proto, že musí jet domů autobusem? Může si přeci něco stopnout, když má s tím takové zkušenosti.Dost! Co trojčím? Stopla si mě pouze proto, že jsme byli spolu domluvení. Že pro ní přijedu. Najednou mi to bylo celé  trochu jasnější.

Vstoupil jsem do pokoje. Nevnímala si mě. Odkašlal jsem si. Žádná odezva.

„Petro!“ hlesl jsem, tiše, protože mě kdoví proč odešel hlas. Čím dál tím lépe! Bylo nad slunce jasné, že nemám na výběr. Ať to bude už jakkoliv, udělám ze sebe osla.

Sedl jsem si k ní na postel a opatrně jí začal hladit. Zdálo se, že jsem zvolil dobrou metodu a že se uklidní. Bohužel to nemělo takovou účinnost, jak jsem doufal. Její tělo se začalo po chvíli otřásat dalším záchvatem pláče. Ani jsem se tomu  nedivil. Hladil jsem jí opatrně, jak jedovatého hada. Už mě to dál nebavilo. Celý tento hloupý moment a její slzy mě rvaly srdce.Přeci jsem jí měl ještě stále rád. Pevně jsem jí uchopil a vzal do náruče.

„Tak už dost, do háje. Jsem tady a ….dělej si se mnou co chceš…říkej mi jak chceš,ale už…“

Nedořekl jsem. Chytla mě kolem krku tak silně, že jsem se bál, že mě uškrtí.

„Pro…pro…promiň,….já…“ vzlykala.

Led kolem srdíčka roztál, jakoby na něj pálil laser. Přesto jsem necítil radost. Stále jsem něco nevěděl.

„Proč?!…Proč Petro? Proč jsi takhle blbla?“

„Já, … já… já se chtěla….vy….vy …vyrovnat!“

„Co?“ Nechápal jsem. „Komu vyrovnat!“

„Těm tvejm ká… kámožkám. Jsou takové …suverénní.“

Na sucho jsem polkl. Kdyby vedle mě někdo postavil krabičku sirek, hned by tu bylo srovnání, jak moc velký jsem blbec. Mělo mě to hned dojít. Děkoval jsem v této těžké chvíli prozřetelnosti, že jsem Petru nikdy neseznámil s Eliškou. Ta totiž po mě v záchvatu hysterie, házela vším, co jí přišlo pod ruku. Jednou dokonce i budíkem.

„Péto, ty cvoku,“ řekl jsem dojatě a pevně jsem jí objal a pohladil. „Pokud zůstaneš taková, jaká jsi byla před…..Pavlou, nepotřebuješ se nikomu vyrovnávat. Pro mě jsi dokonalá. Jsi jediná na světě. Seš moje láska a já … já tě MILUJU!

Přes slzy se usmála. Poprvé od našeho včerejšího setkání přirozeně.

„Nezlobíš se na mě? Odpustíš mi?“ Zeptala se ještě plačtivě.

„Ne, nezlobím se na tebe. Zlobím se na sebe. Měl jsem ti to říct dřív. Pak by to takhle nemuselo dopadnout. Odpustím ti, když ty odpustíš mě. Ale pokud chceš se mnou dál zůstat, mám jednu podmínku.“

„Jakou“ vydechla ustrašeně.

„Navždy zapomeneme na Pavlu. Pavla se k nám nesmí nikdy vrátit. Souhlasíš?“

Podívala se na mě a pak mě vroucně políbila. Nemusela odpovídat, ale já přesto věděl,  že je vše v pořádku. Že odpustila mě i sobě. A že mě miluje, jako já jí.

Krásné ranní milování definitivně rozehnalo mraky na námi, jak svěží horský vítr. Venku i v nás se probouzel nový nádherný den.

Náš výlet teprve začínal…….

16.10.2001                 Pavel Pencil