Vycházka po břehu cesty

Vycházka po břehu cesty

Nevím už po kolikáté se ptáš, proč se dívám na tvůj pláč.

Na pruh bolesti linoucí se přes tvář.

Kyselý hořkostí se line mezi stromy, když naříkáš.

Letmé pochopení s upřímným úsměvem, zaplní čirou beznadějí,

že do života se dva nevejdou.

Když se ptáš jestli vím, nerad dělám, že spím, když toužím se otočit ke slunci.

Zaplaven věděním o milosti stoupající ve snech k bezbřehému stohu slámy.

S minulým zoufalstvím se míjím mezi úlomky stromů.

Dva kameny vhozené mezi řasy.

Daří se mi zapomenout a hned víc se proti tomu bouřím..

Tak slečno! nebojte se letmých pádů, až slehnou, budou brány za záhadu.

Spící a provinilou.

Vzpomínám na básně s nádechem do zlatova, dnes se k nim vracím a aniž bych chtěl se odpoutávám.

Tři zlomené dřevěné mosty.

První smrt vždycky bolí, po druhé se ztratí nával zuřivosti.

Zahlazen do prachu nedbám a rvu se z hlíny.

Pět zničených  scenérií.

Se čtvrtým úderem vzpomeneš na noc, kdy byli jsme málo a dali jsme na moc.

A poprvé cítíš se zkamenělá.

Samotná, šestá, mosazná do kraje čela.

Slitován nad šerem listí, nepodám bláznovi rez,

to stejně sám brzo zjistí a bude se ptát, proč neskočil přes smáčené nedopalky.

Pod krytem zrnitých schodů, plaveš si kanálem ztrhaných stop,

skrze bílé stromy proplétáš prsty a díváš se za nimi jak ti utíkají..

Vracím se na místo kde jsem to znal, než jsem se ztratil,

růstem se zarazím v maličkosti.

Prolhaná sobecká víra vecpaná do proslovů..

Mladý se neumírá, vždy dospějeme v posledním okamžiku,

vrženi do ostrých pastí a nimi se zřítíme dál než mezi strasti.

Minimum doplňků k vlídnému slovu, jako ztracená čest co utekla po boku důstojnosti.

Neplať mi za lásku nevinností..